Rettlkirchspitze (2 475 m), Wölzské Taury turisticky

Výstup na nejvyšší vrcholy Wölzských Taur - Rettlkirchspitze, Greim a Hochstubofen

Wölzské Taury (Wölzer Tauern) jsou společně s Rottenmannskými Taurami (Rottenmanner Tauern) jedním ze čtyř podcelků dlouhého hřebene rakouských Nízkých Taur (Niedere Tauern) a nacházejí se v jeho střední části. Samotné Wölzské Taury vyplňují střední a jižní část tohoto podcelku a pojmenovány jsou podle štýrských obcí Oberwölz a Niederwölz, které leží u jejich jižních úpatí.

Svým charakterem Wölzské Taury nejvíce připomínají slovenská pohoří Západní Tatry a Nízké Tatry. Hřebeny sice výrazně překračují nadmořskou výšku 2 000 metrů, avšak díky jižnější poloze tu vystupuje hranice lesa výše než na Slovensku. Nejvyšší horou Wölzských Taur i celého podcelku společně s Rottenmannskými Taurami je Rettlkirchspitze (2 475 m n. m.), kterou hned následuje jen o jeden metr nižší, ale známější sousední Greim (2 474 m n. m.). Právě na tyto dva vrcholy povede naše dnešní výprava.

Čtěte také: Výstup na Grosser Knallstein (2 599 m), vysokohorská turistika v…

Nejdostupnější jsou Wölzské Taury od jihu, kde jsou rozbrázděny dlouhými dolinami, které vybíhají až pod hlavní hřeben Nízkých Taur. Většina dolin však není v celé své délce přístupná pro motorizované návštěvníky a tím se dostupnost komplikuje. Výjimkou je však velmi dlouhé údolí Eselsbergbachgraben, na jehož konci leží nejen samoobslužná horská chata Neunkirchner Hütte, ale i pohostinná salaš Hölzlerhütte (1 535 m n. m.), u které lze bezplatně parkovat. Údolí Eselsbergbachgraben je dostupné z obce Hintere Pöllau, kam se dostaneme z obce St. Peter am Kammersberg.

Dlouhé údolí Eselsbergbachgraben se u Hölzerhütte větví do dvou závěrečných malebných ledovcových kotlů. Každému z nich vévodí mohutná hora. Tomu, který vybíhá na sever, kraluje Schoberspitze (2 423 m n. m.) a je také oblíbeným cílem výletů. Druhému karu, který vybíhá od Hölzerhütte, dominuje skalnatá pyramida hory Hochstubofen (2 385 m n. m.) a její vyšší sousedka Rettlkirchspitze (2 475 m), která je korunovanou královnou celé oblasti.

Z parkoviště u salaše Hölzerhütte, která poskytuje i občerstvení a ubytování, se vydáme po značené trase číslo 909 na západ směrem na Hochstubofen. Široká cesta vede podél horského potoka nádhernou krajinou pastvin s roztroušenými modříny zvolna po dně širokého ledovcového údolí až k rozcestí (1 674 m n. m.), kde vlevo odbočuje trasa číslo 928. Stoupá do sedla Funkelscharte a je používaná jako nejkratší výstupová cesta na Rettlkirchspitze.

Jelikož naším cílen bude nejdříve vyhlídkový Hochstubofen, ponecháme si tuto trasu pro sestup z hřebene. Pokračujeme dál údolím po rozkvetlých loukách, překonáváme horský potok a pak již vytrvale stoupáme vpravo klikatými serpentinami vysoko do travnatých svahů. Odměnou jsou nám nádherné výhledy do okolí.

Když jsme nabrali dostatečnou výšku, došli jsme k dalšímu rozcestí. Vpravo odbočuje stezka do sedla Haseneckscharte (2 205 m n. m.), my se ale držíme úzké pěšiny vlevo, která postupně traverzuje po skalní terase suťová pole pod východní stěnou hory Hochstubofen a následně nás vede vzhůru až do sedla Rocklscharte (2 300 m n. m.).

Skalnaté sedlo Rocklscharte vzájemně odděluje vrcholy Hochstubofen a Rettlkirchspitze a je tedy využíváno jako nástupní bod pro oba výstupy. Nejdříve po značce stoupáme po skalnatém hřebeni vzhůru na Hochstubofen (2 385 m n. m.). Výstup není příliš technicky náročný a za chvíli se již rozhlížíme z nádherné vyhlídky na jeho vrcholku.

Otevírá se nám letecký pohled na západ do sousedního údolí, kterým stoupá horská silnice přes hřeben Nízkých Taur do sedla Sölkpaß. Za ním se již zvedají hřebeny Schladmingských Taur, které za sedlem Sölkpaß navazují na Wölzské Taury. Naše oči však nejvíce přitahuje sousední skalnatá pyramida Rettlkirchspitze, která je naším dalším cílem hřebenovky. Vracíme se tedy zpět do sedla Rocklscharte a po neznačené pěšince stoupáme k jejímu vrcholku. V turistické mapě není sice tato cesta vyznačena jako oficiální značená trasa, ale už při pohledu z Hochstubofenu jsme viděli, že to není nikterak náročný přechod.

Držíme se skalnatého okraje hřebene a postupně stoupáme až k vrcholu. Divoký se zdá být především začátek výstupu, skalní pasáže se ale dají poměrně snadno překonat nebo obejít a jsou střídány travnatými úseky s vychozenou pěšinkou. Konečně jsme dorazili na travnatou vrcholovou pyramidu vlastního vrcholu Rettlkirchspitze (2 475 m n. m.) a dopřáváme si zasloužený odpočinek na střeše Wölzských Taur. Občas se používá místo názvu Rettlkirchspitze ještě starší pojmenování Keinhart. Ve skutečnosti má hora vrcholky dva a současné jméno se dříve používalo pro její nižší předvrchol.

Nás samozřejmě potěšil především pěkný letecký pohled do sousedících údolí Feistritzbachgraben a Eselsbergbachgraben a na sousední boční hřebeny, které vybíhají daleko k jihu. Také náš hřeben pokračuje dál na jih a je ukončen rozložitým vrcholem hory Greim, která nás také láká k návštěvě. Počasí nám stále přeje, dole panuje letní úpal, tady nahoře alespoň pofukuje a je mnohem snesitelnější teplota. Také času máme do večera ještě dost, takže je rozhodnuto a pokračujeme po hřebeni ještě dál.

Napojujeme se opět na oficiální značenou trasu č. 928 a pokračujeme po ní na jih přes sedlo Funklscharte širokým hřebenem místy skalnatým, místy travnatým přes Strasseck (2 390 m n. m.) až na Greim (2 471 m n. m.). Jelikož je již podvečer, je vrcholek Greimu osiřelý, což nebývá zvykem.

Greim je jako druhá nejvyšší hora Wölzských Taur velmi vyhledávaným cílem, dokonce i více než sousední vyšší Rettlkirchspitze. Pověstný je především výhled k jihu, za údolím řeky Mur se zvedají oblé hřebeny Lavanttalských a Gurktalských Alp a pohoří Nockberge a za nimi dokonce zubaté Karavanky a Julské Alpy. Oblíbené jsou i zimní výstupy na skialpech či sněžnicích od chaty Greimhütte (1 649 m n. m.). Hora samotná připomíná svým tvarem například Královu holi v Nízkých Tatrách a impozantní pohledy jsou na ni například z údolí řeky Katschbach od obce St. Peter.

Z Greimu se vracíme zase stejnou cestou po hřebenu přes Strasseck až do sedla Funkelscharte, kde začínáme sestupovat na rozlehlé pastviny Funklboden. Nejdříve míjíme vydatnou vyvěračku, která se vyvinula v malé mramorové čočce pod Rettlkirchspitze v jinak krystalických horninách. Přišla nám akorát vhod, protože jsme již delší dobu bez vody.

Hasíme žízeň a obdivujeme bohatě rozkvetlé koberce alpských květin v blízkosti vyvěračky, které jsou vázány na zdejší vápenité podloží. Je to velký rozdíl oproti výrazně chudší vegetaci porůstající krystalické podloží, která ve Wölzských Taurách převládá.

Za podmáčenými loukami Funklboden, kde se popásá stádo krav, začíná samotný sestup zpět do údolí Eselsbergbachgraben. Překonáváme ledovcem obroušený strmý svah a nakonec nás serpentiny přivádí zpátky na rozcestí, kde náš okruh horami ráno začal. Zbývá už jenom sejít zpátky k parkovišti u Hölzerhütte a máme celé dnešní nádherné putování šťastně za sebou.