Turistika: Siněvirský národní park a Horhany

Ukrajina 2018 turisticky

Po loňských zkušenostech z Černé Hory jsme se rozhodli vyrazit na vandr opět dál než na Slovensko. Protože jsme chtěli větší změnu, místo některé ze sousedních zemí jsme vybrali Ukrajinu.

Úterý 17. července - cesta na Ukrajinu

Cesta na Ukrajinu nezačala úplně nejlépe. Při rychlé snídani na Košickém nádraží jsme zjistili, že jsme tašku s jídlem na den nechali v nočním vlaku. Doběhnul jsem zpět na nástupiště, ale náš vagón už tam nebyl. Do odjezdu vlaku směr Čierna nad Tisou zbývala jen chvilka, ale něco k snědku jsme si koupit stihli.

Během cesty ranním osobákem se snažím naučit se cyrilici a základní ukrajinská slovíčka. To druhé není (podle transkripce) tak hrozné, zvlášť číslovky jsou jednoduché, ale zapamatovat si písmena se mi moc nedaří. Lidí ve vlaku postupně ubývá a do cílové stanice přijíždíme skoro sami. Vlak, který nás má vézt přes hranici, už tam stojí. Podle zvěstí o tomto spoji jsem čekal dřevěné sedačky, ale je to normální koženka a vagón je uklizen.

Desetikilometrová cesta do Čopu trvá skoro dvě hodiny. Značnou část té doby trávíme přímo na hranici se slovenskými celníky. Dokonce přijede i člověk z finanční zprávy a informuje nás, co všechno nesmíme přivézt, až se budeme vracet do EU. Ukrajinští celníci do vlaku nejdou, kontrola probíhá až na nádraží v Čopu. Sice chtějí otevřít batohy, ale nijak zvlášť dovnitř nešťourají a kontrola je rychle za námi.

Nebrali jsme s sebou žádné Hřivny, počítali jsme s výměnou v Užhorodu s tím, že něco směníme hned u veksláka v Čopu. Byl jsem zvědavý a zároveň trochu nervózní, protože jsem na Ukrajinu nikdy necestoval a dobu, kdy veksláci byli i u nás, nezažil. Ráďa dokonce přemýšlela, jak takového člověka poznáme.

Výměna peněz je nakonec rychle za námi. Hned po vstupu do nádražní haly k nám míří chlapík s několik centimetrů tlustým balíkem bankovek v ruce. Za Euro nabízí 30 Hřiven, což je oproti nejlepšímu kurzu rozdíl asi 0,50 Kč. Nabídku taxikáře na svezení do Užhorodu naopak odmítáme a jdeme se podívat před nádraží. Zrovna tam stojí autobus a vypadá, že bude brzy odjíždět. Nastupujeme tedy a platíme 42 hřiven za oba.

V Užhorodu máme několik hodin času do odjezdu autobusu. V klidu tedy kupujeme jízdenky a jdeme najít směnárnu. Jedna je hned vedle autobusového nádraží, ale ačkoliv je otevřená, uvnitř nikdo není, a to ani, když procházíme kolem za chvíli znovu. Vyrážíme tedy směrem k centru, až nějakou objevujeme. Cestou si všímáme sortimentu ve stáncích. Prodává se tam vše od denního tisku po vodovodní baterie.

Po návratu zbývá jen vyčkat na autobus. Ukazuje se, že naučit se cyrilici před cestou na Ukrajinu je velmi vhodné, neboť latinkou tu není psáno snad nic, ani cílové stanice mezinárodních autobusů jako Michalovce, Košice, Praha, Liberec nebo Karlovy Vary. Fotíme si odjezdovou tabuli do Čopu pro případ, že bychom se tudy i vraceli, a při čekání přemýšlíme, který autobus asi přijede.

Je tu pár dodávek pro cestující a pár velkých autobusů, většina vozidel jsou však klasické ukrajinské minibusy. Jedním z nich jedeme i my. Kromě nápisu Koločava má za předním sklem i obrázek hor, možná pro místního písma neznalé turisty. Za deště do něj sice teče, ale 180 km do Koločavy zvládá za 5 hodin.

Vystupujeme před Četnickou stanicí a jdeme kousek k našemu hotelu. Tam si začínáme utvářet představu o ukrajinských ubytovacích zařízeních. Máme malý temný pokojík mimo hlavní budovu, takže na záchod a do koupelny musíme po mokré zahradě. Sice jsou tam umístěné dřevěné špalíky, po kterých se dá jít, ale ve tmě to není vždy snadné. Vzhledem k hodnocení hotelu na webu to je trochu zklamání, ale možná je to tu tak normální, říkáme si. To ještě netušíme, že všechny další ubytovací zařízení budou lepší a levnější zároveň.

Středa 18. července - Koločava

Vzhledem k předpovědi počasí a k tomu, že jsme si chtěli Koločavu trochu prohlédnout, jsme ubytování rezervovali na dvě noci. Zdá se to být dobré rozhodnutí, protože kopce na obou stranách údolí se zatím skrývají v mracích a nepůsobí moc lákavě. Jako většina Čechů se jdeme podívat na hřbitov.

Jdeme podle turistické navigace a rad člověka, kterého jsme potkali na hlavní křižovatce. I tak se nám po chvíli zdá nepravděpodobné, že jsme zvolili správnou cestu. Pěšina vedoucí šikmo po strmé stráni je totiž čím dál méně schůdná. Nějaká místní paní na nás však gestikuluje, ať pokračujeme. Asi se přístupu podivuje více turistů. Za chvíli přicházíme k plotu. Branka je sice zavřená, ale stezka směřuje k blízké díře v oplocení. Hřbitov je taková louka s trochou brusinek, na které sem tam stojí křížek. Jen u hrobu Nikoly Šuhaje je nová pamětní deska.

Pokračujeme vesnicí směrem ke skanzenu a všímáme si různých zajímavostí. Na mnohých pozemcích stojí víc domů, než by člověk řekl, že se tam vejde. Leckde by mohli z oken skákat k sousedům. Architektonicky ale nepůsobí tak vtipně jako třeba domy v Černé Hoře. Ke skanzenu přicházíme zrovna ve chvíli, kdy z areálu po kolejích vyjíždí vtipný samohyb. Vozítko je smontované z různorodých částí, jen k sezení slouží několik typů lavic a židlí. Coby ukázka nám to stačí a prohlídku skanzenu si můžeme odpustit.

Ještě se jdeme podívat k místu, kde se do Terebly vlévá potok Suchar. Ani nás nepřekvapuje, že tam najdeme spousty odpadků. Cestou jdeme kolem třípatrového domu obehnaného lešením sestávajícím jen z prken. Nechtěl bych tam pracovat. Pak už zbývá jen nakoupit něco k snídani a zajít do Četnické stanice napsat u pivka pohledy.

Čtvrtek 19. července - polonina Piškoňa

Ráno vstáváme na naše poměry celkem brzy. Vyrážíme po krásně značené červené směr Negrovec. Hned po opuštění silnice nás vítá bláto, které se nakonec stalo symbolem celého vandru. Na jedné křižovatce chvíli váháme, ale náhodný kolemjdoucí nás nasměruje do kopce. Nad Koločavou jdeme nejdřív přes rozkvetlé louky, ale blížíme se k pásmu lesa. Mraky jsou výš než včera; kopce naproti jsou vidět celé, náš hřeben však stále mizí v oblacích.

Odpoledne začalo pršet. Několik hodin se schováváme v lese, protože nechceme mít hned první den mokré věci. Potkáváme místní borůvkáře s velkými batohy plnými tak, že je sotva unesou. Odměnou za trpělivost nám jsou krásné výhledy z míst nad horní hranicí lesa. Později se však stejně noříme do mraků a z vrcholu Negrovce nevidíme vůbec nic. Potkáváme tam roztahanou skupinu Čechů mířící opačným směrem do Koločavy. Mají ještě co dělat. My už jen sejdeme z hřebene na místo, které nám doporučují pro nocleh, a jsme rádi, že stíháme postavit stan za světla.

Pátek 20. července - jezero Ozirce a polonina Pereniz

Když jsme se probudili, vypadalo to, jako by se kolem chystalo vojenské cvičení - na louce stálo roztroušených asi šest zelených nákladních aut. Zdání ale klame, to jen místní přijeli na borůvky. Vyrážíme dolů po stopách aut a pozorujeme okolní zelenou krajinu plnou mechu. Na křižovatce odbočujeme k jezeru Ozirce. Připomíná černohorské Visitorsko jezero, je však více turisticky objevené. Okolo vede stezka zčásti realizovaná klouzavým dřevěným chodníčkem. Na dvou stranách jsou vyhlídkové plošiny. Ty jsou sice dřevěné, ale na jednu z nich se přistupuje po rozmoklých OSB deskách.

Po návratu na cestu pokračujeme po modré k muzeu vorařství. Je to příjemná stezka lesem pozvolně klesající do údolí. Asi aby se Ráďa náhodou nepřestala bát medvědů, musíme jít kolem cedule VEDMIĎ. Dál pokračujeme po žluté na poloninu Pereniz. Prašná cesta údolím je nudná, ale hned po odbočení do svahu začíná jeden z nejhezčích úseků celého vandru. Stoupáme po rozkvetlých loukách, kolem rostou křemenáče a za námi se zvedá polonina Piškoňa.

I dnes nás zastihne déšť, ale jen krátký a navíc v době, kdy jdeme lesem. Když na kopci procházíme pěknou horskou osadou, už neprší. Překonáváme bahnitý úsek mezi pastvinami a zahajujeme sestup do údolí. Do Siněvirské Poljany přicházíme až okolo šesté večer poněkud unaveni. Ráďa ubytování vybírá hned u místa připojení turistické cesty k silnici v objektu, kterému bych se pro jeho vzhled vyhnul kvůli obavám o vysoké ceny. Volba to však byla výborná, neboť jsme spali v pěkném pokoji s vlastní sprchou za nějakých 380 Kč.

Sobota 21. července - jezero Siněvir a Vyškivskyj Horhan

Po překonání několika nudných kilometrů po silnici zpestřených snídaní zakoupenou v jednom z obchodů odbočujeme do kopce k jezeru Siněvir. U závory platíme symbolickou částku za vstup do parku a na kraji lesa odbočujeme na pěší stezku vedoucí ve stráni souběžně s asfaltkou.

U jezera nás vítá spousta turistů a prodejců a také zákaz koupání. Věděli jsme, že je Siněvir navštěvovaným turistickým cílem, ale tolik lidí jsme stejně nečekali. Moc se tedy nezdržujeme a brzy pokračujeme po modré do sedla nad jezerem. Cesta pozvolna stoupá a rychle ubíhá. Dál ještě nějakou dobu vede běžná lesní cesta, ale u ostré odbočky na západ se situace mění. Stezka je užší, začíná stoupat a zakrátko přicházíme k popadaným stromům. Ty musíme obcházet mnohdy dalekými oklikami a postupujeme tak velmi pomalu. Najednou zjišťujeme, že cesta někam zmizela. Naštěstí stačí krátký pohled do mobilu a vidíme další prudkou změnu směru modré značky. Vracíme se jen kousek a pokračujeme po správné cestě.

Vichřicí postižený úsek zakrátko končí. Odměnou za jeho překonání je nám paseka s krásným výhledem a spoustou malin. Mlsáme celkem dlouho, než se vydáme dál k rozcestí s červenou značkou, kde bychom mohli denní etapu ukončit. Cestou ještě doplňujeme vodu v relativně rozumném pramenu a před šestou jsme na místě. Všude se tam ale povalují hromady odpadků a příhodné místo na stan dál od cesty také není, rozhodujeme se tedy ještě pokračovat.

Na Vyškovskyj Horhan vede strmá kamenitá cesta. Les kolem je však zelený a plný mechu. Z vrcholu se nám otvírají výhledy na sever do Ivanofrankovské oblasti. Jdeme po bývalé československo-polské hranici a míjíme zachovalé dobové hraniční kameny. Pak už jen scházíme po rozkvetlé stráni do sedla, kde je louka se spoustou místa pro stanování.

Neděle 22. července - bahno, Svoboda a zase bahno

Dopoledne jdeme po cestě se spoustou bahna a louží. Kolem rostou houby a potkáváme i místní houbaře. Ti mají v gumovkách výhodu, my musíme neustále obcházet podmáčená místa. Pětikilometrovou trasu do Svobody tak jdeme několik hodin. I při opatrném postupu mi však jednou zajela noha do bláta až po horní okraj pohorky.

Do osady přicházíme po zelené ze severu. Jdeme skoro kilometr údolím s roztroušenými domky, kde jediná cesta vede místy potokem. Na hlavní ulici přicházíme zrovna po skončení bohoslužby, tak potkáváme místní ve svátečním. V jednom z obchodů si kupujeme nanuky a odpočíváme. S kvalitou vody nabrané v místní studni nejsme spokojeni, a tak lahve raději doplňujeme z kapajícího pramene u cesty za vsí.

Odpoledne je opět ve znamení bláta a louží. Jak postupujeme do lesů a počáteční strmý výstup se proměňuje v rovinatější, obojího přibývá a stále hůř se obchází. Navíc se zdržujeme hledáním vhodného zdroje vody, protože bahnité jsou i studánky. Sedm kilometrů zdoláváme až do večera a jsme celkem unavení.

Pondělí 23. července - déšť, Jajko a zase déšť

Po krátkém výstupu do sedla vyrážíme po černé turistické stezce na sever. Rozbahněnou cestu využívanou lesní technikou nahradila pěkná pěšina. Po krátkém lesním úseku před sebou spatříme první vrchol - Syvanja Lolynska. Svah je pokrytý kamenným mořem, po kterém se nejde moc dobře. Kde zrovna nejsou kameny, roste kleč. Do toho začíná pršet.

Protože se nezdá, že by šlo jen o krátkou přeháňku, usuzujeme, že nemá smysl se schovávat, a pokračujeme dál. Kvůli kleči necháváme pláštěnky v batozích a postupně mokneme. Nahoře zjišťujeme, že kleč porůstá celý hřeben a že nás tedy čeká dlouhé prodírání mokrým jehličím. Déšť je dost silný a nepřestává, a tak zdoláváme jeden vrchol za druhým skoro bez zastavení.

Po pěti kilometrech a téměř třech hodinách konečně přicházíme na nejvyšší vrchol hřebene - Jajko Ilemske. Jsme v mracích a vidíme jen pár metrů od sebe. Moc se tedy nezdržujeme a pokračujeme dál. Aspoň přestalo pršet. Chvilku jdeme po hezkém travnatém hřebeni, pak se stezka ostře stáčí do lesa a začínáme postupně klesat. Po dešti vypadá příroda ještě zeleněji a živěji. Obrovský kontrast se suchem, jaké máme letos v Česku.

Začíná znovu pršet a brzy je déšť snad silnější než předtím. Definitivně se tedy rozhodujeme pro již dříve zvažovanou možnost zkrácení vandru o den, chceme spát už dnes pod střechou. K tomu ale musíme dojít po modré až do Myslivky. Cesta je to dlouhá a v dešti ani nestíháme vnímat krásy přírody. Při přeskakování jednoho z mnoha potůčků se mi daří uklouznout a spadnout na ostrý kámen, takže mě po zbytek dne bolí noha. V údolí potkáváme skupinku místních mladých turistů, kteří navzdory trvalému dešti míří do hor. My jsme rádi, když se nám krátce před soumrakem daří dojít do cíle.

Po chvíli zmatkování, kde je vchod, se ubytováváme v hotelu Medvěd. Oproti poslednímu ubytování není tak luxusní, ale zase tu lépe vaří. Navíc se paní snaží usnadnit nám výběr s využitím základů angličtiny. Medvědi jsou tu všude - na baru, na pivu, na jídelním lístku, na stěnách, na poličkách, na obrazech i na povlečení.

Úterý 24. července - autobusem z hor

Jak Ráďa předešlý den zjistila, autobus má odjíždět až v půl jedné. Na zastávku přicházíme radši už na dvanáctou a čekání na spoj si krátíme pozorováním snahy řidičů projíždějících aut vyhnout se všudypřítomným dírám. Okolo jedné přijíždí nacpaný autobus, do kterého se nám naštěstí daří dostat. Následuje dlouhá cesta po silnici v příšerném stavu s mnoha zastávkami. Na některých z nich ještě přistupují další cestující a na jedné už řidič ani nezastavuje a nechává lidi na zastávce.

Po třech a půl hodinách přijíždíme do sto kilometrů vzdáleného Chustu. Dalších sto kilometrů do Užhorodu už je mnohem pohodlnějších a rychlejších. Tam se uchylujeme do právě dokončovaného hotelu u bazénu, na který jsou přestavovány šatny.

Středa 25. července - Užhorod

Protože bydlíme hned vedle bazénu, zahajujeme den plaváním. Pak jdeme na procházku po městě. Nacházíme mnoho zajímavých zákoutí a směsku zanedbaných a nově opravených budov. Na oběd volíme podnik s lákavým nápisem CRAFT BEER HOUSE. Průchodem přicházíme do lehce smradlavého dvora, ale máme hlad, tak usedáme k jednomu se stolů. V jídelním lístku je jako všude jinde pouze cyrilice, ale to už nás nemůže rozhodit. Mě nechává klidným i špinavá sklenice, obzvlášť po ochutnání vynikajícího piva a následně velmi chutného jídla.

Odpoledne se ještě procházíme podél řeky Uh, dáváme si luxusní zmrzlinu a nakupujeme nějaké dárky z dovolené. Na klasické turistické cetky moc nejsme, takže to jistí víno a vodka. Den zakončujeme výbornými Burgery v restauraci u hotelu.

Čtvrtek 26. července - cesta na Slovensko

Ráno vyrážíme na autobus raději s předstihem. To ještě netušíme, že nám to k ničemu nebude. Panuje tady totiž zajímavý zvyk prodávat do autobusu víc jízdenek, než je tam sedadel, a to navzdory tomu, že jízdenky jsou s místenkami. Příčinou bude nejspíš nepropojenost pokladny na autobusovém nádraží s online prodejem. Na místních spojích to není problém, do autobusu se ve stoje nacpe poměrně dost lidí. Vadit to začíná na lince přes hraniční přechod, kde je vyloučeno pěší překračování hranice. Stání v autobusu je proti předpisům a nechat cestující vystoupit a přejít pěšky také není možné.

Po příjezdu autobusu již částečně obsazeném cestujícími z Mukačeva se kolem dveří utváří skupinka lidí odmítajících se smířit se skutečností, že se do autobusu nevejdou. Někteří stihnou i nastoupit a nechtějí se z autobusu hnout. Ten tam tak stojí víc než hodinu po pravidelném odjezdu, kdy už problém pomáhá řešit policie. My zatím na pokladně vracíme jízdenky a přemýšlíme, co dál. Čekat na další autobus však mezi zvažovanými možnostmi není. Jednak jede až odpoledne a jednak tam byl člověk, na kterého nezbylo místo opakovaně, tak nechceme riskovat stejnou zkušenost.

Rozhodujeme se zkusit dohnat v Čopu vlak, který by tam měl kvůli celní kontrole stát dlouho. Autobus tam však jezdí méně často, než je napsané na tabuli nad odjezdovým stanovištěm, a tak tam přijíždíme až krátce před odjezdem vlaku. Celníci jsou neoblomní a pustit nás nechtějí. Využíváme tedy nabídku taxikáře k převozu na pěší přechod ve Slemencích. Tam překračujeme hranici bez problémů a celkem rychle. Zbývá tak absolvovat cestu sérií tří na sebe navazujících autobusů, které nás dostanou do Košic.

Závěr

Po letech štěstí na počasí jsme si holt jednou museli zažít i pořádný déšť. Vzhledem k deštivému období a celkově vlhčím horám ve srovnání s Černou Horou nás překvapilo, jak obtížně se někdy získávala voda. Na rozdíl od Balkánu tu totiž přímo v horách nežijí žádní pastevci, kteří by o studánky pečovali. Díky českým a polským značkařům je naopak výrazně snazší plánování tras a orientace v horách. I dorozumění s místními je díky jazykové blízkosti a množství Ukrajinců pracujících v Česku jednodušší. Na všudypřítomnou cyrilici jsme byli připraveni vytištěnou tabulkou, kterou jsme si z většiny i pamatovali. Zaskočila nás však kurzíva, ve které mnohá písmena vypadají jinak a některá zcela jinak.