Polonina Svidovec, přechod hřebene pohoří

Podzimní putování poloninou Svidovec, řebenový přechod na Zakarpatské Ukrajině

Neobvyklé babí léto přineslo do naší oblasti velmi teplé, stálé počasí, které by bylo škoda nevyužít. Proto jsem plánovanou návštěvu východní Ukrajiny velmi rád vyměnil za trek přes poloninu Svidovec, jednu z nejhezčích polonin v této oblasti.

V plánu je přechod z Usť Čorné do Kvasů (45 km) nebo Rachova (60 km), dle času. K přesunu využíváme dopravce Leo express, který má v Košicích návaznost od vlaku na své autobusy do Mukačeva a od nočního spoje až do Rachova. Za jízdenku z Bohumína do Tjačiva platíme 660 Kč, což je slušná cena, byť se v nočním vlaku moc nevyspíme.

Cesta autobusem na hranice probíhá bez problémů, stevardka nabízí kafe, čaj a snack. Na hranicích si nás po zastavení Slováci téměř hodinu vůbec nevšímají, patrně se střídají. Což nás ale nemusí zajímat, pokud má přechod deklarovanou otevírací dobu 0 - 24 hodin. Bylo by nám to celkem jedno, ale protože raději jezdíme vlakem, koupili jsme si jízdenku na vlak z Užhorodu do Tjačiva (cca 30 Kč v plackartnym vagoně), abychom nemuseli "trpět" na kvalitních ukrajinských silnicích.

Je nám jasné, že plán vzal za své. Do Užhorodu přijíždíme o půl desáté a to už je vlak v Čopu. Pokračujeme tedy dál, silnice do Mukačeva je ještě celkem v pohodě. Zde téměř všichni vystoupili a stevardka oznamuje, že zajedeme natankovat. Očekávali jsme benzinku, kde si třeba půjde koupit pivo, ale skončili jsme v garážích, kde, kromě WC a malého posezení, nic nebylo.

Protože tato zastávka není plánovaná, začínáme mít obavu o přípoj v Tjačivu (dle internetu má bus do Usť Čorné odjíždět v 14:00 hod). Po odjezdu se stav silnice dosti zhoršil a nebude lepší po celý zbytek cesty. Infrastruktura na Zakarpatí je v bídném stavu, vlaky jezdí pomalu, byť železnice vypadá na první pohled v dobrém stavu. A stav silnic nedovoluje rychlejší jízdu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Do Tjačiva přijíždíme vytřeseni před půl druhou a hned jdeme zjistit odjezd autobusu do cíle cesty. Bus směr Německá Mokrá (Komsomolsk) odjíždí již v 13:40 hod a navíc na něj nelze koupit jízdenku u pokladny, protože odjezd je od železničního nádraží (cca 250 m). Platí se přímo řidiči, což je kámen úrazu, protože nemáme Hřivny a do bankomatu to již nestihneme.

Ptáme se na další spoj, na tabuli je napsaný bus v 16:40 hod do Lopuchova, ten ale dle pokladní nejezdí, takže zbývá spoj z Užhorodu s odjezdem v 17:05 hod. Nabídka spojení tímto směrem je bídná, údajně ještě jezdí spoj v 19:00 hod na trase Užhorod - Lopuchov, ale to jsem neověřoval. Oproti údajům v turistickém průvodci došlo ke zhoršení stavu.

Protože máme čas (což nás štve, chtěli jsme v pátek ujít už cca 8 - 10 km), jdeme vybrat Hřivny. To je ovšem velký problém, protože půlka bankomatů nefunguje a u druhé je fronta, jako by měl přijít konec světa. Diskrétní zóna je na východě neznámý pojem, takže se vše děje hromadně za účasti všech.

U AN je dobrá pizzerie. Dáváme několik piv, výbornou pizzu, poté kupujeme jízdenky do Usť Čorné (60 UAH) a hádáme, zda pojede bus (doufáme) nebo maršrutka (jen to ne). Bohužel nemáme štěstí a ještě ke všemu je dosti plná studenty, což je v pátek běžné. Řidič si chvíli láme hlavu, jak nás dovnitř naskládá ještě s pár přistupujícími, ale mladí si posedají různě na klín a nakonec nás jede 31 (!) i se zavazadly.

Do obce Dubove je silnice v pohodě, ale pak začíná pravý tankodrom s mohutnými dírami, mezi kterými kličkujeme na hraně srázu do řeky Teresvy, vyhýbáme se ZILům se dřevem a rychlost přepravy je mizerná. Občas se objeví kus nového asfaltu, čehož hned řidič využívá ke zběsilé jízdě. Na jednom místě se silnice právě opravuje a postup prací dává tušit, že to není na dlouho, protože pokládat asfalt za plného provozu a na čerstvě položený koberec pustit náklaďáky, to nemá komentáře.

Již za tmy, v 19:20 hod, vystupujeme za centrem města (na radu jednoho cestujícího, který, jako plno ostatních, pracoval, nebo pracuje u nás), přecházíme most a v první hospodě s ním dáváme dvě piva. Snaží se nám domluvit nocleh, ale my musíme jít do kopců, protože přeci jen chceme za dva dny ujít 60 km. S čelovkou hledáme červenou TZT, která zde byla vyznačena cca před 10 lety a stoupáme do prudkého kopce.

Serpentiny nás dovedou na malou polanu. Chceme ale ještě něco ujít a spacák vytahujeme o něco výše. Na usnutí dáváme víno a domlouváme ranní vstávání. Budík zvoní o půl sedmé, ale je ještě skoro tma, takže vstáváme později.

Naproti nám koukáme na poloninu Krásna, kam se chceme vydat další rok. Bohužel také nelze přehlédnout rozsáhlou těžbu kvalitního dřeva, které poté mizí v Rakousku, aby se z něj udělala štěpka. Místním to nepřinese, kromě zničené infrastruktury a sesuvů půdy, nic dobrého, peníze končí v kapsách velkých hráčů. Protože v horách práce moc nebude, zabraňuje tento stav mobilitě občanů. Nedovedu si představit, že někdo bude jezdit každý den 50 km přes dvě hodiny a ničit si auto, aby si vydělal, na naše poměry, mizerné peníze. To už je lepší migrovat za prací jinam.

Po snídani konečně vyrážíme vstříc kopcům. Nejprve lesem, později se objevují první poloniny s výhledy na hřeben Svidovce. Foťák je neustále v pohotovosti a i když je značení spíše sporadické, není kam zabloudit. První dnešní rozcestník nacházíme na vrcholu Stohy (1 378 m n. m.). Výhledy na poloninu Krásna, Horhany a Svidovec jsou parádní, navíc umocněné podzimními barvami. Nejblíže k nám je vrchol Tempa (1 634 m n. m), na který míříme.

Po prudkém výšvihu se ocitáme u poškozeného rozcestníku, kocháme se výhledy a odpočíváme. Je téměř 13 h. V dálce vidíme nejvyšší vrchol Svidovce (Bliznica) a vypočítáváme, že dnes musíme ještě dojít na Stoh nad Drahobratem, což je 18 km. Co jsme ovšem podcenili dost, je množství vody. V teplém počasí se poměrně potíme a láhev na jednoho je dost málo. Protože sucho bylo v létě i tady, je množství vodních toků pod hřebeny utopie. Něco málo vody dobíráme ve větší louži v trávě, po převaření to snad bude v pohodě.

Šlapeme dál, cesta vede po hřebeni střídavě z kopce a do kopce, orientačně nenáročné. Jiná situace by nastala za mlhy, protože značení na kamenech a ještě řídké se snadno přehlédne. Na hřebeni odbočuje spousta cest, které mohou snadno zavést do údolí. Kdo tyto cesty vyjezdil, je nám za chvíli jasné, když slyšíme zvuk auta. Za chvíli se kolem nás proženou dvě SUV s kamerami vystrčenými z oken. Byť má jedno z nich českou SPZ a jedno francouzskou, je otázka, kdo v nich sedí.

Snadná přístupnost poloniny láká tyto zbohatlíky k "turistice" po hřebenech. Další SUV stojí na vrcholu Trojaska, kde asi probíhá piknik, po němž zde zůstane nepořádek, jako je na horách na Ukrajině a nejen tam normální. PET láhve, prázdné plechovky apod. nás doprovází po celou cestu. Ale na jednu stranu je chápu: proč tahat odpadky dolů, když po vhození do koše je stejně někdo vyveze pod první strom nebo do jakékoliv jámy. Bohužel, to je realita odpadového hospodářství nejen na Ukrajině.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

U rozcestníku pod Trojaskou odpočíváme, vaříme kafe. Při zapalování vařiče zrovna okolo nás jedno SUV projíždí, zastavuje, vystoupivší Ukrajinec mi beze slova podá ruku, pak zápalky a pokračuje dál. Na Trojasku vede modrá TZT, která pokračuje do údolí s možností pokračování do Horhan. Kamarád jde nahoru a vrací se s tím, že tam je i červená TZT, byť dle rozcestníku dole má vést mimo.

Všimli jsme si, že údaje na rozcestnících do kříže nesedí. Někde jsou jen kilometry, někde kilometry i s časy přechodu (i když jsme šli s batohy, časy se dají zkrátit). Na kamenech se velmi sporadicky objevuje také žlutá značka, což nám nejde do hlavy. Vysvětlení podává starší mapa z maďarského nakladatelství Dimap, východní Karpaty, kterou máme sebou. Je zde zobrazena spousta cest pro turisty, které jsou převážné neznačené, ale na Svidovci je hřebenová trasa vyznačena žlutou bravou.

Pod Trojaskou nabíráme další vodu z větší louže v trávě, tekoucí vodu vidíme dole, cca 200 výškových metrů srázem. Potkáváme první turisty, kteří se právě pro ní chystají slézt. Před pátou hodinou stojíme na vrcholu Dohjaska (1 761 m n. m.), pod námi je stejnojmenné jezero a kolem několik stanů. V dálce vidíme nám známé SUV a dva motorkáře.

Výhledy jsou stále parádní, v dáli pohoří Rodna, Čornahora, Horhany (Bratkovska, Dobošanka a další). Pokračujeme dále. Turistů přibývá. Konstatujeme, že to je blízkostí komunikačně dostupné Jasini s možnosti vyvezení na Drahobrat.

Jak začíná Slunce postupně zapadat, hledají všichni místo na spaní. Potkáváme hodně Ukrajinců a také skupinu Poláků. Při focení západu Slunce se postupně blížíme k cíli dnešní cesty - vrcholu Stoh (1 704 m n. m.). Doufáme, že na něm nebude nikdo spát, což se nám také splnilo.

Docházíme sem již téměř za tmy, ale i tak vidíme, jak se SUV snaží vyjet na Bliznicu a poté zastavují nad Drahobratem. Samotné lyžařské středisko trpí chaotickou výstavbou. U vrcholu Stohu je konečná lanovky, dle materiálu se zde plánuje výstavba čehosi. Začíná se ochlazovat, jsme rádi, že ležíme ve spacáku a zahříváme se vínem. Přemýšlíme, kde ráno vyjde Slunce, zda bude schované za Hoverlou, kde nabereme vodu a zda dojdeme do Rachova.

V noci je poměrně chladno a fouká čerstvý vítr, takže se několikrát budíme. V údolí se začíná zamlžovat a když ráno vstáváme, je celá Jasiňa a okolí zakryta mlhou. Teď už jen zbývá počkat si chvíli na východ Slunce, které vychází u Hoverly. Východ Slunce je nádherný. Děláme plno fotek, poté balíme a zlatá hodina nás zastihne již na cestě.

Nejdříve je nutné sejít do sedla pod Stohem, kde právě snídá parta turistů na sedačkách lanovky a dále strmým výstupem pod vlekem na náhorní plošinu se strmými srázy a jezerem pod nimi. Nyní nás už čeká jen závěrečný výstup na nejvyšší horu pohoří, kde se ocitáme po 90 minutách pochodu. Výhledy jsou úžasné, vidíme celé pohoří, Horhany, Hoverlu, Petroš, Pop Ivan, Rodnu atd., viditelnost je opět okolo 80 km.

Pod vrcholem se balí parta Ukrajinců. My koukáme na rozcestník, kde je napsána vzdálenost do Rachova - 27 km. Nechce se nám to moc věřit, protože leteckým pohledem nevypadá hřeben tak dlouhý. Je po deváté hodině a na přechod máme 7 hodin. Nakonec se rozhodujeme, že to zkusíme a případně slezeme do údolí dříve.

Do Rachova nás má dovést modrá turistická značka, ale už na Bliznici šipka ukazuje úplně jiným směrem. Pro správný směr je nutné sejít do sedla směr Kvasy a poté po téměř neznatelném chodníčku pokračovat dále. Nejbližší kopce s názvy Bliznica mala, Pereslup a Stara je možné buď obejít, nebo jít přes vrcholy. Značka má vést traverzem, ovšem v praxi není téměř nikde vidět. Volíme cestu traverzem, protože můžeme alespoň fotit pohledy do údolí, což by z plochých vrcholů tak dobře nešlo.

Potkáváme celkem dost turistů, asi je to dáno důvody, které jsem napsal výše. Co je ovšem nadále špatné, je absence pramenů. Občas míjíme rozbořené salaše, někde vidíme salaše naopak nově postavené. Nyní v říjnu zde již nikdo není, což jsme rádi, protože zde nejsou ani psi.

Při krátkém odpočinku nabíráme vodu opět z větší louže v trávě a k turbáze Perelesok přicházíme o půl jedné. Vše je uzamčeno, jen kolem nás projíždí motorka. Dáváme krátkou přestávku, dle rozcestníku můžeme sejít do obce Bilin (6 km) nebo pokračovat do Rachova (13 km). Nyní už víme, že to dojdeme do cíle cesty.

Krátkým stoupáním pokračujeme dále, traverzem pod vrchem Dovžina. Občas se objevuje i značka na kameni. Po příchodu do sedla je před námi vysílač na vrchu Terentin a po cestě dále narážíme na první pramen po dvou dnech. Dobíráme vodu a žíznivě pijeme. Hned se dále pokračuje veseleji.

Když přijdeme na kraj prudkého klesání, objevuje se před námi Rachov. Je to ale ještě dálka. Celkový sestup dolů je poměrně únavný, cesta je vydlážděna kameny, po kterých se opravdu nejde dobře a dolů se stáčí mnoha serpentinami. Dle mapy zde má být také cesta přímo, zkratka. Ověřujeme to na prvním vyšlapaném chodníčku a potvrzujeme, že to je pravda. Na stoupání je asi lepší použít silnici, ale při cestě dolů je tohle příjemnější varianta, i když po dešti to asi hodně klouže.

Stále klesáme, objevují se první domy. Po malém bloudění přicházíme před čtvrtou hodinou na autobusové nádraží do Rachova. Maršrutka do Solotvina jede v 16:20 hod. Odtud máme koupenou jízdenku na vlak do Užhorodu s příjezdem ve 23:30 hod a v 01:00 hod odjíždíme busem do Košic. Na hranicích nás v noci Slováci všechny vyhodí ven. Musíme i s batohy projít celnicí a vše ukázat, takže jsme ráno v Košicích nevyspalí. Protože je další den opět krásně, volíme odpočinkovou trasu z Povážské Teplé okolo Bešeňovských travertinů na Liptovský hrad (nejvyšší na Slovensku), poté koupání v termálním jezírku Kalameny a odjezd domů.

Fotogalerie, prohlédnout foto