Co je to zvířetníkové světlo neboli zodiakální světlo

Zvířetníkové světlo: matný kužel světla na hvězdné obloze, nejlepší období viditelnosti

Zvířetníkové světlo, zvané také zodiakální světlo, je matný, difúzní šikmý kužel světla na hvězdné obloze táhnoucí se zpoza obzoru jako duchovitý přízrak. Zvířetníkové světlo je v našich zeměpisných šířkách nejlépe patrné po soumraku nebo před rozbřeskem na hvězdami poseté obloze v době jarní rovnodennosti resp. podzimní rovnodennosti. V rovníkových oblastech je zvířetníkové (zodiakální) světlo vidět celoročně.

Zvířetníkové světlo, k jehož pozorování potřebujeme tmavou oblohu bez světelného znečištění, fascinovalo lidi určitě od úsvitu dějin. S vysvětlením jeho skutečné podstaty přišel až G. D. Cassini v roce 1683. Ano, ten Cassini, po kterém je pojmenována mezera v prstencích planety Saturn jakož i kosmická sonda, která planetu zkoumá z její oběžné dráhy.

Na co tedy Cassini přišel? Co způsobuje zvířetníkové světlo? Toto difúzní záření má na svědomí kosmický (meziplanetární) prach, mikroskopické částečky o rozměrech 0,001 až 0,1 mm soustředěné v rovině ekliptiky, které rozptylují sluneční záření. Tento prachový disk je neustále doplňován částicemi uvolňovanými z aktivních komet a nebo asteroidů. Případně z dalších těles Sluneční soustavy.

Čtěte také: Zvířetník: Zvířetníková souhvězdí jako hvězdný pás kolem ekliptiky

Tento prachový disk leží v rovině ekliptiky, tedy v rovině oběžné dráhy planety Země. Díky tomu se promítá do zvířetníkových souhvězdí. A právě této projekci do pásu zvířetníkových souhvězdí vděčí zvířetníkové světlo za svůj název. Jeho poloha se v průběhu roku mění. Právě v období rovnodennosti svírá v našich geografických šířkách ekliptika s horizontem největší úhel. Naopak nejmenší úhel svírá v obdobích kolem slunovratů, kdy zvířetníkové světlo zaniká ve večerním (ranním) soumraku.

Celková hmotnost toho disku drobounkých prachových částic se odhaduje na 5 × 10¹⁶ kg. Na první pohled to vypadá jako ohromné číslo. Ale jen do okamžiku než si uvědomíme, že je to hmotnost odpovídající zhruba pětinásobku hmotnosti měsíce Fobos, malého nepravidelného tělesa o rozměrech 26,6 × 22,2 × 18,6 km obíhajícího planetu Mars. Kdybychom tedy, ryze hypoteticky, rozdrtili na velejemný pudr pět Fobosů, dostali bychom materiál potřebný na vytvoření prachového disku, kterému vděčíme za vznik zvířetníkového světla.

Kam nejlépe vyrazit za zvířetníkovým světlem? Do míst s dostatečně tmavou oblohou. Daleko od světelného smogu a městských aglomerací. Jas zvířetníkového světla totiž zhruba odpovídá jasu Mléčné dráhy. Také to chce vybrat si období, kdy nebude rušit svit Měsíce, který zvířetníkové světlo spolehlivě přezáří.

Ideálními oblastmi jsou tedy např. parky tmavé oblohy v Beskydech a v Jizerských horách. Pokud to máte blíže na Slovensko, pak ideálním místem je oblast NP Poloniny. Třeba někde v okolí Kolonického sedla, kde je, mimo jiné, Vihorlatská hvězdárna. Jen tak mimochodem je i tato oblast dalším z parků tmavé oblohy. Právě nyní je vrchol ideální pozorovatelnosti zvířetníkového světla po západu Slunce. Navíc je Měsíc těsně po novu a brzy zapadá. Na další podobně vhodnou příležitost si budeme muset počkat do podzimní rovnodennosti…