Stále tajemná Moldávie (Moldavsko) poprvé (1)

Do Moldavska vlastním autem

Možná si řeknete - bláznovství. Pro zajímavost, z Brna přes Slovensko, severní Maďarsko a sever Rumunska je to do Kišiněva necelých 1 500 km (obvyklá cesta k Jadranu je výrazně kratší, např. trasa Brno - Rijeka měří cca 700 km). Ale i cesta do Moldávie se dá smysluplně zvládnou během čtrnáctidenní dovolené, odřídil jsem ji tam i zpět jako jediný řidič. Pravda, šlo o jízdu "přískoky", přerušovanou odpočinkem a výšlapy i prohlížením památek ve městech. Hlavním tahům a velkoměstům se vyhýbám.

Květen se ukázal být pro takovou cestu ideálním měsícem. Počasí bylo většinou příjemné, jen jeden den v Moldavsku se dal označit už za nepříjemně teplý. S horkem se ale konec konců musí v těchto končinách počítat a na vrcholu léta bych se opravdu do Moldávie nevydal.

Jel jsem z Moravy přes Uherské Hradiště kolem Trenčína do Krupiny, tam proběhl první nocleh pod zdejší pamětihodností - věží Vartovkou. Druhý nocleh následoval v kopcích severního Maďarska poblíž Sárospataku, historického města spojeného s Janem Amosem Komenským, třetí nocleh v Rumunsku v údolí říčky nad městem Dej. Po jízdě přes rumunské Karpaty posléze nastal čas na luxus - dvoudenní zastávku v rumunské Bukovině (dvě noci v hotelu ve městě Vatra Dornei, cena dvojlůžkového pokoje přibližně 600 Kč na osobu a noc). O Bukovině ale až jindy.

Z Bukoviny je to už na moldavské hranice coby kamenem dohodil. Po přejezdu řeky Siret se blížíme k hraničnímu Prutu, na horním toku je to ovšem po většinu roku spíš potůček. Do Modavska vjíždíme přes hraniční přechod Lipcani (čti Lipkani) a směřujeme do města Soroca (čti Soroka) na Dněstru.

Při vjezdu do Moldávie proběhla důkladná kontrola dokladů (včetně "papírů" k autu). Pokud v osádce vozu není majitel (na jehož jméno je vystaven technický průkaz), je vyžadován úředně ověřený souhlas vlastníka auta s řízením řidičem, který s ním vjíždí do země. Jde o snahu předejít vjezdu kradených vozidel. Vždy je také třeba uhradit poplatek za vjezd do Moldavska (tzv. vignetu), kterou lze zakoupit na hraničním přechodu (nejkratší platnost je týden). Totéž konec konců platí i pro průjezd Rumunskem (viz rovinette.ro).

Celníci byli velmi překvapeni, protože do Moldávie moc turistů nejezdí, natož českých. Když už nějací cizinci přes přechod Lipcani přijíždějí, je to na podzim, v době vinobraní. Ale nakonec projíždíme bez větších problémů. Nutný je cestovní pas (občanský průkaz by podle všeho neprošel, i když se někdy uvádí, že je k vjezdu možný) a platná "zelená karta" k autu.

Přímo na hraničním přechodu také měníme eura na moldavskou měnu (lei). Na všech moldavských bankovkách dominuje poprsí nejvýznamnějšího moldavského panovníka - Štěpána Velikého (Stefan cel Mare), který vládl ve druhé polovině 15. století. Bankovky různé nominální hodnoty se výrazně odlišují barvou. Peníze jsme posléze také bez problémů měnili ve směnárnách, nacházejících se v každém větším moldavském městě.

Ještě důležité upozornění. V souvislosti s válkou na Ukrajině se na severu Moldávie podél hraniční řeky Dněstru táhne několikakilometrová "hraniční zóna", ve které se cizinci mohou pohybovat pouze ve městech a obcích, nikoliv ve volné krajině. Intenzivně tam hlídkuje pohraniční policie. Jihovýchodně od města Soroca pak začíná separatistické Podněstří, nad kterým kišiněvská vláda nemá kontrolu. Dostat se do něj sice dá, ale české ministerstvo zahraničí tam cesty nedoporučuje, což jsme respektovali.

A proč jet zrovna do Moldávie? No je to v rámci Evropy opravdu exotická země. Z nefalšované východní Evropy (Rusko, Ukrajina, Bělorusko) vlastně jediný stát, kam se za dnešní válečné situace lze bez problémů podívat. Přitom je tam možné se dobře domluvit za pomocí lámané ruštiny a "česko-slovanštiny", zdejší obyvatelé jsou totiž v naprosté většině dvojjazyční.

Je tam relativně levno (tedy pro nás, pro místní nikoliv). No a hlavně litr benzinu v Rumunsku vyjde asi na polovinu české ceny, v Moldavsku je to jen o něco málo víc. Dobrodružnou výpravu na východ Evropy jsem si tedy mohl dovolit i jako člověk s podprůměrnými příjmy. Samozřejmě za předpokladu, že vetšina noclehů se odehrála "pod širákem". To ovšem naštěstí dosud v zemích na východ a jihovýchod od nás není tak velký problém.

První dojem

Těšíme se na Moldávii. Nikdy jsme tam nebyli, pořádně o této zemi nic nevíme. První dojem je hrozný. Prázdné obchody... Do toho úzké a rozbité cesty, po kterých se místní v západních bourácích řítí vesnicí..., tak popsala svůj zážitek s Moldavskem v roce 2012 cyklistická rodina.

I za pouhých deset let se Moldávie hodně posunula směrem k Evropě. Základní potraviny lze nakoupit bez větších problémů ledaskde, supermarkety ve městech se neliší od těch našich. Chybí hospody a restaurace, v tomto ohledu se Moldávie podobá Rusku a velmi liší třeba od Bulharska. Ovšem také v Rumunsku narazíte na restaurace také jen ve velkých městech a v turisticky navštěvovaných místech. Vyzkoušeli jsme jeden nocleh v hotelu ve městě Orhei, cena přibližně odpovídala té v Rumunsku. Jednou jsme přespali pod širákem na okraji jabloňového sadu.

Abychom se dostali k jednomu z našich cílů, pravoslavným klášterům nad řekou Dněprem, museli jsme až na samý okraj Podněstří, do města Rezina. Na druhém břehu řeky již leží Rybnica, jedno z největších podněsterských měst, už z dálky nápadné paneláky ze sovětských časů. Rezina se nachází necelých 50 km severovýchodně od Orhei. V Rezině jsme odbočili z hlavní silnice těsně před "přechodem" do Podněstří a vydali se úzkou silničkou podél Dněstru k jihu do několik kilometrů vzálené vesničky Sacharna (Saharna), nad níž se v údolíčku bezejmenného přítoku Dněstru skrývá stejnojmenný klášter.

Monastýr Sacharna

Klášter byl založen v roce 1776, kromě hlavního (barokního) kláštera a novodobých přístaveb zahrnuje také skalní poustevny. Je zasvěcen Svaté Trojici. Je mnohem mladší než pro Moldavany patrně nejpamátnější klášter Capriana severozápadně od Kišiněva. Ten je vyobrazen i na rubu moldavské bankovky o hodnotě jeden lei. Capriana naopak patří k nejstarším monastýrům v Moldávii, již roku 1429 získala status panovnického kláštera.

Na přestavbě nejstaršího kostela se tam podílel např. zmíněný Štěpán Veliký. Teprve po pádu turecké vlády nad Moldavskem a připojení Besarábie (historické označení dnešní Moldávie) k ruskému impériu byl monastýr v Caprianě podřízen metropolitní církevní správě v Kišiněvě.

Capriana měla velký symbolický význam v moldavské emancipaci ze sovětské sféry vlivu. V důsledku uvolňování v SSSR za prerestrojky zahájené Michailem Gorbačovem došlo k postupnému oslabení vazby na Moskvu. Již počátkem roku 1990 kišiněvský parlament (nejvyšší sovět) odhlasoval změnu názvu země z Moldavské sovětské socialistické republiky na Sovětskou socialistickou republiku Moldávie. Zanedlouho zmizela z názvu republiky označení sovětská i socialistická. 28. 8. 1991, krátce po neúspěšném puči proti Gorbačovovi v Moskvě, který otevřel cestu k moci Borisi Jelcinovi, přijal moldavský parlament deklaraci nezávislosti. 28. srpen je dnes moldavským státním svátkem.

Ale vraťme se do Sacharné. Monastýr poutníka i turistu přivítá malovanou bránou, vedle níž se nachází pramen svaté vody. Za vstupem je symbolicky znázorněna historie kláštera. Začíná rokem 1495, už tenkrát zde stál dřevěný kostelík zasvěcený svatému Nikolaji (Mikuláši). Zároveň se jedná o významný rok v moldavských (zároveň valašských a potažmo rumunských) dějinách. Tehdy se totiž stal valašským vojvodou Radu IV. Veliký (Radu cel Mare).

Za Radovy vlády došlo k rozkvětu náboženství a kultury. Mimochodem, strýcem tohoto vládce byl nechvalně proslulý Vlad Cepeš ("napichovač"), krutý Drákula, který své protivníky usmrcoval narážením na kůly a jež se se stal předobrazem upíra ze Stokerova románu. Je třeba ještě připomenout, že spojením knížectví Moldavska a Valašska v 19. století vzniklo novodobé Rumunsko.

Dnešní barokní stavba chrámu sv. Trojice pochází z roku 1818 (od roku 1778 stál v Sacharné dřevěný kostel), "modrý" chrám Narození Bohorodičky je z roku 1883. V roce 2009 začala výstavba nového chrámu Vzkříšení Páně, jelikož starší svatyně již nemohly pojmout nápor věřících o svátcích. V klášteře je možné i dnes narazit na typické projevy pravoslavné zbožnosti, třeba dřevěnou desku, která je rozeznívána palicemi a tento zvuk svolává věřící místo zvonů.

Ještě zajímavější než klášter sám je pak jeho okolí. Nad klášterem se na ostrožně nachází kaple, k níž vede žlutá turistická značka. Okolní výslunné stráně se na jaře vyznačují bohatou květenou. Kromě charakteristických stepních trav kavylů byl nejnápadnější rýt žlutý (Reseda lutea), který je možné vidět v teplejších oblastech i u nás. Místy (např. podél železnic) se dokonce invazně šíří. V pískovcových skalách kolem Sacharné se nachází také několik jeskyní, v minulosti zjevně upravovaných na poustevny.

Od kláštera jsme se vrátili zpátky do vesnice a pokračovali silničkou do Nové Sacharné (Saharna Noua), založené až roku 1939 nahoře nad údolím Dněstru. Tam nás vítala socha rudoarmějce na památníku padlých z druhé světové války (1941 až 1945) v plně sovětském stylu. Pokračovali jsme k hlavní silnici a po ní zamířili na jih do města Orhei.

Ještě je třeba zmínit se o turistickém značení. Značky v terénu byly zjevně inspirovány těmi českými, jednotlivé trasy jsou barevně odlišeny. Jenže obvykle chybí rozcestníky a nikde jsem se nedostal k nějaké mapě. V klášterním obchodě prodávali jen svaté ikony a náboženskou literaturu. Nikde (a to ani v Rumunsku) se neprodávají pohlednice. Moldavské turistické značky nejsou vyznačeny v Mapách.cz, na rozdíl od těch rumunských.