Hřebenovka aneb přechod pohoří Krušné hory, Smrčiny a Český les

Přechod hřebene nejdelšího pohoří v Česku (2)

Ráno mě čekaly lázně Bad Elster. Udělal jsem si jen lehkou snídani, neboť jsem počítal s vydatnou svačinou po nákupu v Edece. Nechyběl také Sahnepudink. Tyto malé lázně se rozkládají v údolí, z něhož jsem vystoupal k hraničnímu přechodu na vrcholu kopce a podél silnice došel do Hranic v Čechách. Na místní poště jsem koupil pohled a známku, který jsem vzápětí poslal kamarádu Kozlovi. Pohled z vandru mu udělá dycky radost.

Z tohoto malého městečka jsem pokračoval k výběžku na jehož hrotu se nachází trojmezí mezi Saskem, Bavorskem a Čechy. Cesta se ubírala pěknou luční krajinou a v závěru sledovala vyschlej potok. Na trojmezí je několik přístřešků a lávka přes hraniční potok. Po ní jsem vstoupil do další spolkové země Bavorska.

Dále jsem měl namířeno k nejzápadnějšímu bodu ČR a nejvýhodnější cesta byla přes Německo. Jinak bych se musel kus vracet po stejné cestě což jsem nechtěl. Bavorská krajina mě moc nenadchla. Bylo vidět, že už to není východní Německo. Vše bylo upravené, obdělané, všude nějaké samoty. Šel jsem po malejch silničkách i kus podél potoka po louce. Poslední třetina cesty Bavorskem mě zavedla do velkého lesa. Byl jsem rád, slunce dost pralo.

Nakonec jsem z hlavní lesní cesty zahnul po boční podél potoka. Dostal jsem se k lesním rybníkům. Za okrajem posledního rybníka probíhala státní hranice. Oproti trojmezí byl nejzápadnější bod mnohem více skromnější. Kdyby to nebyl geografický nejzápadnější bod tak sem asi nikdo nevleze. Samotné místo je na soutoku dvou odvodňovacích struh. Stavba přístřešku na kůlech naznačuje, že po větší část roku je zde bažinatá půda. Podkroví přístřešku má prkennou podlahu a vede tam žebřík. Za letního počasí asi dobré útočiště.

Po křivolaké stezce jsem se z bažin dostal do luk a pak na starou signálku, která sleduje hranici. Signálka to je rovná přímá cesta která sleduje v určité vzdálenosti hranici. Sloužila k ostraze hranice, hned vedle ní byl plot a v určitých vzdálenostech strážní věže. Taková signálka vede hezky přímo kopec nekopec. Bavorsko bylo už Západní Německo a tak zde byla hranice mnohem lépe střežena než na mé předešlé trase podél saských hranic.

Po signálce jsem vystoupal ke Štítarskému vrchu. Byl tu malý přístřešek s ohništěm, ale já chtěl jít ještě kousek dál. Co nejblíže k Aši. Tak jsem po asi kilometru sklesal pod kopec a vešel do dalšího lesa. O kousek dál se po levé straně cesty otevřela pěkná louka ohraničená lesem. V zadní části louky rostly staré smrky, které před lety vyrostly v dostatečné volnosti. Krásné široké větve kryly nádherná rovná místa vysypaná vrstvou jehličí. Bylo lehce po čtvrté a já ušel za dnešní den 30 km. Ušel bych i více ale o kousek dál už začínal Aš a já jsem si tam chtěl ráno nakoupit. Kdybych tam šel už dneska, tak by to obnášelo ujít ještě dalších 10km než bych se dostal znova do lesa.

Další den jsem vyrazil brzo a záhy jsem byl v Aši. Po zkušenostech v německých obchodech byl nákup v Penny méně uspokojující. Nakonec jsem si v řeznictví koupil ke svačině teplé kuřecí stehno. V parku na lavičce jsem to snědl a mohl pokračovat dál. Prošel jsem městem kolem nádraží a postupně se dostal do hraničních lesů. Byly to pěkné smrkové lesy. Moc se mi v nich líbilo. Žádný kůrovec.

Po pár hodinách jsem došel do vesnice Libá. Na návsi jsem našel Vietnamce v bývalé jednotě a tak jsem si koupil něco dobrého sladkého. Nad vsí se vypínal zámek. Pod zámeckej byl rybník a po jeho břehu vedla pěkná stezka. Dál jsem se pak po silničce dostal opět na hraniční signálku. Lesy přešly v louky a zanedlouho jsem se stanul u Ohře. Přes její úzký meandrující tok vedl železný most sestavený z traverz. Bylo třeba koukat, kam se dávaj nohy. Velká část mostu byla ořezaná a šlo tak jen hádat jak to bylo udělané, aby to bránilo pronikání imperalistů ze západu. Určitě muselo jít i něco do vody proti podplavání.

Pak zase louky a dostal jsem se do Pomezí nad Ohří. Byl jsem kousek od Chebu. Na hlavní ulici voněla hospoda lákající nabídkou hotovek. Ale já byl najezen. Šlapal jsem dál. Čekalo mě stoupání po rozbité silničce do Horní Hraničné. Tam jsem se zase dostal na signálku a loukami postupoval dále. Napojil jsem se na zelenou značku a tam mě vzala na chvíli do lesa. Pak zase louky a zarostlá stezka v okolí bývalé Krásné Lípy. Následně jsem se dostal do dlouhých rovných úseků cesty v polích. Minul jsem Hroznatov a pomalu se přibližoval k hoře Dyleň. K večeru jsem došel k lesům a začalo stoupání. Dnešní den jsem ušel zatím největší dávku 47 km. Mělo to svůj důvod. Věděl jsem, kde se nachází starý camp pod skalním převisem v úbočí hory. Dojít na známé místo stálo za to trochu déle šlapat.

Na campu pod Dylení mě čekalo ráno s bolavou hlavou. Ona už mě bolela večer, přicházelo to postupně během dne. Myslím, že za to mohlo to kuřecí stehno. Tolik masa jsem za celou dobu nejedl a kuře také nemuselo být úplně v pořádku. S bolavou hlavou se jde hned hůř. Pomsta mrtvého kuřete. Během dne mi pomohl až druhej prášek, pak bylo vše hned veselejší.

Z Dyleně jsem mířil do lázní Kynžvart. Znamenalo sestup z masivu Českého lesa do roviny před Slavkovským lesem. Do Kynžvartu to už bylo do kopce, ten se již rozkládá na úpatí Slavkovského lesa. V místní jednotě jsem si koupil svačinu a pak pokračoval po značce na Mariánské Lázně. Cesta ač do kopce a po asfaltu byla příjemná, vedla ve stínu lesem. V Mariánkách jsem si v Lidlu koupil kelímek zmrzliny a nějakou buchtu na zejtra, neboť na Kosím potoce asi na nic nenarazím.

Z Lázní jsem pokračoval na Jilmový potok. Musel jsem vystoupat do Vlkovic a sejít do údolí po malé silničce která končila v údolí u mlýna. Cestou jsem si nabral vodu z pramene pod silnicí. Místní si tam pro ní jezdí, tak je jistě dobrá. V údolí byla znát smrková kalamita. Rozježděné cesty a paseky, ale dost lesa ještě stálo. Našel jsem si místo u soutoku s Vysočanským potokem. Ač bylo pěkné počasí, musel jsem postavit přístřešek. Něco žravého tu lítalo a občas bodlo.

Ráno jsem si sbalil věci a popošel k ohništi kousek proti proudu. Bylo pod pěknýma statnými smrky. Ohniště a klády bylo vidět, že už tam jsou léta. Začal jsem si vařit snídani. Jenže na druhé straně údolí se probudil harvestor a jeho zvuk se pomalu blížil. Nakonec jsem musel sebrat nedovařené jídlo, ulít oheň a uklidit se o kus dál do houští na břehu potoka. Tam jsem si to dovařil. Harvestor pokácel dva smrky přímo u ohniště a další následovaly o kousek dál. Během hodiny se pomalu s prací posunul dále. Já už byl zabalenej a vyrazil jsem na cestu.

Pokračoval jsem dál údolím. Jilmový potok se brzy spojil s potokem Kosím. Vždycky jsem o Kosáku slýchal, jak se tam hodně jezdilo a že je to tam pěkné. První třetinu údolí jsem šlapal po zpevněné cestě. Nějak moc mě to tam neoslovilo. Další třetina začala v místech kde údolí překřížila silnice v místech zvaných Caltov. Začaly krásné louky, cesta jen nezpevněná a zpola zarostlá, solitérní borovice, pěkné okraje smrčin. Na loukách táborové zázemí. Někde ještě tábory postavené. Tady to bylo pěkné.

Bylo znát že je na Plzeňsku sucho víc než kde jsem již šel. Potok sotva tekl. Studánky suché a krajina vyprahlá. V poslední třetině údolí jsem si připadal skoro jak na poušti. Slunce pálilo a stín žádný, skoro všechny lesy byly vytěženy. Kůrovec sežral smrky. Působilo to tu neutěšeně. Když jsem konečně došel k soutoku se Mží, hned jsem zastavil u brodu a vykoupal se.

Další cesta vedla po červené značce podél Mže směr Svojšín. Lesy tu vypadaly lépe bylo tu více borovice a tu kůrovec nesežral. Stezka často šplhala nahoru do prudké stráně a zase scházela k řece. Na těchto místech se vyskytovaly chatové osady. Chatky s malými pozemky natěsno vedle sebe. Odpoledne jsem došel do Svojšína. Toto malé městečko, spíš vesnice se může pochlubit zámečkem a kostelem svatého Petra a Pavla. Pod náměstíčkem jsem našel otevřenou obecní prodejnu. Moc tam toho pani neměla, ale rohlík a salám ke svačině se našel. Čerstvému pečivu málokdy odolám.

Ze Svojšína už zbývalo ujít jen pár kilometrů do Milíkova. Údolí Mže už tu bylo širší a méně zaříznuté. Za Milíkovem se nacházel můj dnešní cíl levobřežní přítok Mže - Otročínský potok. Tímto zarostlým údolím procházela jen nepatrně vyšlapaná stezka. Našel jsem si místo kus od začátku. Jenže jsem asi po hodině zjistil, že je tu moc velký provoz mravenců. Tak jsem se přesunul o kus dále do mladé smrčiny, kde to bylo lepší. Okraje tiveku (na kterém jsem ležel) jsem podepřel klacíky a toto opatření se ukázalo jako překvapivě účinné proti velkým lesním mravencům.

Další den jsem vyrazil brzo, ani jsem nic nevařil, jen snědl nějakou buchtu od předvčerejška. Stříbro se nacházelo již blízko. Pokračoval jsem po červené a ve Stříbře na náměstí si dal v hospodě brzký oběd. Také jsem potřeboval dobít telefon, aby mi zobrazoval mapu. Ono mít sebou papírové mapy na celý vandr by bylo mnohem těžší než jeden telefon s velkým akumulátorem.

Před polednem jsem vyrazil ze Stříbra a pokračoval po modré, která sledovala levý břeh Mže. V údolí už začínala záplava Hracholuské nádrže a tak se šlo spíše strání. Takto jsem došel až k železničnímu mostu do Pňovan. Pamatuji se ještě na jízdu po staré zrezlé konstrukci po které se vlak šinul 20 km rychlostí. U mostu se směr mé cesty změnil k severu. Vešel jsem do polní krajiny, kde právě končily žně. Většina polí byla už posekaná a některá podmítnutá. Díky suchu se tu všude hrozně prášilo. Byl jsem rád když jsem došel do údolí říčky Hadovky. Tato vyprahlá polní krajina na mě působila dost bezútěšně a byl jsem rád, že jsem ji přešel.

Říčka Hadovka na tom ale nebyla úplně nejlépe. Teklo v ní jen minimum vody a spíše to byly pouze louže. Hadovka má v této části pěkné lučinaté údolí. Já postupoval po červené značce proti jejímu toku. Údolí lemované smrky už i tady začíná dostávat kůrovcové trhliny. Nebyly zde žádné prameny ani potůčky ve stráni. Sucho. Výše byla suchá i Hadovka. Postup komplikovaly popadané smrky přes stezku které nebyly odtěžené. Tak jsem se dostal pod kopec s hradem Krasíkov. Ten se vypíná přímo nad údolím. Při zvětšení mapy v mobilu se objevil symbol kohoutku přímo na hradním nádvoří. Podotýkám že jde o volně přístupnou zříceninu.

Rozhodl jsem se to s malou nadějí zkusit. Už se blížil večer a měl jsem dost kilometrů v nohách. Vodu jsem ale potřeboval. V případě nezdaru by pak musela následovat cesta do vsi Kokošice a shánění vody tam. Vystoupal jsem z údolí až na hrad a světe div se ono tam opravdu bylo pítko s kohoutkem. Trochu jsem odtočil než začala téci studená voda na nabral si do všech láhví a vaků. V klidu jsem si pak prohlédl hrad. Nebyl jsem tu poprvé, bylo to ale už tak dávno, že jsem se podíval znova. Od té doby přibyla vyhlídková plošina přilepená na zbytku paláce.

Do údolí Hadovky jsem se vrátil o kousek dál a spokojeně jím postupoval. Zde už vedla cesta a žádné popadané stromy. Došel jsem do místa soutoku s Podhájským potokem. Mezi ním a Hadovkou vedla dlouhá skalní kosa o výšce několika metrů, která oba toky od sebe před samotným soutokem oddělovala. Po straně kosy byla vytesaná stará vozová cesta, dnes používaná jen pro pěší. Šel jsem po ní a v místech kde se kosa začala zvedat do podoby kopce, bylo vedle cesty rovné místo vzniklé malým selským lomem. Bylo zde ohniště klády a malý přístřešek. Vše pod krásnými smrky. No prostě nádherné místo. Jedno z nejhezčích na celém vandru kde jsem spal. Ustlal jsem si kousek za přístřeškem. Ten už byl stejně rozpadlej a moc úkrytu by neposkytl.

Třetí poslední den vandru jsem si naplánoval druhou nejdelší porci 47 km. Pokračoval jsem podél toku Hadovky. Zde už trochu tekla a byl zde hezký smrkový les. Přešel jsem rozvodí a po planinách došel do městečka Teplá. Předtím jsem minul zdejší známý klášter. Ve městě jsem si u Vietnamce koupil svačinu. Najedl se a postupoval dál. Šlapal jsem asfalt směr Třebouňský vrch. Byla to taková malá silnička po které skoro nic nejezdilo a vedla velmi pěknou krajinou. Až mě to překvapilo. V tomto směru jsem ještě nešel. Za Teplou mě zavedla do smrkového lesa a pak zase na krásné louky kolem Dobré Vody. V Branišově jsem se zase dostal do známých míst kudy jsem dříve často chodil do městečka Úterý.

Prošel jsem přes pastviny a lesem do Bezvěrova. Je tam Vietnamec a tak jsem si koupil další svačinu a odpočinul. Po 30km jsem na to měl nárok. Zbývala poslední třetina cesty. V krámu jsme si pro jistotu koupil i vodu, abych měl na večer. Po zkušenostech z toho jak je tu vše vyschlé jsem odhadoval, že nebude dost vody ani na Střele. Prošel jsem les a přes Luhov a Políkno došel do Radyně.

Odsud už to bylo jen kousek k Lachovicům a dolů ke Střele. Přišel jsem rovnou na camp U smrku. Střela tekla v podobě nepatného čúrku mezi kameny. Ale tekla aspoň trochu, před pár lety ji pamatuji úplně suchou. Jenže malý čúrek mezi kameny nemohl nahradit zvuk řeky při jejím normálním stavu tekoucí peřejemi. Večer mi při usínání chyběl zpěv řeky. Byl to hrozný nezvyk. Řeka nezpívala, mlčela.

Předposlední den vandru jsem pokračoval údolím Střely po krásných loukách a před přehradou odbočil na kopec do zaniklé obce Skoky. Z obce Skoky zůstal jen barokní poutní kostel kde činí zázraky Panna Maria. Na poledne jsem došel do Žlutic. Zašel jsem do vyzkoušené hospody pod kostelem a dal si oběd. Pak jsem pokračoval údolím Střely po červené značce pod Vladař a dál po žluté až do Chyše. Zašel jsem za kamarádem Kozlem a asi dvě hodiny jsme povídali.

Pak už zbývalo jen pár kilometrů údolím Střely než jsem došel na camp. Klíče od boudy jsem si nepůjčoval. Bylo teplo a pod stromy se spalo lépe. Proč lézt do vlhké boudy? Byla to poslední noc a já si ji užíval. Akorát mi bylo líto že už musím domu. Klidně bych ještě další dva týdny šel. Jenom jít a nemyslet na návrat.

Poslední den jsem šel na vlak zpátky do Chyše. Za těch 14 dnů jsem ušel 499 km. Počasí mi opravdu přálo. Nepromokavou bundu a ponožky jsem nemusel použít ani jednou a v botách Altra lone peak 6 jsem si připadal jak v sedmimílových botách.

Upozornění ke článku: Jedná se o literární fikci, použité fotografie jsou pouze ilustrační. Všechny osoby a děje zde vylíčené se nezakládají na skutečnosti. Jejich případná podobnost se skutečnými ději a osobami je čistě náhodná.

• Předchozí (1.) část článku