Od průsmyku k průsmyku aneb na severu Bílých Karpat

Asi v žádném jiném pohoří jsem nenašlapal tolik kilometrů jako v Bílých Karpatech - a dnes k nim přidám dalších třicet. Čeká mě totiž túra nejsevernější částí Karpat, z Lyského průsmyku do průsmyku Vlárského.

Lyský průsmyk odděluje Javorníky od Bílých Karpat a je důležitou spojnicí Moravy a Slovenska. Poslední obcí na území ČR je Střelná a v ní moje cesta začíná.

Je brzo ráno a těžké mraky, ze kterých ještě před hodinou padaly proudy deště, zahalují oblohu. Od zastávky autobusu, kolem pekárny, kterou samozřejmě navštívím, jdu ještě necelý kilometr, než u kostela odbočím k zemědělskému družstvu. Tady, už veden červenou značkou, musím za elektrický ohradník.

No jo, jenže hned za ním se povaluje stádo krav a ta cedulka, že se ve stádu pohybuje plemenný býk, mě trochu zneklidní. Raději to obejdu po louce. Po louce, jejíž prvních asi šedesát metrů je nepokosených, takže mám za chvíli bavlněné kalhoty po kolena nacucané vodou. Hlavně že ty membránové nesu v batohu, že? Jdu pořád kolem plotu až k okraji lesa, kde odbočím doleva na lesní cestu.

Značení tady nehledejte

Značení tady nehledejte, první spatříte, až se vnoříte do lesa. Do lesa smrkového. Karpaty tady totiž připomínají Javorníky, a tak si na pověstné karpatské bučiny budu muset ještě počkat. Po rozmáčené cestě, na které si můžu vybrat, jestli půjdu blátem nebo ještě větším blátem, brzy dojdu k hájence u louky.

Tady se u plotu cesta rozdvojuje. Značka je tu umístěna tak, že nutí odbočit doleva, ale ve skutečnosti vede cesta kolem plotu a brzy se změní na pěšinu, která později prudce odbočí do leva do svahu. Tady zase pozor na značení. Já bych tu odbočku možná přehlédl, kdyby se na mě seshora nevyřítili tři zablácení cyklisté. Asi byli v lese přes noc.

Vrch Končitá

Pěšina pokračuje na vrch Končitá a z některých míst poskytuje omezené rozhledy na Javorníky. Jenže dnes z výhledů moc nebude, oblačno má být až do večera. A hrozí přeháňky. Nemám rád vedro, takže jsem záměrně vyrazil až s příchodem studené fronty. A navíc si myslím, že hory mají kouzlo i v tomhle, počasí. Na vrcholu stojí rozcestník, lavičky a taky hraniční kámen.

Zarostlá cestička odtud pokračuje prudce dolů a po chvíli se téměř ztrácí. Na křížení s jakousi cestou není značení, tak pokračuji téměř nezřetelnou stezkou dále dolů. Tráva je tady vysoká po pás, takže jsem už promočený celý. Přijdu na okraj lesa a pod sebou vidím jen prudký sráz a potok, po cestě ani památky. Tady se značkaři moc nevyznamenali.

Vydávám se tedy lesem napravo a po čtvrthodině opět nacházím lesní cestu. Jdu po ní dále kolem chat, minu křižovatku se zelenou trasou až přijdu na vršek Lazy nad Nedašovou Lhotou. Odtud už vidím velkou část Valašska a Bílých Karpat. V dálce se rýsuje obrys Velké Javořiny, a když popojdu ještě dál, objeví se na obzoru silueta Vršateckých bradel.

Odtud povede má cesta z velké části po loukách, tak typických pro Bílé Karpaty. V místě, kde moje kroky přetnou silničku vedoucí k Červenému kameni, potkávám pána ve slamáku a s kosou na rameni. Valašský kolorit jak má být.

Pod elektrickým vedením se kolem jedné chaty dostanu na obrovskou louku posetou mnoha květinami, ze kterých nejvíce září kopretiny. Značení tady chybí, ale stačí jít po vyšlapané cestě k nejvyššímu bodu louky.

Projdu úzkým pásem lesa na další louku, na které cvrliká neuvěřitelné množství cvrčků. Na jejím konci se cesta opět rozdvojuje. Musím se držet vlevo, jako dobré vodítko mi poslouží dvě nápadné břízy u okraje lesa, kam cestička míří. Pokud bych pokračoval rovně, přišel bych na známou jalovcovou stráň nad Nedašovem.

Vrchy Kaňúr a Kosák

Jakmile vstoupím do lesa, začne cesta prudčeji stoupat. Les se pomalu mění, smrků povážlivě ubylo. Za malou chvíli se objeví hraniční kameny a ty mě teď nějakou dobu povedou. Stoupání se zmírní a já teď z luk pozoruji po své pravici hřeben s Holým vrchem. Přes něj přechází žlutá trasa z Brumova.

Jsem pod vrchem Kaňúr, který trasa podchází, a jakmile se přehoupnu na druhou stranu, otevře se přede mnou neskutečný výhled. Vidím na Vršatská bradla, Červenokamenská bradla, Strážovské vrchy a v dálce spíš tuším, než vidím hřeben Lúčanské Fatry. Ideální místo na oběd!

Posilněn a odpočinut se vydávám dál. Čeká mě sestup do sedla a následný výstup na vrch Kosák. Na něj vede úzká cestička, jež je ale pod vrcholem zabarikádovaná popadanými stromy. Nezbývá mi než kličkovat a přelézat. Z vrcholu mě čeká další sestup, na jehož konci se k mé trase připojí již zmíněná žlutá značka.

Odtud už definitivně zamířím na území Slovenska a velice krásným bukovým lesem přijdu na další louky. Je odtud parádní pohled na Chmeľovou, úplně vybízející k fotografování. Jenže z něj dnes nic nebude. Zvedá se vítr a začínají padat první kapky deště. Mám to asi kilometr k přírodnímu amfiteátru s kapličkou a velmi vydatným pramenem vody. Odtud pokračuje červená trasa až do Vlárského průsmyku.

Chmeľová a Vršatec

Já už ale pokračuji po modré pod Chmeľovou. Ta je druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat, ne tedy Velký Lopeník, jak se často uvádí. Asi po kilometru se zprava připojí zelená značka, po které budu pokračovat dále, minu tak Vršatec a zdejší bradla. Možná si říkáte, proč obcházím nejatraktivnější část v celých Karpatech, ale důvod mám jednoduchý. Poslední vlak z Vlárského průsmyku jede ve čtyři odpoledne a já ho musím stihnout. Navíc sem chodím několikrát ročně, tak mi to ani nevadí, stejně se nic nedá nafotit.

Zelená značka vede po fantastickém hřebínku a ze zdejších luk se naskýtají krásné rozhledy. Vidím třeba i oba Maníny, hřeben Javorníků a spoustu dalších vrcholů a vršků. A můžu prozradit, že tady roste spousta ukázkových bedlí. Ofukován větrem pokračuji dále, stále nahoru a dolů. Naštěstí už neprší. Tento úsek tady považuji za nejhezčí a tak je mi i trochu smutno, když zdejší louky nadobro opouštím. Vcházím totiž do lesa, kterým půjdu až do cíle. V lese narazím na směrovník.

Tady značka opouští hřeben a prudkým klesáním míří k hájence Chrástková a dále do slovenské obce Bolešov. Já tady značenou cestu opustím a budu pokračovat dále po hřebenu přes vrch Zelená. A proč tak činím? Za prvé, je cesta do průsmyku po červené značce zdlouhavá, jelikož vede přes asi šest kilometrů dlouhou obec Sidonie. Za druhé se z hřebene, v části se smrkovým lesem, otvírají docela slušné rozhledy na obě strany. A za třetí se smrkový les brzy změní na úžasný bukovo-javorový prales. A za čtvrté? Za čtvrté se v této části potuluje spousta divočáků a jsem zvědavý, jestli dnes na nějaké narazím.

Z chodníčku, který se místy ztrácí a zase objevuje, nejde uhnout, musím jít stále po hřebenu. Vyhlížím v půli zlomený strom, kde jsem ty divočáky potkal naposledy. Nacházím ho, ale po prasátkách ani stopa. Škoda, říkám si. Jenže ujdu asi sto metrů a vidím podobně zlomený strom a když k němu přijdu, řeknu si nahlas "Ty vole, to je on!" A v tu chvíli to vypuklo!

Na focení nebylo ani pomyšlení!

Hned u paty toho stromu něco zakvičelo a vyběhla dvě selata, ona opravdu v té trávě nejsou vidět. Lekli jsme se všichni, jenže selátka seběhla asi o patnáct metrů níž, kde postávali jejich rodiče. Všiml jsem si čtyř. Než jsem stihl nachystat foťák, jeden, nebo spíš jedna z nich se začala nebezpečně přibližovat a rozebíhat směrem ke mně.

Na focení nemám ani pomyšlení a jen zuřivě klepu hůlkami. Naštěstí to pomáhá a celá rodinka se poroučí a odbíhá se ukrýt hlouběji do lesa. Celé to netrvalo ani minutu. Musím se tu chvíli rozdýchat. Bylo to o fous, ale skutečně jsem se ujistil, že tady jsou. Opravdu jsem je tady na tom místě potkal pokaždé.

Asi padesát metrů od tohoto místa začíná hřeben klesat. Přede mnou se objeví rozdvojení cestičky. Tady musím tou širší vedoucí napravo. Po několika minutách docela prudkého sestupu se přede mnou objevuje křižovatka lesní asfaltové cesty. Nedám se ani nalevo, ani napravo, ale rovně. A tato silnička mě po nějakých třech kilometrech přivede až k bývalému hraničnímu přechodu, odkud je to na nádraží už jen kousek. A tady moje dnešní putování po mých milovaných Bílých Karpatech končí.

Celou trasu, která měřila necelých třicet kilometrů, jsem absolvoval za nějakých devět hodin. Není nijak zvlášť náročná, jen je v první části potřeba bedlivěji sledovat značení. A pokud netoužíte po bližším setkání s divokou zvěří, věřte, že si stačí povídat a ona se vám ráda vyhne.