Dolomity: Tofana di Mezzo a italské via ferraty, vysokohorská turistika v Dolomitech

Zajištěné cesty v srdci Dolomit

Masiv Tofana se tyčí nad známým dolomitským střediskem Cortina d’Ampezzo a jeho tři vrcholy jsou rájem pro horolezce a milovníky zajištěných cest. Prostřední Tofana di Mezzo patří se svými 3 244 metry mezi nejvyšší vrcholy Dolomit a ferraty, které na ní vedou, se řadí mezi nejobtížnější. Tradiční cesty, které původně ulehčovaly vojákům pohyb v horském terénu, také patří mezi nejkrásnější. Právě logika cesty bez zneužívání železa dělá dolomitské ferraty mými oblíbenými.

Smělé plány

Výstup na Tofanu di Mezzo spojuje vlastně dvě ferraty: známější Giuseppe Olivieri a navazujíci Gianni Aglio. V terénu si ale ani nevšimneme, že se změnil název. Pokud nás překvapí počasí nebo náhlá únava, je dobré vědět o možnostech úniku a sestupu do údolí. Túra, na kterou se vydáváme je naopak prodloužená o přechod hřebene ferratou Lamon na Tofanu di Dentro a návrat přes Formenton, Ra Valles a sentiero atrezzato Olivieri. Prý, že to nejde stihnout za den… coby nešlo… když se chce…

Čtěte také: Tofana di Mezzo - via ferrata Giuseppe Olivieri

Možností úniku máme cestou víc. Ferrata Olivieri vede na vrcholek Punta Anna, po kterém bývá někdy i nazývána. Odtud je možné sestoupit na západ na cestu č. 403 spojující Chatu A. Dibona s vyšší Giussani. Později, na konci ferraty Gianni Aglio můžeme projít skalním oknem Bus de Tofana a prudkým suťovým svahem seběhnout na tu samou cestu, jen o něco výš.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Když už se dostaneme k vrcholovému kříži, nejčastější sestup vede stejnou cestou zpátky až k Bus de Tofana a následuje fofr ve štěrkovém svahu. Eventuálně lze využít lanovku, jejíž stanici máme kousek pod vrcholem. Ta také slouží jako přiblížení, pokud se chceme vydat jen do Ferraty Lamon, která přechází vzdušný hřeben mezi Tofanami di Mezzo a Dentro. Z nejsevernější Tofany už nezbývá než pěkně po svých dokončit celý okruh.

Příjezd a nástup

Klasicky se chodí pouze výstup na Tofannu di Mezzo po ferratě Olivieri a Aglio. Nástup na zajištěné cesty se uvádí od chaty Pomedes (2203 m). K té se dá přiblížit z Cortiny lanovkami. To se hodí spíš v případě, že lanovkou plánujeme i "sestupovat" do stanice Col Druscie. Mnohem výhodnější je parkovat u chaty A. Dibona (2 083 m), i když příjezdová cesta není zrovna pro sporťáky.

Z parkoviště přecházíme suťový svah a klikatou pěšinou stoupáme k chatě Pomedes. Zanedlouho jsme u horní stanice sedačkové lanovky, vedoucí k chatě. Neodpustím si vyhlídkovou terasu s tabulkami se jmény kopců a pokračujeme ve stoupání. Ferrata Giuseppe Olivieri je známá a od chaty k ní směřuje ukazatel. Před půl devátou se soukáme do sedáků.

Vzhůru po hřebeni

Stoupáme na zubatý hřebínek, kterým vede většina zajištěné cesty. Mrak se občas protrhne, aby nám ukázal výhledy hluboko do údolí. Musíme se kochat rychle, než se okno zase zavře. Ocelové lano kličkuje mezi skalkami a my nabíráme výšku.

Po hodině a čtvrt jsme u Punta Anna. Kousek pěšky suťovitou cestičkou lemovanou mužíky a z rozcestí se držet na hřebeni. Šipka na skále značí možnost sestupu doleva na Rifugio Giussani. Držíme se směru "Cima", což v italštině znamená vrchol.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Punta Anna obcházíme zprava a šikmo stoupáme. Ještě chvíli nahoru hřebenem a pak mírné klesání kolem skalnatého vrcholku. Obcházíme ho zleva a dostáváme se do úzkého sedélka. Tady se asi něco vysypalo. Několikametrový hřebínek je široký akorát tak na dvě boty v sypké hlíně. Jistící lano mám asi tak dva metry nad hlavou. Ještě, že skoro nefouká.

Zbývá krátké stoupání a traverz, který často najdeme na fotkách jako nejtěžší místo. Před lety s námrazou to tu bylo veselejší. Scházíme do místa, zvaného Bus de Tofana. Je skoro jedenáct - nebo spíš teprve jedenáct a my máme ferratu za sebou. Staré lano prochází podél skalního okna. Projít Bus de Tofana na druhou stranu je další možnost sestupu na cestu z chaty Giussani.

Bonusová lana a kramle

Pro mě nečekaně přecházíme po skalním mostě nad oknem a je tu překvápko. Stará cesta vedla po pravé straně hřebene do strmé rokle a mezi lavinovými zábranami vzhůru. Směrovka "Cima" nás ale posílá doleva do další ferraty po západní straně hřebene.

Mraky se rozestupují a naproti máme terasovitý severní svah Tofany di Rozes jak na dlani. Bílý štěrk září v prosvítajících paprscích. Na vedení zajištěné cesty se projevuje pozdější pojetí. Prostě si pomohli kramlemi. Stoupáme k dalšímu skalnímu oknu a na druhé straně nás čeká vzdušný žebřík. Vracíme se do známe rokle a nad řadami pokroucených želez sledujeme červené tečky v rozbitém terénu. Záverečné stoupání kličkuje terasovitým svahem.

Na vrcholku je rušno. Jedna trojice v sedácích, jinak příchozí od lanovky. Všichni chtějí fotku u kříže. Výhledy do krajiny se střídavě otevírají a zavírají. Na sever od nás vykukuje z mraků další Tofana. Od Tofany di Mezzo, na které stojíme jí dělí ostrý hřebínek, ferrata Lamon.

Sladké překvapení

Klesáme kolem horní stanice lanovky. Paní s kelímkem zmrzliny se vyděšeně ptá, jestli potřebujeme tohle vybavení, abychom se dostali na vrchol. Uklidňujeme jí, že jsme nepřijeli lanovkou. Po plechových schodech scházíme na terasu s výhledem do mlhy. Něco se tu děje. Seběhnou se kolem nás kuchtíci a vedou nás k pultům s nápisy gelato. "To jste nečekali, co, že ve třech tisících dostanete zmrzlinu?!" smějí se, když nám každému lopatkují tři kopečky do kelímku. S helmami a ferratovými sety jsme za filmové hvězdy. Všichni organizátoři se s námi musí vyfotit. Přidávají se ostatní návštěvníci akce s telefony. Co kdybychom byli nějaká celebrita, co jen náhodou neznají. Pózujeme ostošest s prsty přimrzajícími ke kelímku.

Ferratou Lamon na Tofanu di Dentro

Z chaty není jiná cesta, tak musíme znovu nahoru a z hřebínku napravo. Úzký kamenitý chodníček jištěný lanem prudce klesá po západním svahu. Tím směrem máme luxusní výhledy na barevné hory. Vápencové skály skupiny Fanis jsou probarvené do růžova. S kamennou masou kontrastují fleky zelené trávy. Přímo pod námi se leskne modré oko malého jezírka. Brzy se dostaneme do nejnižšího bodu sedla. Pohled zpátky je impozantní. Vrstvy vápence jsou tu otočené svisle a končí obrovskou stěnou směrem ke Cortině.

Stoupáme podobně jednoduše k vrcholku Tofany di Dentro (3 238 m). Ocelové lano kličkuje mezi skalkami a většinou se stačí ho jen přidržovat. Pár metrů pod vrcholem narazíme na sto let staré trosky. Prkna a pobořené zdivo pamatují první světovou. Nenápadný vstup do štoly skrývá další pozůstatky krutých bojů. Po zbytcích ledu postupujeme větvícími se chodbami. Stará výdřeva, železo, dřevné bedny a spousta harampádí v ledu. Odbočky štoly končí jako ledová jeskyně. "Tohle byl asi muniční sklad a já našel granát!" vytahuje Jenda z ledu cosi rozpadlého.

Pár metrů nad jeskyní přicházíme ke starému dřevěnému vrcholovému kříži. Ani se moc nezdržujeme, protože není vidět dál, než na kamenitou hranu.

Formenton a dlouhý sestup

Držíme směr sever a začínáme sestupovat. Pěšina vede přímo po hřebeni a později se má stáčet doprava do prudšího klesání. Párkrát už si myslíme, že za tímhle kamenem půjdeme dolů, ale zůstáváme nahoře. Poněkolikáté obcházíme zuby hřebene zprava. Míjíme díry ve skále se zbytky starých prken. Útulněji působí domeček s komínem a okenicemi. Barracco degli Alpini s kótou 2 992 m, udržovaný dřevěný bivak uvnitř s palandami a kamínky.

O kus dál už jsme v sedle a opravdu opouštíme hřeben. V protějším svahu vidíme další zbytky válečného zdiva. Pod námi se otevírá výhled do Cortiny. Slézání jištěné drátem střídají pěšinky v suťovém svahu. Pár prudkých zatáček a procházíme dírou ve skále velikosti dveří. Dlouhý traverz k mezistanici lanovky Ra Valles máme jak na dlani. Chvilku před pátou jsme tam. Akorát vyjíždí poslední kabina do údolí.

Jsme v 2 470 metrech a Rifuggio Pomedes je 2 200 m. To by mělo jít rychle. Poněkud nás zaskočí, když cesta stoupá podél sedačkové lanovky. Tak vysoko už bychom jít neměli. To potvrzuje i moje stará mapa. Vracíme se skoro k Ra Valles, když si zapneme mapu na telefonu a jdeme zase zpátky tam, kde už jsme byli. Teprve u předposledního sloupu lanovky se u kamenného mužíka cesta rozdvojuje.

U nenápadné černé pamětní tabulky na skále se stáčíme prudce doleva dolů. Ještě nás čekají lana a žebříky, kterými sestupujeme k traverzu na chatu Pomedes. Odtud už jen klesání k chatě Dibona. Brzy vidíme auto a parkovišti. Před sedmou jsme u něj. Celý okruh trval něco málo přes jedenáct hodin a to včetně pauzy na zmrzlinu, průzkumu jeskyně a jednoho malého kufru. Časy uváděné v průvodcích jsou poněkud delší, ale svižnější chůzí a s nějakými zkušenostmi se dá stíhat i rychleji.

• Odkaz na video: www.youtube.com

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.