Túra na Geierhaupt (2 417 m), výstup v Seckauer Tauern

Túra hlavním hřebenem na Geierhaupt, nejvyšší vrchol Seckauských Taur

Rakouské pohoří Seckauské Taury (Seckauer Tauern), nazývané místními též Seckauské Alpy, jsou nejvýchodnější částí 140 km dlouhého hřebene Nízkých Taur a svým charakterem silně připomínají slovenské pohoří Nízké Tatry. Souvislý hlavní hřeben probíhá od východu k severozápadu v délce asi 40 km a má většinou travnatý charakter, místy ho však střídají i divoké skalnaté pasáže připomínající slovenské Roháče. Horninové podloží je docela pestré, přičemž převažují krystalické břidlice.

Hlavní hřeben si drží trvale nadmořskou výšku přes 2 000 metrů, pod kterou klesá jen v několika málo sedlech. Nejvyšší nadmořskou výšku má skalnatý vrchol Geierhaupt (2 417 m n. m.), jen o jeden metr je pak nižší nedaleký Hochreichhart (2 416 m n. m.) a v prostoru mezi oběma vrcholy se táhne sice krátké, ale divoké a obávané skalní žebro Hirschkarlgrat, které může zkomplikovat přechod.

Samotné hory jsou velmi malebné a dosud navštěvované spíše jen místními turisty. Na své si tu přijdou jak milovníci spíše zapomenutých horských koutů, tak turisté vyhledávající několikadenní treky, kterým je určena dálková trasa Tauern-Höhenweg.

Čtěte také: Podzimní výstup na Grimming, túra na nejmohutnější osamoceně stojící…

Naše dnešní výprava zamíří do centrální části Seckauských Taur a cílem bude návštěva nejvyšší hory celého pohoří, kterou je 2 417 metrů vysoký Geierhaupt. Jako nástupní bod si volíme malé lesní parkoviště v severní části pohoří v údolí potoka Liesing poblíž samoty Jansenberger (1 234 m n. m.). Toto údolí je dobře dostupné i autem po štěrkové cestě, která odbočuje z osady Unterwald asi kilometr za obcí Wald am Schoberpass.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z parkoviště stoupáme z údolí vpravo po lesní cestě obloukem okolo velké pastviny vzhůru k vápencovému skalnímu útesu a napojujeme se za ním na turistickou trasu č. 969, která nás povede do horského sedla Bärensulsattel (1 794 m n. m.). Postupně se nám odkrývá pohled na západní část hlavního hřebene Seckauských Taur, kterým budeme stoupat na Geierhaupt. Krátce se zastavujeme u pěkně položené salaše Beisteineralm (1 540 m n. m.) a vyhříváme se v paprscích ranního slunce, které se konečně vyhouplo nad horské hřebeny a začalo prohřívat studený podzimní vzduch.

Máme nádherné počasí, jasno a téměř bezvětří, prostě pravé babí léto. Na loukách okolo cesty se zatím ještě popásávají krávy, ale i tyto pastviny brzy osiří. Cestou si ještě doplňujeme pitnou vodu z upraveného pramene a za chvíli již odpočíváme u turistického rozcestníku v sedle Bärensulsattel. Lze tudy snadno přejít do významného sousedního údolí Vordertriebental, ale především se tu můžeme napojit na nádhernou hřebenovku, která sem postupně stoupá velkým obloukem už od sedla Schoberpass přes nádherný vyhlídkový vrchol Grosser Schober (1 895 m n. m.) a Himmeleck (2 096 m n. m.). Tuto pasáž hřebene známe z jiné výpravy a můžeme ji jen doporučit.

Hřeben pokračuje ze sedla Bärensulsattel k jihovýchodu a dál nabírá výšku. Nyní nás čeká již svým charakterem vysokohorská hřebenovka. Prvním vrcholem je kosodřevinou porostlý Bärenkogel (1 917 m n. m.), následuje oblý a travnatý Lattenberg (2 018 m n. m.) s vrcholovou knihou a pak se hřeben trochu zhoupne a stoupá na špičatý Goldkogel (2 080 m n. m.). Co vrchol, to parádní vyhlídka.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Odkrývají se nám pohledy nejen na hlavní cíl Geierhaupt, který je pocukrován prvním podzimním sněhovým popraškem, ale vidíme i mohutné vrcholy Triebenských Taur (Triebener Tauern), jak je nazývána nejzápadnější část Seckauských Taur v oblasti stejnojmenného horského průsmyku (v mapách bývá označován častěji jako sedlo Hohentauern).

Další část hřebene Stellmauer má již čistě velehorský charakter a vede nás skalnatým terénem na Kerschkern (2 225 m n. m.). Vrcholek hory zdobí kovový kříž s vrcholovou schránkou. Dopřáváme si odpočinek a sledujeme odtud další pokračování hlavního hřebene směrem na Geierhaupt. Vidíme, že budeme muset překonat ještě dvě hlubší sedla Krügltörl (2 027 m n. m.) a Liesingtörl (2 090 m n. m.), které se zakously výrazně do hlavního hřebene a které ohraničují ze západu a z východu skalnatý štít Schrimpfkogel (2 207 m n. m.).

Vlastní vrchol Schrimpflkogel sice značka těsně traverzuje, ale není vůbec problém odbočit si na skalnatý vršek a znovu se rozhlédnout. Geierhaupt je již nadosah, tak ještě tedy jeden povinný sestup po hřebeni do sedla Liesingtörl a už se cestička klikatí svahem vzhůru. Je nutné zdolat ještě něco přes 300 výškových metrů, než si můžeme konečně vychutnat úchvatné horské panorama od vrcholového kříže.

Odkryl se nám konečně neomezený pohled na východní část Seckauských Taur s dominantními vrcholy Hochreichhart a Seckauer Zinken. Na severu se za údolím řeky Liesing táhne hřeben Eisenerzských Alp, vlevo na ně navazují vyšší Ennstálské Alpy a ještě více na západ se táhne vápencová plošina Totes Gebirge. Jižní panorama dokresluje za oblým hřebenem Seetalerských Alp zubatá hradba jižních alpských pohoří na slovinských hranicích.

Ačkoliv je nádherné podzimní počasí, jsme na vrcholku hory sami. I na celé dnešní trase jsme zatím potkali pouze jednu skupinku rakouských turistů a jednoho osamoceného horského běžce, což jen potvrzuje skutečnost, že tato část rakouských Alp zatím odolala masové turistice. Důvodem je velká odlehlost hlavního hřebene od nástupních bodů a slušné převýšení k tomu. Na Geierhaupt se navíc chodí většinou z jihu od hluboko položeného jezera Ingeringsee, což by ale pro nás znamenalo objet skoro celé Seckauské Alpy.

Proto jsme zvolili tuto náročnou variantu z pro nás lépe dostupného údolí Liesing. Musíme tam ale nyní opět sestoupit. Stále ještě po hlavním hřebeni pokračujeme na sousední skalnatý Grieskogel (2 328 m n. m.) s vrcholovou schránkou. Zde hřebenovka Tauern-Höhenweg hřeben Seckauských Taur dočasně opouští, aby se vyhnula obtížnému skalnatému úseku Hirschkarlgrat.

Značka tu sestupuje hluboko pod hlavní hřeben až do údolí Ripplgraben (1 223 m n. m.), aby vzápětí zase stoupala zpátky na hřeben až na druhou nejvyšší horu Seckauských Taur, na 2 416 metrů vysoký Hochreichhart.

Ten si samozřejmě necháme na jindy, nyní se musíme dostat zpátky na parkoviště v údolí potoka Liesing poblíž samoty Jansenberger. Sestupujeme tedy nejdříve po červené značce prudce klesajícím bočním hřbetem přes Hocheggriedel (1 954 m n. m.) a přitom kličkujeme sutí a později i kosodřevinou až k horní hranici lesa. Rychle klesáme i pásmem modřínového lesa do horské smrčiny a teprve později přetínáme širokou lesní cestu. Zde značku opouštíme a sledujeme pro změnu tuto lesní cestu vlevo.

Traverzujeme pod zalesněným výběžkem Feldkogel až na horské rozcestí v dolině Finsterliesing, které označuje mohutný chráněný modřín. Rychle se stmívá a od nedalekých loveckých chat k nám doléhají lidské hlasy. Je půlka září a jelení říje už začala. Někteří jeleni se ozývali i během dne, ale teď už je to úplný koncert. Z nejrůznějších stran k nám doléhá různě vzdálené troubení a podařilo se nám dokonce jednoho urostlého jelena zahlédnout na pasece v protějším svahu.

Brzy je už ale taková tma, že nevidíme ani na cestu před sebou a musíme vytáhnout baterky. Klikatíme se dál po lesních svážnicích několik kilometrů a je docela orientačně náročné trefit na různých rozcestích správné pokračování, ale nakonec se přece jen šťastně vracíme na lesní parkoviště, kde naše dnešní túra končí.