Podzimní Bílé Karpaty, hřebenovka kouzelného pohoří v babím létě

Je začátek října, vrchol babího léta. Počasí má být podle předpovědi docela solidní, bylo by škoda "sedět" doma. Vlakem přes Přerov a Staré Město u Uherského Hradiště vyrážíme do Velké nad Veličkou, výchozího místa naší třídenní anabáze v Bílých Karpatech.

Velká nad Veličkou, Vápenky

Vlaky jedou naštěstí na čas a stíháme přípoje při několika přestupech. Ve Velké nad Veličkou nám však před nosem ujede autobus. Než jsme se před nádražím stačili zorientovat, bum prásk a koukáme na koncová světla právě odjíždějícího autobusu směr Vápenky… Kolegové odmítají jít lesy pěšky. Lenoši.

"Naštěstí" začíná pršet. Vytrvalý a vydatný liják tak trávíme v hospodě v kulturním domě u piva a skvělého oběda (dejší menička mohu opravdu doporučit) za opravdu lidové ceny. Naštěstí lidové, protože s mými dnešními parťáky toho nikdy moc nenachodím. Zato ale útrata je vždy značná…

Nakonec se dočkáváme dalšího autobusového spoje, kterým se přesouváme na Vápenky. David neustále zkouší volat na Holubyho chatu, kde jsme plánovali bivak. Marně. Což je trochu na pováženou. Zapadneme proto na startovní pivko a telefonické dostaveníčko do místního penzionu U Černého potoka. Tam se ale dozvídáme, že Holubyho chata je už od srpna uzavřena… No nakonec první noc trávíme na Vápenkách. Možnost deště, pokročilá denní doba a neexistence bivaku v okolí Velké Javořiny nás donutily pozměnit plány…

Velká Javořina a Holubyho chata

Ráno vyrážíme časně. V údolí je hezky čerstvo, podzim se již hlásí o svá práva. U potoka je dokonce vidět jinovatku. Fotím pár hezkých lidových stavení a doháním spoluputovníky, kteří míří na Javořinu po žluté turistické značce. Ta modrá, kratší, je moc strmá.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kolem Přírodní památky Vápenky s krásnými bučinami a zřídkavými druhy rostlin a živočichů (výměra 10,60 ha) se protáhneme po Javořinské naučné stezce s řadou informačních tabulí na rozcestí Kamenná búda (644 m). Dále naše kroky vede červená turistická značka přes rozcestí U Bětina javoru k hranicím Národní přírodní rezervace Javorina (165,89 ha, nejstarší chráněné území na Moravě) s překrásnými starými buky.

Konečně se dostáváme k horní hranici lesa pod vrcholem Velké Javořiny (970 m), nejvyšší hory celých Bílých Karpat. Prochází tudy hranice mezi Českou republikou a Slovenskem. Naštěstí jsou dnes hranice v Evropě jen pomyslnými čárami na mapě…

Na vrcholu Velké Javořiny to pořádně fučí. Ledový vichr se zarývá až do morku kostí. Zamíříme k Vavrouškově pomníčku. Od poslední návštěvy tady dalších pár desek přibylo. Že by tady vznikal takový neoficiální symbolický hřbitov? Výhledy jsou skvělé, dokonce lze jasně vidět nádhernou zříceninu hradu Branč v Myjavské pahorkatině. A samozřejmě velkou řadu dalších cílů.

Z vrcholu se přemísťujeme k Holubyho chatě (905 m). Skutečně je zavřená, mění se majitelé. Přijít o týden později, vítaly by nás již dokořán dveře otevřené. No nic, v zimě to třeba již vyjde. Na sluníčku a v závětří u chaty si dopřáváme něco na zub. V tuhé i tekuté formě. Podotýkám, že vynikající bylo obojí. Dvě hladové kočky, které se k nám mlsně vloudily, také něco dobrého dostaly. Mlsně se oblizovaly ještě při našem odchodu.

Květná a Nová hora

Od Holubyho chaty pokračujeme k severu a následně k severovýchodu po zelené turistické značce. Na Jelenec (925 m) však nedojdeme, protože na rozcestí Pod Jelencem (885 m) to stočíme doleva dolů na hřeben Těžký vrch. Těžký asi proto, že závěr cesty je opravdu těžký. Strmý a plný kamení. "Kolenáři" si tady rozhodně přijdou na své.

Nakonec nás ale vítá rozcestí Nad Květnou (413 m) a obec Květná (360 m) s další skvělou restaurací - Na Huti, která stojí hned naproti místní sklárny. Pivo dobré a menička ještě lepší. I obsluha sympatická. Člověk na špacír po Bílých Karpatech nemusí brát s sebou téměř žádné jídlo…

V Květné to byla ta lepší část. Nyní nás čeká ta horší. Vydrápat se na další hřeben a na vrchol Nová hora (552 m). Za zády máme Květnou, obec s bohatou sklářskou minulostí, a rozložitý masív Velké Javořiny, který se nám rychle vzdaluje. Člověku se ani nechce věřit, že tam někde jsme před pár hodinami byli. Do cesty se nám staví elektrický ohradník. No, snad bejčci nebudou příliš bejčit. K hranici lesa a k rozcestníku to prostě jinudy nejde.

Kocháme se parádními výhledy a čekáme na Dejva, kterému očividně začínají docházet síly. Navrhuje, že bychom klidně mohli přespat tady. Na Nové hoře. Je tady závětří, ohniště… Jo, jo, krásně tady je. I ty výhledy odsud jsou impozantní. Přespíme tady, ale někdy příště. Ju? Dnes nás čeká Velký Lopeník! Chápu, že dny jsou již krátké, ale ujít 21 kilometrů přece pro nás nemůže být žádný problém. A navíc - není tady voda…

Velký Lopeník

Přes Janáčkovu kyselku (dva prameny skvělé železité minerálky) sestupujeme do údolí k osadě Staré Díly u Březové. Přejdeme říčku Hrubár a silničku spojující obce Březová (CZ) a Nová Bošáca (SK). A následuje, jak jinak, stoupání. Dnes poslední, zato ale výživné. Z nějakých 380 metrů nad mořem se musíme dostat do 911 metrů nad mořem. Na vrchol Velkého Lopeníku s rozhlednou a hezkou boudou.

Trošku se plácáme lesem. David tiše protestuje, ale není mu to nic platné. Tady se bivakovat prostě nedá. Táhlé a prudké stoupání je sice výživné, ale vede k "vysněnému" cíli. Snažím se na parťáky čekat, ale ti se drží někde vzadu. Nakonec nasazuji ostřejší tempo. Takto by to nešlo, tak bych západ Slunce z Lopeníku nestihl.

Cesta se nekonečně táhne. Doslova. Jeden hraniční patník, desátý hraniční patník. Další rovinka a další strmé stoupání. Rval jsem to na doraz, ale západ Slunce jsem již nestihl. Měl jsem zrychlit o pět minut dříve. O pouhých pár minut mi ten západ naší nejbližší hvězdy utekl… Nu co, i pozápadová obloha je krásná. A což teprve ta noční s Mléčnou dráhou. Stativ dnes netahám zbytečně, fotky hvězdné oblohy budou!