Pohoří Slezské Beskydy v zimě, 3 dny potulování

Trek v zimě a mrazu v méně známém beskydském pohoří (1)

Obyčejný pasažér ve vlaku jedoucího z Třince do Čadce přes Jablunkovskou brázdu ani nepostřehne, že právě projíždí mezi dvěma významnými horskými celky Západních Karpat. Většina samozřejmě pozná Moravskoslezské Beskydy, zdatnější i vrcholy Javorového a Ostrého či Kozubové. Málo lidí ovšem tuší, že po jejich druhé straně se zvedají hřbety masivu Beskyd Slezských, táhnoucích se do Polska přes města Ustroń a Wisła až k Bielsku-Białej.

Ano, toto pohoří je neprávem opomíjeno, alespoň co se týče té naší, české části. A přitom svou rozlohou velikost svého moravskoslezského sourozence nepatrně přesahuje!!! Podle zdrojů z internetu je totiž plocha, kterou zaujímají 627 km², oproti 623 km² Beskyd Moravskoslezských. A přesto všechno, vypravíme-li se z některé z podhorských obcí jako jsou Nýdek, Bystřice, Hrádek či Návsí na některou z turistických tras, které se zde nachází, narazíme jen na malé množství turistů.

Čtěte také: Pekelný přechod Slezských Beskyd: Velký Stožek, Barania Góra a Skrzyczne

Davů lidí, jako jsou třeba na Pustevnách či Lysé hoře, se nemusíme obávat vůbec. Vytíženější je zde snad jen hraniční hřeben, zvláště vrcholy jako Velká Čantoryje (995 m), Velký Sošov (886 m) a Velký Stožek (978 m). Na těchto třech kopcích se nacházejí horské chaty, na posledních dvou polské, které jsou hojně navštěvovány polskými turisty snad po celý rok.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Já osobně mám českou část pohoří celkem dost prolezlou. Však také zaujímá jen 54 km². Byl jsem tady snad v každém ročním období, vynechal jsem jen kopce Hrbel (727 m) a Polední (672 m) a první kopce táhnoucí se nad Třincem po Čantoryji. To ovšem neznamená, že už bych neměl v plánu se zde vracet. Určitě zde ještě zavítám.

Při svých toulkách jsem zde uskutečnil mnoho jednodenních túr, ale také třeba dvoudenní přechod z Mostů u Jablunkova přes Jablunkovské mezihoří a hraniční hřeben Sl. Beskyd do Nýdku. To je velmi pěkná procházka… Hlavně během letních dní je příjemná. Člověk se na Hrčavě může osvěžit dobrým hrčavským pivem a přespat se dá pod jedním z přístřešků na nedalekém Trojmezí, aniž by na vás padla kapka rosy.

Zde se mi také stala veselá příhoda, o kterou se s vámi rád podělím… bylo to asi takto: Tehdy jsem šel já, kamarád a kamarádka. Přespali jsme na výše zmíněném Trojmezí a ráno jsme se jali pokračovat v cestě přes Polsko. Protože slunce peklo již od rána, tak jsme se v nedaleké Jaworzynce hned zastavili na dvě pořádně orosená piva. Sedíme pod deštníkem, popíjíme a naráz kamarádce přišla sms: Ahoj. Řekni Martinovi, že jestli už zjistil, že nemá mobil, tak už ho má PČR. Marek (brácha, pozn. autora). A druhý den už jsem si pro něj valil na služebnu v Ostravě. Skutečně jsem jej nechal na Trojmezí, ale zrovna po nás tam přišli policajti na výletě. Tak jsem jim koupil aspoň láhev něčeho ostřejšího za odměnu.

To byla trocha nostalgie a veselá vzpomínka na Jablunkovské mezihoří a Slezské Beskydy. Teď se již prokousávám k samotnému treku. Vždy když jsem procházel hraniční hřeben, zadíval jsem se na polskou stranu a říkal jsem si: "Jaké tam ty Beskydy asi můžou být?" No a konečně tuto zimu jsem se odvážil a překročil hraniční lajnu. Původně jsem plánoval, že vyrazím trochu pochodit na sněžnicích po hřebeni Kriváňské Malé Fatry. Ale nakonec, když jsem zoomoval na serveru mapy.cz, utkvěl jsem na masivu Slezských Beskyd a uvědomil jsem si, že to je vlastně můj velký rest a nesplněná touha. A tak jsem byl zase na cestě…

Hlavně nic nepodcenit

Slezské Beskydy sice nejsou nikterak převysoké hory, ale i tak jsem tušil, že jejich charakter bude podobný těm Moravskoslezským, či jakýmkoliv jiným. Tudíž jsem očekával relativně strmé svahy a taky značné množství sněhu, protože v posledních dnech byla nadílka slušná. Taky jsem věděl, že mě čekají teploty kolem -10 st. C.

Noclehy jsem si předběžně naplánoval na tzv. schroniskach PTTK, kterých je zde celkově dostatek a nabízejí ubytování za relativně příjemnou cenu, ve společných turistických pokojích většinou za 35 zlotých. Papírovou turistickou mapu polské části jsem u nás nesehnal…, tudíž spoléhám na polské chaty.

Předběžný plán trasy jsem si určil takto: vesnice Hrádek - chata Filipka - Velký Stožek - Kyčera - sedlo Kubalonka - schronisko PTTK Stecówka, další den: Stecówka - schronisko PTTK Przyslop - Barania Góra - Skrzyczne - městečko Szczyrk - Klimczok - schronisko PTTK na Błantiej, poslední den: Błantia - vesnice Brenna - Równica - město Ustroń - Velká Čantoryje - vesnice Nýdek. Tak nějak jsem tušil, že je dost možné, že budu muset změnit plán, protože kvůli sněhu a brzkého stmívání nebudu dávat kilometráže. Jako povinné vybavení jsem si dal sněžnice, nesmeky a hůlky.

Hrádek a Filipka

Je 17. 1. 2017, den D. Dlouho už jsem nebyl na vícedenním treku. Naposledy v listopadu na přechodu části Velké Fatry a Kremnických vrchů. Takže se vyloženě těším na trojdenní pochod a taky na poznání pro mě nového kraje. Na cestu jsem si nabalil trochu jídla a 160 zlotých. A samozřejmě ryze hořkého Radegasta do vlaku…

V 8:31 vyjíždím z Ostravy vlakem do vesnice Hrádek. Po cestě si dopřávám v poklidu snídani a hořké osvěžení. V Hrádku ještě posílám poslední zprávy ženě a slibuju ji, že na sebe budu dávat pozor a pokud to bude možné, tak že se jí budu i průběžně ozývat. Jsme spolu krátce, tak ještě není zcela zvyklá na mé potulky.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Startuji zelenou značkou po ulici mezi domy v Hrádku. Ta je samozřejmě pod ledem a sněhem. Po chvíli jsem nad vesnicí, odtud by byly pěkné výhledy na protější vrcholy Malý Kozinec (654 m), Žďár (748 m) či Ostrý (1 044 m) v MS Beskydech, bohužel je smog, takže jsem o ně ochuzen.

Pokračuji doprava po asfaltce a za prudkou zatáčkou vede značka kousek přes les, aby se posléze opět napojila zpět na asfaltku, ze které se oddělila. Po té je vedena i cyklotrasa 6088. Zde nedávám pozor a místo abych pokračoval po značce, jdu po cyklostezce. Toho si všímám až cca po 1 km, ale protože se cesty opět spojí u Chaty Hrádek, nijak to neřeším. Naopak se kochám pěknými dřevěnkami, které parádně zapadají do zdejší krajiny a dotvářejí krásně místní kolorit.

Od Chaty Hrádek pokračuji prudším, ale krátkým stoupáním ke zvoničce sv. Isidora. V té se nachází její patron vytesaný ze dřeva a kolem 12 kamenů se symboly zvěrokruhu. Kousek za zvoničkou začíná tzv. Alej dobra. Jedná se o planinu v sedle mezi horami Loučka a Dziol, na které jsou postupně vysazovány jabloně krajových odrůd, věnované žijícím lidem, kteří vykonali něco dobrého pro druhé. Samotné plody jsou pak určeny kolemjdoucím turistům. Dle mého názoru se jedná o pěkný počin a velký dík patří manželům Rychtárkovým, kteří pozemek k tomuto účelu věnovali.

Následuje mírné stoupání lesem po úbočí hory Loučka (835 m) a ani se nenadám a stojím před věhlasnou chatou Filipka. Protože mají otevřeno, říkám si, že podpořím turistický ruch v této oblasti a zapadám dovnitř. Je zde příjemně vytopeno a zrovna uvařili bramboračku, takže neodolávám a dopřávám si plný talíř a k němu půllitr Radegasta. Oboje je výborné.

Přechod na Velký Stožek

Z chaty je to po červené značce na samotný vrchol Filipka (771 m), co by kamenem dohodil. Na něm se nachází přístřešek vhodný k bivaku. V jeho průčelí jsou umístěny vyřezávané erby tří obcí - Nýdku, Písku a Návsí, jejichž hranice se zde stýkají. Na tento fakt upozorňuje i informace vytesaná do kamene.

Po červené značce pokračuju i dále, kousek klesám a následuje relativně rovný úsek přes vrchol Čupel (757 m) na rozcestí Nad Zimným. Protože je tento hřeben dost otevřený, bývají na něm solidní návějě sněhu. Ani dnešek není výjimkou, sněhu je tu cca nad kolena, v některých místech doslova po kule… Takže na řadu přicházejí sněžnice. Sníh je ovšem přemrzlý prašan, takže zapadávám i se zimním vybavením. Pravda, asi o něco míň než bez něj.

Cestou se otevírají pěkné výhledy do údolí Hluchové a na Velký Stožek, obyčejně i na horu Česlar (921 m) či Velký Sošov (886 m). Z rozcestí pokračuju krátkým výšvihem na vrchol Konihlava (776 m) po žluté značce. Poté cesta zvolňuje, a jakmile se vnořím do lesa, začne prudce stoupat. Takto by mohla vést až na vrchol Stožku, ale protože by se jednalo o opravdu strmý výstup, na chvíli ještě vede úbočím po vrstevnici a vyústí na rozcestí Pod Velkým Stožkem.

Zde se naskýtají dvě možnosti. Buď po modré značce vystoupat až na vrchol - to by se jednalo asi o nejprudší stoupání z celého treku. Tomuto pokušení odolávám, není to sice daleko, ale už jsem tudy šel a navíc zde dnes není prošlapaný chodník. Využívám tedy druhou možnost a jdu po červené značce méně prudkou cestou, na které je sníh udusán nesčetnou nohou turisty. Ta vyústí rovnou u Schroniska PTTK na Stożku.

Od schroniska je to mírným stoupáním asi dvě minuty na vrchol Velkého Stožku (978 m). Tudíž jdu pořídit vrcholové foto a pak cvalem upaluji do chaty. Ale ne proto abych se zde dlouho zdržoval. Přece jen nemám čas nazbyt a chtěl bych za světla dojít do svého dnešního cíle. Jdu se jen podívat, jestli zde mají polskou mapu Slezkých Beskyd. A slavím úspěch. Za 19,5 zlotých kupuju mapu oblasti od Compassu.

Cesta ke Schronisku PTTK Stecówka

Od chaty pokračuji po červené turistické značce na Krkavici (976 m). Stezka vede lesem po hraničním hřebeni, téměř po rovině. Obyčejně se dá celkem rychle projít. Dnes je to trošku komplikovanější kvůli sněhu. Jde se totiž vyšlapaným chodníčkem v metrové vrstvě. Stejně se pokračuje i na Kyčeru (989 m), kdy po cestě míjím zajímavé skalní útvary, které mi připomínají některé v Krkonoších.

Vrchol Kyčery poskytuje omezené výhledy na Velký Stožek, Česlar a další vrcholy na hraničním hřebeni, stejně tak na kopce nacházející se již v polské části Sl. Beskyd. Dnes mám ovšem smůlu, protože je zataženo nízkou oblačností, takže můžu být rád, že jde vůbec vidět na cestu. A ještě zajímavost - pod vrcholem se v jihozápadním směru rozkládá přírodní rezervace Plenisko. Chrání přirozený, místy až pralesovitý les (nejstarší stromy mají až 200 let, hnízdí v nich např. kulíšek nejmenší, včelojed lesní, a jiní) a ve svahu jsou četná prameniště s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů (např. modranka karpatská, mlok skvrnitý).

Z Kyčery uhýbám po nevýrazném chodníčku prošlápnutém ve sněhu do Polska. Stále po červené značce, která mě dnes povede až do mého cíle. Cesta začíná být trochu nudná… momentálně vede smrkovým lesem, bez výhledu a v zataženém počasí ve mně nevyvolává pozitivní náladu. A jakmile se dostávám z lesa, vidím před sebou sedlo Łączęcko a nad ním vrcholy Mrózków (811 m) a Beskid (824 m), oba v oparu a pohled směrem na jih je samý smog.

Pokračuji po široké cestě, nyní je v ní vyšlapaný jen chodníček, ale jakmile ztaje sníh je průjezdná i pro automobily - slouží totiž jako požární cesta pro hasiče. Každopádně se začíná neuvěřitelně táhnout. Vede téměř po rovině a krajina kolem je také spíše rovinatá. Kdyby mě zde teď někdo vysadil a zeptal se mě, kde jsem, rozhodně bych netipoval Beskydy.

Mírný výstup mě čeká na Beskid. Po překonání asi 80 výškových metrů stojím na jeho vrcholu. Ten je porostlý suchými smrky a taky mladými nízkými smrčky a náletovými dřevinami. Další cca 1,5 km vede po vrcholovém širokém hřebeni a nakonec cesta klesne do sedla Kubalonka (758 m).

V tomto sedle to opravdu žije. Vede tudy hlavní tah mezi polským městem Wisła a vesnicí Istebna. Je zde několik budov - restaurace, bary, penziony, kousek pod sedlem se nachází pediatrické centrum a kostel Świętego Krzyża w Istebnej. Samotné sedlo odděluje pásmo Stožku, či Čantoryje od pásma Baraniej Góry. Je zde také daleko větší koncentrace turistů, než kolik jsem jich zatím za celou dobu potkal.

Nemohl jsem si nevšimnout, že spousta turistů zde nasedá do velkých saní tažených koňmi a odjíždí, pro mě zatím, neznámo kde. Protože už se setmělo, nezdržuji se a pokračuji v cestě. V podstatě po té samé, kudy jezdí koně. Obyčejně tady vede pravděpodobně asfaltka, nyní je cesta pod sněhem. Takto přicházím do sedla Szarcula (759 m).

Sedlo Kubalonka a Szarcula od sebe odděluje kopec Kubalonka (830 m). Poláci používají slovo "szczyt." Na mě je to moc odvážné, připomíná mi slovo štít a pod ním si představuji (ve spojitosti z horami) skalnaté a rozeklané štíty v Tatrách.

V Szarcule se značka odděluje a vede lesem po úbočí hor Szarcula (798 m) a Beskidek (796 m). Protože je již tma a toto je delší varianta, volím raději cyklostezku vedoucí přímo přes Beskidek, také po ní jezdí koňská spřežení se saněmi a turisty, kteří si svítí na cestu pochodněmi, prozpěvují polské písničky a koně do toho tiše cinkají rolničkami. Konečně se přede mnou objevují první stavby osady Stecówka.

Stecówka

V této osadě se nachází soukromé schronisko. Již dopředu jsem si zde objednával ubytování, ale paní majitelka mi odepisovala, že v tuhých mrazech předešlých dní měli havárii, kdy jim popraskaly vodovodní trubky. Také mi napsala, ať ji ještě zavolám, že mě poinformuje, zda se jim podařilo závady opravit. Bohužel se mi dovolat nepodařilo, takže celou dobu jdu naslepo s tím, že doufám, že vše bude opraveno.

Bohužel. Zjišťuji, že opravy se nezdařily. Takže co teď? Ptám se paní majitelky a ta mi radí, ať zkusím níže položenou "agroturistiku." Podle mapy zjišťuji, že je to opravdu kousek, pár set metrů maximálně. Takže pokračuji v cestě. Konečně jsem zjistil, kde jezdí všechny ty sáně. Turisté zde navštěvují dřevěný kostelík Pod wezwaniem Matki Bożej Fatimskiej.

Ještě cca 300 metrů a stojím před domem v osadě. Ani nemusim hledat zvonek, štěkot psa slyšela paní v domě a hned šla za mnou ven. Ptám se ji tedy na "agroturistiku," ona pohotově zvedá telefon a volá někde dál a za chvíli mě již vede o kousek níže k další sousedce.

Pro horala s krosnou na zádech se volný pokoj na noc najde, takže za 25 zlotých mám paradní pokojíček se sprchou a dokonce i televizí. Ptám se ještě, jestli by mi neprodali pivo, takže za dalších 5 zlotých si dopřávám zrzavou vodu a můžu v klidu v teple spokojeně usnout.

• Pokračování článku