Jarně-zimní Javorníky, nezapomenutelná túra v Javorníkách

Hřebenem Javorníků z Kysuckého Nového Města do Zákopčia na Kysucích

Letošní zima je na sníh i na sluneční paprsky poměrně skoupá. Tatry jsou zledovatělé, na Fatrách padají laviny (3. stupeň je nic moc na nějakou turistiku). Meteorologové sice slibují dva dny hezkého počasí, ale výběr je omezen. Vyrážím tedy alespoň na dva dny na Kysuce, letos jsem ještě na vícedenní túře nebyl.

Dobré podmínky se zdají býti na hřebenech Javorníků. Snažím se zjistit stav sněhu na Kysucích, ale na netu uváděná čísla se mně nezdají a webkamery mi to nijak neulehčují. Tu výšku sněhu tu snad měří uprostřed sjezdovek. Přesto pro jistotu balím sněžnice… Mám v plánu takovou krátkou prochajdu z Kysuckého Nového Mesta (353 m) buď do Čadce, Semeteše, Zákopčia a nebo do Makova. Podle podmínek.

Protože jde o poměrně krátkou procházku, přidává se i kamarád Roman. Byť pořád mrmlá cosi o tom, že v zimě na hory nechodí, protože mu je zima. To odbývám s tím, že má být docela teplo a že cestou do kopce se zahřeje. A v noci bude ve spacáku. Ale myslím, že zalitoval slibu, který mi dal minulý týden u piva, u kterého jsme tento špacír "upekli"…

Čtěte také: Astroturistika po hřebenech Javorníků, dvoudenní putování za…

Již z vlaku je patrné, že sněžnice moc k užitku nebudou. Sněhu je tu poskrovnu jako v Beskydech. Jaj, i ty sněhové zprávy tak trochu kecají… Přestože nevycházíme úplně nejdříve, stihneme v Kysuckém N. M. nějaké to startovní pivko. Pak již vyrážíme po modré turistické značce na Tábor. Krásný vrch s rozhlednou, která poskytuje široké rozhledy.

Sněhová pokrývka je nesouvislá a o mnoho lepší to není ani v lese. Teprve pod vrchem Tábor (697 m) je to o fous lepší. Nikoliv ale na sněžnice. 15, 20 čísel sněhu opravdu k nasazení sněžnic neláká. Čekám na rozhledně, Roman se poněkud zdržel. Těch asi 350 výškových metrů mu dává nějak zabrat. Se západem Slunce se jej konečně dočkám…

Fotíme západ Slunce, užíváme si výhledů na hřebeny Javorníků, Malé Fatry, Kysucké vrchoviny i Súlovských vrchů, dáváme vrcholovku a se soumrakem vyrážíme dále. Kolem kapličky na rozcestí Majtánky (650 m) zamíříme mimo značenou trasu. Není tolik rozježděná (těžaři nespí ani v zimě) a za rozcestím Klimkovci bychom se opět měli napojit na značenou trasu. Obhlížíme luxusně vybavený posed a loveckou chatu. A scházíme nazpět na značku, která nás vede k vrchu Kýčerka (724 m).

Již se pořádně setmělo, takže ke slovu přicházejí čelovky. Přes louky a remízky se dostáváme konečně k osadě U Kubalich (780 m). Škoda, že je již tma, v těchto místech se otevírají hezké výhledy. Tento úsek v této části kysuckých Javorníků považuji za nejhezčí. Tak si to užiji až někdy na jaře. Až budou delší dny.

Přes osady Šindelná (800 m) a Mičekovci (810 m) se s malým "kufrem" konečně dostáváme na vrch Vrchrieka (861 m). Tma jako v pytli, fouká ledový vichr a Roman se fláká někde vzadu. Konečně se z lesa vyloupla bludička. Tedy čelovka. A stoupá hodně, hodně zvolna. Raději se té bludičky ani neptám, jak se jí prochajda líbí. Možná by došlo "na nože"…

Do cíle to máme 10, 15 minut. Míříme přes osadu Petránky (820 m) k rozhledně Zákopčie na Martákov kopec (854 m). Ačkoliv se to zdá nepochopitelné, Roman se mi na rovné vrstevnicové cestě ztrácí. Tedy "ztrácím" se mu já. Nevím, jak mohl nevidět světlo mé čelovky. Čekám na rozcestí k rozhledně, ale druhé světýlko nikde.

V kapse mi drnčí mobil: "Kde jsi? Nevím, kde jsem ani kam mám jít!" Na rozcestí pod rozhlednou… Je zima, tak docházím až na rozhlednu a svítím jako maják. Roman mě ale nevidí. Fakt neuvěřitelné! Já se snad budu muset vrátit! Volám mu, ať mě počká na okraji osady Petránky, že se pro něj vrátím. A tak si závěr dnešní trasy dávám ještě jednou. Opakování matka moudrosti…

Konečně jsme na rozhledně. Co chybí sněhu na zemi, o to více jej je na rozhledně. Celta či igelit je potřeba. Navíc nepříjemně funí a po obloze se honí mraky, takže ani z nočního focení nic nebude. Oproti jarní návštěvě, kdy jsem odsud fotografoval krásný východ Slunce i noční oblohu se zvířetníkovým světlem. Nejen sněžnice, ale i stativ tedy venčím zbytečně. V těchto podmínkách to na noční foto opravdu nebylo.

Noc uběhla rychle. Ráno, které mělo podle předpovědi hezky prozářit sluníčko, je ale neobyčejně depresivní, šedivé. Ti meteorologové se netrefí ani do počasí druhého dne. Aby i s celým Aladinem a dalšími modely… Fakt, v příštím životě chci být meteorolog…

Vstávat a cvičit!, volám na "spolubydlícího". Tomu se ale z vyhřátého klobouku, ehm, spacáku, nechce. Vypadá nějak sklesle a zmrzle, asi fakt není zvyklý na zimní túry a bivakování… No, nebudu jej dráždit. Dávám mu na výběr, kam že to dnes dojdeme. Čadca, Makov, Zákopčie… Vybírá nejkratší cestu. Do obce Zákopčie. Moc neprotestuji, protože to počasí je opravdu o ničem a fotky by dnes nestály za nic. To se sem raději vrátím, až bude skutečně hezky.

Scházíme dolů. Na rozcestí má odbočovat modrá, značka však nikde. Jdeme tedy vrstevnicovou cestou mírně nazpět, určitě se napojíme na modrou značku z osady Petránky. Ono to značení v terénu, v mapách a mapách na netu vůbec nesedí. Ale to nevadí, nějak si poradíme.

Odhad byl správný, takže se brzy ocitáme na rozcestí U Trnkov (740 m), ze kterého nás modrá chce hnát do kopce. Tu vzdáváme a scházíme na horní konec obce Zákopčie, resp. na rozcestí U Rulcov (585 m). Cestou potkáváme běžkaře. Běžky v ruce, my sněžnice na batohu. Je fajn potkat člověka. Na druhou stranu ale není fajn, že nám určitě ujel autobus… A opravdu. Ujel. Takže nezbývá, než jit dále po cestě. Naštěstí z rozcestí U Kľukov nám to jede za necelou půlhodinku.

Kysucké Javorníky jsou fajn. I v zimě. Na běžky, na sněžnice, na turistiku. Chtělo by to ale více sněhu a sluníčka, než jsme měli my. Přesto tato asi 20kilometrová procházka na Kysucích byla fajn, taková příjemná rozcvička na vyšší kopce. Jen co se sněhové vrstvy a počasí stabilizují.