Tropický Považský Inovec, přechod hřebene

4denní trek severovýchodní části pohoří s řadou překvapení (1)

Polovina srpna. Opět tropická vedra. V Tatrách mají být bouřky. Chtělo by to někam za výhledy, ale také do lesů s blahodárným stínem. Volba padá na Považský Inovec, malebné pohoří na západním Slovensku. Je zde dosti bivaků, výhledů i záchytných bodů…

Po čase mám na Považském Inovci společnost. Do auta přibírám dva společníky. Romana a Romana. A v Dubnici nad Váhom Joža, který se však s námi zdrží jen na kus řeči, odpoledne se vrací domů. Po poledni parkujeme před Chatou pod Inovcem. Je horko, takže zapadneme do chaty. Na polévku a pár piv.

Posilněni nakonec vyrážíme na trek. Naplánoval jsem trasu s dostatkem záchytných bodů, koupačkou, hrady a dvěma rozhlednami. Jenže se mělo již druhého dne ukázat, že vše může být trochu jinak.

Čtěte také: Hřebenovka Považského Inovce, Považský Karpattrek (6)

Hned od Chaty pod Inovcem (790 m) začínáme nabírat výšku pěkně zostra. Podél bývalé sjezdovky s chátrající pomou napravo do lesa. Severním směrem se otevírají krásné výhledy na Strážovské vrchy. Z průseku o kousek výše naopak výhledy k západu na Bílé Karpaty a nepřehlédnutelná Vršatská bradla.

Inovec

Přes rozcestí Pod Inovcom (940 m), kde se k červeně značené hřebenové značce připojuje zelená turistická značka z obce Selec, stoupáme na odbočku Sviniarky (1 005 m), ze kterého se dá juknout na vyhlídku dr. Bundalu (5 minut). Na samotný vrchol Inovce (1 042 m) je to pak již jen kousek. Od minulé návštěvy (r. 2015) se to na vrcholu dosti změnilo. Ubylo stromů a přibyla rozhledna Helena.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Toho musím využít. Zatím jsem neměl možnost se pokochat výhledy z Inovce. Výhledům bránily stromy. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 16 metrů obdivuji Velkou Javořinu, hřeben Malých Karpat se Zárubami, Vysokou a Vápennou, hrad Uhrovec ve Strážovských vrších, Vtáčnik, Tribeč a řadu dalších pohoří. Výhledy však nejsou ideální, je silný opar.

Z Inovce po krátké pauze pokračujeme na kótu Palúch (1 004 m). Otevírají se odsud pěkné výhledy na Bílé Karpaty a Strážovské vrchy na západě a severozápadě i na Vtáčnik na východě. K jihu se pak táhne hřeben Považského Inovce. Sluníčko svítí, ve stínu nějakých 30, dohlednost je nedobrá. Ten ledový severák z mé minulé návštěvy by se alespoň na pár minut skutečně hodil…

Útulna Izba

Světlým bukovým lesem pokračuje hřebenová stezka přes vrch Krželnica (968 m) na Rafajovu kótu (896 m). Po příjemném hřebeni se rychle ubíráme k jihu. Bez podstatných převýšení. Za vrchem Jakubová (906 m) míjíme rozcestí Nad Studnicami, u kterého se nachází Bohušova studnička (asi 300 m od chodníku). Jedno z míst, kde se dá na hlavním hřebeni Považského Inovce nabrat voda i v horkém létě.

Z kopce a opět do kopce. Až na Ostrý vrch (910 m), na kterém čekám na parťáky. Kochám se výhledy a chladím se ve stínu košatého buku. To horko je opravdu ubíjející. Kousek pod vrcholem se nachází velký kříž s vrcholovou schránkou a příjemné posezení.

Po krátkém odpočinku a kochačce docela slušnými výhledy pokračujeme dále. Rozcestí Tri boky (800 m) zve k návštěvě turistické útulny Izba (745 m), jedné ze dvou turistických útulen na hřebeni Považského Inovce. Různých přístřešků a bud je v tomto pohoří sice více, v naprosté většině se ale skrývají na bočních hřebenech a nebo v dolinách kus pod hlavním hřebenem. Jsem velice rád, že útulna stále slouží a je v dobré kondici. Dnes tady totiž máme plánován bivak. Již jsem tady nespal pěkných pár let…

Zatím na Izbe nikdo není. Jdu pro vodu k blízkému prameni (asi 50 m), umýt se a nechat vychladit piva, která nám podaroval Jožo. Brzy jsou jako křen… Mezitím přicházejí dva Slováci a pak již krom myší, které šramotí na půdě, nikdo. Rozděláme oheň, degustujeme něco ze zásob, koukáme na úchvatný západ Slunce. Na závěr, když se již všichni pobrali spát, si nemohu nechat ujít nějaké to noční foto. Co kdyby ještě létaly nějaké opožděné Perseidy. Drobné kosmické kamení meteorického roje v souhvězdí Persea, který měl maximum před pár dny…

Panská Javorina, Kulháň

Ráno balíme a poměrně brzy vyrážíme. Na cestě jsme již po půl osmé. V lese je zatím vcelku chladno, ale je cítit, že i dnes budou mít sluneční paprsky pořádnou sílu. Přes rozcestí Nad Izbou (769 m) a Sedlo pod Ostrým vrchom (830 m) se přesouváme do Sedla pod Panskou Javorinou (865 m). Tady opouštíme hlavní hřeben pohoří a míříme na Panskou Javorinu (943 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na vrcholu Panské Javoriny stojí dřevěná rozhledna a také nový a skutečně parádní turistická útulna, který by se dal využít k bivaku. Kocháme se parádními kruhovými výhledy z rozhledny. Nyní po ránu jsou výhledy docela solidní, hory ještě vrhají poměrně dlouhé stíny.

Po pauze nabíráme kurz směr Kulháň. Scházíme po modré turistické značce k východu. Cestou fotím motýly. Nejvíce se vydařil perleťovec stříbropásek. Musím toho využít na maximum, motýlí sezóna již končí. Co nevyfotím nyní, budu muset nechat na příští rok. Kochám se samozřejmě i malebnými výhledy z luk, kterých je na hřebeni Panské Javoriny skutečně dosti.

Kolegové mi kus zdrhli, brzy vidím jejich postavičky, kterak se druží s nějakou grupou jdoucí vzhůru. Hm, asi tam bude co vypít! A bylo, kolegové Slováci hned nalévali po štamprli. A do párnej nohy… Člověku to hned rozproudilo krev. Ale zabylo i horko, sluníčko již opět hřeje jako divé. Přátelé Slováci byli opravdu pohostinní. My se však již neměli čím revanšovat. Tak jim alespoň udělám společné foto. I s hafanem, který se stále snaží nacházet kus stínu.

Cesta dolů se docela táhne. Přes rozcestí Pri bývalom salaši (740 m) pokračujeme do Údolí Bystrého potoka (500 m) a na rozcestí Bystrý potok (483 m). Z něj je potřeba odbočit na rozcestí Kulháň (334 m). Od rána jsme ztratili přes 600 výškových metrů. Romanové se někde zasekli, tak pokračuji na Kulháň kousek sám. Však vědí, po které mají jít. Už se těším na pečeného pstruha a pivo. Počkám je až u pěnivého moku. Již se tam přímo vidím…

Jenže chyba lávky. Nějak jsem zapomněl na špecifiká, která v sobě slovenský cestovní ruch občas skrývá. Viridis na Kulháni (320 m) sice stále funguje, otevřeno je však až od jedné odpoledne. I přesto, že jsou prázdniny. A nyní je jedenáct. Za čtvrt hoďky přicházejí i parťáci a prý kde že mám ty pstruhy. V rybníce…

Duchonka a Topoľčianský hrad

Nu což, čekat nemá cenu. Dvě hodiny jsou přece jen příliš. Zvláště v tomto vedru. Není jiného řešení, než bývalou sklářskou osadu opustit a zamířit na Duchonku. Tam snad v kempu budou mít nějaký bufet otevřen.

Přes rozcestí Pod Lipovou, potok se vydáváme po modré turistické značce na Duchonku. Po zpevněné cestě hustou doubravou s množstvím mravenišť to vcelku ujde. Nikdy dříve jsem si toho množství mravenišť nevšiml, přestože jde o obdobu naší Mravencovky v Jeseníkách.

Kolem hranic přírodní rezervace Kulháň (7,39 ha, rok vyhlášení 1972), Čepúšky (58,13 ha, rok vyhlášení 1988) a rozcestí Železnica, za Duchonkou (290 m) se konečně dostáváme na Duchonku (286 m). Míříme hned do kempu, kde naštěstí (!) mají otevřeno. Vedro je k padnutí, přes poledne pobudeme raději u piva.

Přesouváme s k nádrži. Někteří se v zeleném žabinci dokonce koupou. Trochu se smočit v tom roztoku sinic ale nezaškodí. Alespoň spláchnout pot. Pak ještě pár piv, kupa řečí. Den pokročil. Je čas vyrazit dále. Roman č. 2 jde napřed. Přestože měl náskok jen pár minut, nemůžeme jej dohnat. Nedohnali jsme jej ani za Odbočkou do Podhradia (286 m) a dokonce ani v Podhradí ne.

Jdeme na terasu místního penzionu a já se snažím dovolat zbloudilému parťákovi. Asi na sedmý pokus zjišťuji, že jde správně. Po žluté. Jediná potíž je v tom, že na přesně opačnou stranu. Severovýchodním směrem na Nemečky… Takže nezbývá, než opět pobýt v hospodě… Pěkně do tmy, než se po asi dvou hodinách objeví i náš zbloudilec. No a poslední jobovkou toho dne je, že Topoľčianský hrad se zamyká, takže musíme improvizovat i s noclehem…

• Dokončení článku