Hraběšická vrchovina - skály, skalky a úžasné skalní vyhlídky

Túra přes Bílý kámen a Kamenný vrch do Malínské rokle a na Burgstein

Hraběšická vrchovina je jedním z geomorfologických podcelků Hanušovické vrchoviny patřící do Jesenické oblasti. Rozkládá se v jihozápadní částí pohoří, které dosahuje rozlohy 793 km² a střední výšky asi 527 m. Nejvyšší horou pohoří, které leží tak trochu ve stínu svých sousedů - Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku, je jediná tisícovka - Jeřáb (1 003 m).

Hraběšická vrchovina, snad vyjma oblasti kolem hradu a skalního města Rabštejn, není příliš častým cílem přespolních turistů. I já jsem tuto oblast zatím spíše jen proletěl. To jsem alespoň částečně napravil během posledním výletu do hor. Dva dny toulání po cestách i mimo cest a turistických značek mě přesvědčilo o tom, že i tato část Hanušovické vrchoviny je mimořádně zajímavou a turisticky vděčnou oblastí.

Parkuji u motorestu Na Skřítku (867 m) pod sedlem Skřítek na pomezí Hrubého Jeseníku a Hanušovické vrchoviny a hranici Olomouckého kraje s krajem Moravskoslezským. Následuje nějaké to startovní pivko a debata s maníky, kteří sem přijeli až z Děčína na přechod hřebene Jeseníků. Když nastane čas loučení, vydáváme se každý po svém. Oni k severu, já k jihu.

Čtěte také: Dvakrát Hraběšickou vrchovinou

Vydávám se po modré značce na rozcestí Pod Bílým kamenem (863 m), za kterým pokračuji po neznačené pěšině k prvnímu dnešnímu vrcholu - Bílému kameni (948 m). Brzy se objevují první skály, které jsou jen slabou předzvěstí toho, co bude následovat.

Bílý kámen a Černé kameny

O malý kus dále mě překvapuje rozsáhlé kamenné moře a skalní hřeben severojižní orientace. Takový mezivrchol mezi Bílým kamenem a Černými kameny. Ze skalisek zvaných Černé kameny se otevírají téměř kruhové výhledy. Vychutnávám si zejména netradičních výhledů na Hrubý Jeseník a do dálav Nízkého Jeseníku s dobře patrnou sopkou (bývalou) Velký Roudný.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kochám se výhledy a užívám si sluníčka. Obloha je nádherně modrá a bez mráčku. Po prudkém sešupu po ostrých skalách následuje pohodová pěšina lesem kolem menších skalek, která pocestného zabloudivšího do zdejších končin brzy přivede k další skalní hradbě. V některých mapách je označována jako Černé kameny (černý čert aby se v tom vyznal). Tato asi 100 metrů dlouhá skalní hradba poskytuje jen chabé výhledy či spíše jen takové průhledy, ale najdou se tady zajímavá skaliska až pitoreskních tvarů.

Přes husté borůvčí se pěšina táhne k dalšímu vrchu. Tím jsou Černé kameny (956 m). Ty jsou nejvyšší horou Hraběšické vrchoviny. Na vrchu jsou menší skalky, ale bez výhledů. To napravuje až taková příjemná skalní řada asi 200 metrů pod vrcholem s parádními výhledy k Orlickým horám, Králickému Sněžníku i na západní části Hanušovické vrchoviny. Jedná se o Bílé kameny. Jde o krajinářsky velice povedený úsek, který mohu doporučit všem fajnšmekrům nebojícím se putovat neznámou krajinou bez pomoci turistických značek.

Usedám na sluncem vyhřátou skálu a dávám si takový snídaňo-oběd. Dopoledne v práci nebyl čas a na Skřítku zůstalo jen u toho piva… Výhledy, byť jen půlkruhové, jsou opravdu skvělé. Smíšené lesy se začínají pomalu zelenat, což dodává nevysokým kopečkům vpovzdáli osobité kouzlo.

Kamenný vrch a noc plná hvězd

Z Bílých kamenů následuje sestup po lesních cestách na rozcestí Hvězda (790 m), ze kterého vede červená turistická značka k dalšímu cíli - vrchu Kamenec (Kamenný vrch). Přes rozcestí Pod Kamencem (773 m), Nad Říjištěm (875 m) a Kamenec (935 m) vede táhlé stoupání až na vrcholová skaliska s vyhlídkovou věží Kamenec. Pod vrchem mě vítá pánvička (bohužel prázdná) a upravené ohniště, na vrcholové skalce posezení, vrcholová schránka s knihou a vyhlídková věž.

Kamenec (955 m, na vrcholové tabulce jen 952 m), v mapách.cz označen jako Kamenný vrch, je díky vyhlídkové věži (rozhledně) skvělým výhledovým bodem. A mým dnešním cílem, ze kterého chci fotit jak západ a východ Slunce, tak noční oblohu. Měsíc je jen dva dny po novu, takže jeho úzký srpek svitem rušit nebude a spolu s Venuší vytvoří jistě skvělou konstelaci na potemnělé obloze.

Rozkládám spaní na vyhlídkové plošině. Dole spát nechci, neboť myši budou po dlouhé zimě jistě velice aktivní. Není moc příjemné, když vám ty potvory skáčí po spacáku a snaží se odnést již tak skromný proviant… Ještě nemám ani pořádně ustláno a dole slyším hlasy. Dva borci, místní, přijeli na západ Slunce na kolech. Také nečekali, že budou mít dnes na Kamenci společnost. Příjemně pokecáme, něco pofotíme a užijeme si skvělých výhledů i fantastického Slunce západu.

Po západu Slunce zůstávám již sám. Obloha potemněla a na nebi se vylouplo množství hvězd. Nad západním obzorem září jasná Venuše a úzký srpek Měsíce mezi Býkem a Orionem. A ty barvy! To se musí vidět. Fotím ze stativu a nedokáži zrak odtrhnout od té nádhery! Západy Slunce se opravdu nepřejí. Přesvědčuji se o tom asi 100× do roka a 100× do roka mě toto přesvědčování se v uvedeném názoru jen a jen utvrzuje.

Okem vidím popelavý svit, otevřenou hvězdokupu Plejády a tuším plynoprachovou mlhovinu M 42 v Meči Oriona. Opravdu nádhera. Nadhlavníku dominuje rozsáhlé jarní souhvězdí Lva a Velký vůz a na východním obzoru se derou vzhůru letní souhvězdí. To vše dokreslují světla okolních vesnic, města Šumperk i vzdálenější Olomouce a na severu blikání světel na vysílači na Pradědu.

Smrčník, Volyň, Malínská rokle

V noci to začalo pěkně profukovat. Což sice z bivaku činilo spaní na větrné hůrce, avšak na druhou stranu alespoň nepadla rosa a nemusel jsem vytahovat žďárák. Východ Slunce jsem málem zaspal, tak tak jsem stihl zvěčnit okamžik, když se mohutná rudá koule začala zvedat nad obzor. Vypadá to na další teplý a slunečný den.

Obléct, sbalit a vyrazit. Před sedmou hodinou jsem již za rozcestím Pod Smrčníkem (910 m), ze kterého mířím po modré turistické značce k vrchu Smrčník (919 m). V jednom úseku je potřeba překonat menší kalamitku, popadané stromy. Jako ranní rozcvička to není špatné, ale za celodenní cvičení bych to rozhodně nebral. V této oblasti nedávno opět zafoukalo a popadalo menší množství stromů. Nakonec jsem musel kvůli tomu a pracím v lesích trochu pozměnit plány.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ze Smrčníku výhledy nečekejte, za těmi je potřeba ještě kus popojít. Co ale naopak čekat můžete jsou skály, skalky a nekonečné skalní řady. Jsem opravdu překvapen, kolik skal a skalních útvarů je v této části Hanušovické vrchoviny. Dosud jsem měl o ní tak trochu zkreslenou představu. Ale člověk se má učit celý život a objevovat stále něco nového…

Zajímavá skaliska se objevují u rozcestí zvaného Volyňské skály i v okolí vrchu Volyň (875 m), od kterého se táhne dlouhý skalní hřeben daleko na jih. V podstatě až k rozcestí Mrtvý muž (676 m) stále překračuji skalní hřebeny a četné skály z fylitu a křemence.

Sestupuji po modré značce k rozcestí U Dobré Nálady. Jelikož se ale potřebuji dostat do ústí Malínské rokle, bylo by to po cestě přes Dobrou Náladu moc obcházení. Proto využívám husté sítě lesních cest a fikám to zkratkou přes hřeben a kolem vrchu Kopka (693 m) k Malínské rokli. Vycházím na cestu kousek od Malého pomníčku šumperského polesního Heinricha Czöppana, který byl na tomto místě smrtelně zraněn pytlákem 17.10.2013.

Kolem pramene Nový Malín, jehož vody však nesplňují hygienické limity, takže z pucování zubů nic nebude, se konečně dostávám do ústí Malínské rokle (482 m). Ztratil jsem hezkých pár výškových metrů, které budu muset nyní opět vystoupat…

Burgstein, Krtinec a Skřítek

Na dně Malínské rokle, kterou prochází zelená turistická značka, se příliš dlouho nezdržím. V místě lemovaném vysokými skálami odbočuji vlevo. Strmě vzhůru k místu, kde stával hrad Burgstein. Teplota, tlak i rosný bod letí strmě vzhůru. Však to nakonec jistě sami znáte…

Výstup na skalní hřeben je opravdu slušná makačka. Odměnou jsou ale výhledy, byť omezené. A nádherná scenérie, mix skal, buků, bříz a borovic. Z hradu Burgstein, který byl založen někdy ve 13. nebo 14. století při kolonizaci okolní krajiny, se ale nedochovalo prakticky nic. Jen hromady kamení dole na svahu a dobře patrné příkopy, které zajišťovaly lepší obranyschopnost hradu.

Je nejvyšší čas na lehkou snídani. Jedna houska a plátek sýra musí stačit, s plným břichem se těžko chodí a člověk podává slabé výkony. Nakonec nejsme na horách proto, abychom se rozmazlovali. Že… Ještě se pokochat okolními skalkami, vychutnat si genius loci tohoto místa a hybaj dále. Batoh na záda a pokračovat směr severovýchod. Nyní ale po hřebeni, bylo by škoda sestoupit nazpět do rokliny.

Hřeben je fajn, ale trochu zarostlý. Chtěl jsem to vzít přes kóty 683 m a 775 m na červenou turistickou značku z obce Krásné. Když se mi ale do cesty postaví další polom, raději využívám pohodlného traverzu vedoucího nádherným prosvětleným bukovým lesem. Po něm se dostávám kolem řady pěkných skalek a skalních hřebínků na lesní cestu, která mě přivede nazpět do Malínské rokle. Ovšem do horního patra, takže stoupání k rozcestí U Hráze (672 m) již není tak divoké.

Lesní cesta se dále vine na rozcestí Pod Smrčníkem (910 m), u kterého jsem ráno začínal. Známou stezkou zamířím přes rozcestí Nad Říjištěm (875 m) a Pod Kamencem (773 m) na Hvězdu (790 m), kde potkávám první lidi dnešního dne a kde mi dělá společnost nádherná babočka osiková. Ta si usmyslela, že mé kalhoty jsou nejvhodnějším místem k vyhřívání se na sluníčku. Z Hvězdy zamířím k poslednímu bodu na trase - skalnímu útvaru Krtinec (875 m), který se nachází hned u zelené turistické značky. Výhledy ke Králickému Sněžníku a na Jeseníky nejsou vůbec špatné.

Cestou pak opět fotím nějaké brouky a motýly. Nejochotněji pózuje žluťásek řešetlákový, který hoduje na jedné z kvetoucích kytek. Však je času dostatek a světlo k focení je parádní. Na Skřítek je to již jen kousek, posledních 2,5 km.

Přestože celá absolvovaná trasa byla krátká, podle mapy.cz jen asi 27 km, v reálu je potřeba pár kilometříků a výškových metrů připočíst. Než oblítáte všechny skály na trase, zabere vám to spoustu času. Ani nevím, zda-li mě po absolvování popsané trasy bolely více nohy a nebo ruce.

Trasa je to vcelku nenáročná a jistě by se dala absolvovat během jednoho dne, ale to by si člověk nedokázal pořádně vychutnat. A to již vůbec nezmiňuji onen fantastický západ sluníčka a nádhernou pozápadovou i hvězdnou oblohu. O to vše by byl člověk ukrácen. Množství skal v této části Hanušovické vrchoviny bylo pro mne velkým překvapení. A spousta jich ještě zbyla v okolí Rabštejna a na východ od něj. O tom však zase příště.

• Trasa túry na turistické mapě