Hrady (zříceniny) v mimořádně malebném pohoří Považský Inovec

Třídenní putování přes Vysoký a Nízký Inovec přes zříceniny Topoľčiansky hrad a Tematín (1)

Slovenské pohoří Považský Inovec je sice nevysoké, nejvyšší hora Inovec má "pouhých" 1 042 metrů, ale je to pohoří mimořádně malebné. Já si jej před léty doslova zamiloval a při každé možné příležitosti se do něj velice rád vracím. No a jedna taková příležitost se naskytla koncem září, kdy jedna známá trekerka chtěla vyrazit na nějaké to dobrodrůžo.

Ono je to ale trochu jinak. Když ona trekerka hlásí, že někam jede, zůstávám raději v práci a nebo doma, protože téměř vždy prší. A nejinak tomu má být i nyní… Dešťová teta se prostě nezapře. Ale již jsem výlet přislíbil, tak prosím Svatého Petra o smilování a alespoň trošku hezkého počasí…

Původně jsem měl v plánu opravdu parádní 3denní okruh v Nízkých Tatrách po poměrně málo navštěvovaných vrcholech, ale protože je předpověď pro Nízké Tatry vskutku nepřívětivá, plánuji raději nižší alternativu s lepším výhledem počasí - tedy Považský Inovec.

Chata pod Inovcom a Inovec

Po přesunu přes Valachy a Trenčín konečně parkujeme u Chaty pod Inovcom (790 m). Přijíždíme až před polednem, protože v neděli má až do odpoledních hodin pršet. V plánu máme dnes jen krátkou trasu, protože dnes plánujeme hlavu složit v útulně Izba, hezké horské útulničce na dohled Panské Javoriny. U chaty je plno aut, v chatě také téměř plno, zbývají poslední dva volné stoly. Tolik lidí v tak nepřívětivém počasí?

Protože mají kapustnicu, neodolám. Neodolám anni startovnímu pivu, když mají černé. Nakonec venku leje jako z konve, do toho neřádu se nám opravdu nechce. Blbé je, že prší ještě i u druhého piva. A to že fest. Nakonec dojde i na třetí pivo… Naštěstí přestává pršet, takže můžeme vyrazit do hor. Když opouštíme chatu, je zde pusto prázdno. Jsme poslední. Vlastně kecám, obsluha tam zůstala… Přezout, batohy na ramena a hybaj nahoru. Hned na úvod hezky svižně nahoru, protože nás čeká výstup s asi čtvrtkilometrovým převýšením na nejvyšší horu pohoří - Inovec.

Cestou fotím houbičky. A že jich tady roste. Než dojdeme na vrchol, mám jich ve foťáku hafo. Minimálně 10 nových druhů. Obloha je pokryta olověnými mraky, ale viditelnost se pomalu zlepšuje, již jsou vidět některé vrcholy sousedních Strážovských vrchů. Noříme se do mlhy, tady je počasí ještě fujky. Přes rozcestí Pod Inovcom (940 m) a Sviniarky (1 005 m) se konečně dostáváme na Inovec (1 042 m), nejvyšší vrchol Považského Inovce i našeho putování. To si zaslouží vrcholovku!

Horská útulna Izba

Na rozhlednu Helena nejdeme, necháváme si ji na zpáteční cestu, to bude počasí určitě lepší. Děláme pár fotek, studujeme seznam rangerů, kteří měli zemřít při výkonu služby mezi lety 1910 - 2018, jak uvádí tabulka instalovaná na dřevěném kříži hned vedle turistického přístřešku a informačního panelu pod rozhlednou, který informuje o zajímavostech přírodní rezervace v nejvyšších partiích pohoří, která má rozlohu 34,5 ha a výškové rozpětí 372 metrů (670 - 1 042 m) a také o blízké přírodní památce Selecké kamenné moře z křemenců.

Poté pokračujeme po hřebeni jižním směrem. Z vrcholu Inovce se vydáváme po široké cestě po hřebeni. Asi za 7 minut se dostáváme na lučnatou kótu Palúch (1 004 m) s nivelační tyčí a lavičkou. Jednou v zimě, někdy okolo Mikuláše, jsem tady dokonce bivakoval. To když nás z Chaty pod Inovcom, ještě za starých majitelů, vyhnali v neděli večer ven na mráz. Z Palúchu se otevírají krásné rozhledy západním a východním směrem k Velké Javorině v Bílých Karpatech a k pohoří Tribeč. To ovšem teoreticky, za dobrého počasí. Dnes zíráme jen do mlhy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Pokračujeme hustým smíšeném lesem s ohromnými stromisky, procházíme kolem zbytků ohrad četných lesních školek. Asi po půlhodině narazíme na významnější skalní výchozy, před tím se nám po pravé ruce otevírají pohledy k Velké Javorině. Opět pouze teoreticky. Nyní vidíme sice Javorinu, ale tu naši, zvanou Panská Javorina. Ta je naším cílem ale až zítra. Za dalších pár minut jsme u rozcestníku Rafajova kóta (896 m), od kterého pokračujeme mírně napravo. Cesta vedla lesem, občas se objevila mýtina. Dnes však tento úsek vede velkými mýtinami s hromadami neodklizeného dřeva.

Přes vrch Jakubová (906 m), kde kousek vpravo pod hřebenem je další pramen, a rozcestí Pred Rafajovou kótou (869 m) pokračujeme hustým bukovým lesem. Ze stromů kape voda, ale pomalu je již po dešti. Na rozcestí Pod Bohušovou studničkou (842 m) se chvílemi zdá, že zasvítí i Slunce. Pokračujeme na rozcestí Nad Studnicami (825 m), na kterém bychom mohli odbočit vpravo, kousek sestoupit dolů. A proč tam jít? Asi 300 metrů od cesty je poměrně vydatný pramen vody, Bohušova studnička. Tu ale nyní nepotřebujeme, navíc u útulny Izba je také voda.

I nadále pokračujeme lesem, čeká nás poměrně táhlé stoupání. Na jeho konci se dostáváme na vršek zvaný Ostrý vrch (910 m), z nějž se otevírají krásné pohledy k jihu na další pokračování hřebene Považského Inovce. Dokonce je vidět hrad Tematín na hřebeni Tematínských vrchů, další z cílů našeho třídenního putování. Dnešní cíl je již na dohled, tedy na dosah. Obloha se pomalu vyjasňuje, na západě je vidět dokonce pás modré oblohy. A konečně i Velká Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat.

Následuje strmější sestup kolem velkého kříže s lavičkami, které byly vybudovány v roce 2008, tzv. Dvojkríž na Ostrom vrchu (859 m). Tady se nachází další z "vrcholových" schránek. Následně pokračujeme po ostrém hřebínku s většími skalisky a občasnými výhledy. Asi po pěti minutách dorazíme na rozcestí Tri boky (800 m), ze kterého vede významová odbočka doprava dolů k vodě a turistické útulně Izba (dříve Na Izbe, 745 m). Jde o jednu z mála možností noclehů pod střechou na hlavním hřebeni Považského Inovce.

Již zdálky slyším cinkání nádobí, že by tady někdo byl? Ano je. Z komína se kouří, uvnitř je příjemně vytopeno. Jeden maník tady je již od čtvrtku či pátku, má být z Trenčína. Večer se opravdu vyjasňuje, ale také ochlazuje. Dokonce se vydaří i úžasný západ Slunce. No a poměrně pozdě za tmy dochází ještě čtveřice návštěvníků. Dva borci s děckama. Kluci jsou rádi, že se zítra ulejou ze školy, maníci jsou zase rádi, že si mohou dát do trumpety. Přišlo mi, že se tady opravdu přišli jen vykalit. Ale co už, alespoň nám tady nebylo smutno a měli jsme s kým poplkat.

Panská Javorina a Topoľčiansky hrad

Na útulně bylo krapet přetopeno, ale nahoře hlavně obsazeno, nenecháme přece děcka spát někde na lavici. A na zbylém místě hrozný bordel, jakési staré zaprášené koberce. Jdu raději spát ven, pod přístřešek s širokými lavicemi. A dobře jsem udělal, protože jsem se vyspal. Dobře vyspal. Na rozdíl od trekerky, která cosi mumlala o vedru a nějakém chrápání. Já v noci slyšel houkat nejen puštíka a ryčet jeleny, vždyť vrcholila jelení říje. A byl to docela rachot, v útulně bych z toho nic neměl.

Ráno vyrážíme docela brzy. Loučíme se s dočasným osazenstvem útulny a pokračujeme nazpět na hřeben, na který vycházíme na rozcestí Pod Ostrým vrchom (830 m). Čeká nás nejprve sešup dolů a pak táhlé stoupání do Sedla pod Panskou Javorinou (865 m). Cestou fotím poměrně zřídkavou houbu, korálovec bukový (Hericium coralloides), vynikající jedlou houbu. Docela slušný to úlovek.

V sedle opustíme červeně značenou hřebenovku a po modré turistické značce stoupáme na Panskou Javorinu (943 m) s rozhlednou, ze které se otevírají fantastické výhledy. Jako na dlani máme nejen vrchy jako je Inovec, Bezovec a nebo Marhát, ale rovněž řadu okolních pohoří. Bohužel krásná útulnička, která tady stála ještě nedávno a vydržela jen pár let, tady již není. Spal jsem v ní jen jednou, při potulkách s kamarády, během našeho "pekelného" vandru Považským Inovcem. Ale to je již předlouhých šest let.

Útulna shořela. Zda-li ji mají na svědomí místní opilci, kteří ji chtě, a nebo možná nechtě zapálili během kovidového teroru, a nebo myslivci, jak "jedna paní povídala", kterým vadili opilci rušící jim zvěř. Opravdu nevím a do spekulací se pouštět nebudu. Ale co vím jistě je, že této krásné stavby je velká škoda.

Dnes ale nejdeme na Kulháň ani na Duchonku, nýbrž po žluté turistické značce přes rozcestí Jamka (643 m) a Dolné zľavy (498 m). Cesta vede krásným lesem a také po udržovaných loukách s parádními výhledy. Týhlý sešup, pak rovinka, opět sešup, stoupání, sešup… A tak se to stále opakovalo. Z rozcestí Dolné zľavy konečně stoupáme zkou lesní pěšinou k rozcestí Pod Smutným vŕškom (520 m), za kterým se dostáváme na okraj obce Podhradie. To jsme již jen kousek do hlavního cíle dnešního dne, kterým je Topoľčiansky hrad. V Podhradí máme v plánu se zdržet, slibuji zde skvělý oběd v místním penzionu. To ale až po prohlídce hradu.

Nejdříve míříme na hrad. Posledně jsme se na hrad nedostali, bylo zavřeno, dnes jsou ale vstupní vrata dokořán a my máme hrad jen sami pro sebe. Opravdu, na hradě jsme úplně sami. Od mé poslední návštěvy doznal změn, přibyly lavičky a dřevěné můstky, uvnitř hradu i upravený amfiteátr, který patrně slouží k nějakým vystoupením pro veřejnost.

První známá písemná zmínka o hradu pochází z roku 1235, kdy byl Topoľčianský hrad v královských rukou a byl centrem zdejšího velkého panství s 26 obcemi. K jeho výstavbě dochází na popud uherského krále Bely IV. bezprostředně po tatarských vpádech do Uher a zemí koruny české. V roce 1389 se hrad dostává do rukou významného šlechtického rodu Széchy a následně do držení rodu Čákovců. V rukou Čákovců zůstává hrad až do smrti Matúše Čáka Trenčianského v roce 1321. Nejrušnějším obdobím hradu bylo 15. století, kdy jej letech 1431 - 1434 kontrolovala husitská vojska. Velké škody utrpěl hrad také počátkem 18. století během posledního povstání uherské šlechty vedené Františkem II. Rákoczim proti Habsburkům.

Prohlídka hradu nám zabere spoustu času, Topoľčiansky hrad je opravdu úžasný. Ale hlad a žízeň nás nakonec vyžene z hradu dolů do podhradí. Podhradie (435 m) mělo být místem našeho skvělého oběda, avšak v penzionu změnili "podnikatelský záměr", otevírají jen pro svatby a nebo větší skupiny.

Nemusíme ani hlasovat aby nám bylo jasné, že nejsme větší skupina… No nic, skočíme dolů do krámu. Avšak kousek před ním nám pán hlásí, že je dnes zavřeno, že v pondělí je ve zdejším obchůdku vždy zavřeno. Tož nic, polkneme nasucho, utřeme "mastné huby" a opouštíme obec Podhradie. Hladoví a žízniví. Snad nás více uspokojí v dalším postupovém bodě - v obci Nová Lehota, do které se musíme dostat přes zalesněný hřeben a jedno hluboké údolí…

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie