S Hugem (i bez něj) po Hřebečských důlních stezkách

Na různých webech je o dané problematice informací dost a dost, tudíž netřeba zabíhat do podrobností, každopádně aktuálně je stejně komunikace odbočující ze silnice I/35 ve směru od Moravské Třebové k Hřebči k bádání za pomoci vodovah, lahví i aut zcela nevhodná, neb kvůli sanaci nestabilního svahu u Hřebečského tunelu tudy po objížďce míří kolony aut. A budou nejspíš až do poloviny června.

Parkuji v Hřebči před restaurací U Tety a od dřevěného altánu s výhledem (nejenom) na tunel se vydávám pěšinkou klesající lesem k silnici. Mezi štrúdlem aut se však proplétat nehodlám, tudíž prolézám křovím a funím zpět do strmého kopce, abych se po několikasetmetrovém husím pochodu za svodidly dostala k vjezdu do areálu bývalých dolů.

Polorozpadlé budovy provozu, který fungoval až do začátku 90. let minulého století, rozmístěné kolem kolejí zarůstají náletovou vegetací. Ráj pro milovníky urbexu. Portál štoly dolu Emil je zabezpečený masivní mříží, ale zbytky objektů připomínajících zaniklou hornickou slávu tohoto místa nikoliv.

A ještě jedna zajímavost. Říká se jí měsíční krajina a jde o obří haldu hlušiny místy porostlou nálety, kde si lidé vyšlapali chodníčky vedoucí všemi směry. Vypadá trochu jako lávové pole někde na Islandu a navíc je z vršku pěkná vyhlídka, takže při vhodném světle bývá středem zájmu nadšených fotografů. Teď však moc dobré světlo není, protože je časné ráno, trochu opar a hlavně stojím proti slunci. Ale jinak nestálé dubnové počasí zase jednou vyšlo - svítí sluníčko, obloha je modrá a vane mírný větřík. A protože je pracovní den, nikde nikdo.

U provozních budov dolů začínají i úzkorozchodné koleje Mladějovské průmyslové dráhy, po níž se kdysi vytěžené suroviny přepravovaly. Už více než století se trať kroutí kolem dnes už bývalých štol do Mladějova, kde se nyní nachází průmyslové muzeum. Úzkokolejka je stále funkční a o prázdninách se na ní konají výletní jízdy pro turisty. Zatím nehrozí žádné riziko a dá klidně vydat dál přímo po kolejích - další vlak pojede nejdříve v červenci.

Naučné stezky, které oblastí Hřebečského hřbetu vedou, nabízejí krátké i delší výlety a celkem dosahují až sedm desítek kilometrů. Mapují historii již zaniklého hornictví v lokalitě i s jeho pozůstatky a návštěvníky po nich prostřednictvím informačních panelů provádí kreslený permoník Hugo. Proto vždycky říkám, že jedu k Hugovi, když mířím do těchto končin. K vidění jsou kromě úzkokolejky nejenom upravené portály některých zaniklých štol, kde se postupně těžilo uhlí a žáruvzdorné jíly, ale i rozhledna na Strážném vrchu v podobě těžební věže, ‚jedovatý' Rezavý potok s kaskádami nebo třeba vyhlídková plošina nad doly.

Od hřebečského důlního nádraží vyrazím dál po kolejích a po chvíli dojdu k odbočce do lesa vedoucí k někdejšímu dolu Gerhard. V trávě stojí důlní vozík a o kousek dál se nachází posezení, od poslední návštěvy poněkud zchátralé. Důl dostal jméno po Gerhardu Mauvem, který v lokalitě místo nepříliš kvalitního uhlí začal těžit žáruvzdorné jílovce. Jeho syn Eberhard stál za vznikem průmyslové dráhy, aby doprava vytěžené suroviny byla jednodušší. U Gerharda schovaného v lese se dá v případě nutnosti celkem pohodlně bivakovat, bohužel právě toto vlhké místo je od časného jara eldorádem klíšťat - opakovaně ověřeno v praxi…

Sejdu přes koleje dolů na cestu, která míří k maketě štoly Josefka umístěné pod kopcem. Portál s pár metry kolejí a mříží doplňuje otevřený altán a lavičky. Stezka pak pokračuje zhruba kilometr na křižovatku cest, odkud je to už jen coby kamenem dohodil k rozhledně na Strážném vrchu. Volně přístupná věž je vysoká sedmnáct metrů a na vyhlídkovou plošinu vede sedmašedesát schodů. Zajímavá je hlavně svým vzhledem - připomíná těžní věž a výztuž ve štolách. A jsou z ní pěkné výhledy, třeba až na vrchol Králického Sněžníku. Pouhým okem je i přes opar zřejmé, že takhle koncem dubna je tam stále ještě sníh.

Od rozhledny pak cesta klesá lesem, až se dostane opět ke kolejím směřujícím k bývalému dolu Hugo Karel. Budovy, které tam kdysi stávaly, se už dávno rozpadly a jejich ruiny pohltil les. Původní vzhled okolí dolu je tak viditelný už jenom na snímku na informační tabuli, u které nechybí rozměrné kryté turistické posezení.

A kam dál? Dá se pokračovat až k Mladějovu, jenže tolik času nemám, takže to vezmu po cestičce lesem do prudkého kopce, abych se na hřebeni napojila na červenou turistickou značku, po které se po pár kilometrech vrátím zpátky do Hřebče. I na hřebeni se však v poslední době dost kácelo, takže je to místy tak trochu pouští a pralesem, respektive bahnem a ostružiním po cestách zničených těžařskou technikou. Zachovaly se však tabulky s upozorněním, že okolní terén je poddolovaný, takže v zájmu zachování zdraví není vhodné courat mimo pěšiny, aniž by člověk nebyl vystaven riziku propadnutí se do nějaké díry.

Z cesty po hřebeni vede i odbočka k vyhlídkové plošině nad doly, konkrétně nad dolem Gerhard - je v prudkém srázu mezi stromy a zapuštěná do rulového podloží skalního hřbetu. Na tuto ‚rozhlednu' se ale jde z kopce dolů, a to po kovovém schodišti zakončeném vyhlídkou na Moravskou Třebovou a okolí. Koukalo by se, což o to, sluníčko hřeje, ptáci zpívají. Jenže čas pokročil a povinnosti volají.

Z červené hřebenovky se dá ještě odbočit k altánu, ale ten se hodí spíše jako nouzové přístřeší, protože výhledu brání vzrostlé stromy. Cesta mě z lesa vyvede nad parkovištěm v Hřebči, které je takhle v časném odpoledni plné odstavených kamionů v restauraci obědvajících kamioňáků. Zaparkované přibližovadlo mám sice poněkud uskřípnuté mezi dvěma obřími monstry, ale když se obrním trpělivostí, po chvilce popojíždění a couvání jsem zase na silnici…