Altair (z arabského Al Nasr al Tair, letící orel) je nejen nejjasnější
hvězdou letního souhvězdí Orel,
ale také 12. nejjasnější hvězdou
noční oblohy. Altair (α Aql) je hvězdou hlavní posloupnosti spektrálního typu A7V
s povrchovou teplotou asi 8 600 K. Maximum jeho záření tedy leží v ultrafialové oblasti
spektra.
Je to hvězda zdánlivé hvězdné velikostí 0,76m. Absolutní hvězdná
velikost Altairu je +2,21m. Jeho průměr je asi dvakrát větší než průměr
našeho Slunce, hmotností předčí Altair naše Slunce
1,8×. Svítivostí nejjasnější hvězda v Orlu převyšuje svítivost Slunce asi 10×. Na
konci svého života, po spotřebování vodíku v jádře se tak Altair promění
v rudého obra a po odvržení svrchní slupky v bílého trpaslíka.
Altair je jednou z hvězd tvořících vrcholy tzv. letního trojúhelníku spolu s hvězdami
Deneb v Labuti a Vega
v Lyře. Nejjasnější hvězda v Orlu se nachází ve vzdálenosti pouhých 16,7 světelného
roku od Země, patří tak k
nejbližším hvězdám.
Altair patří k poměrně mladým hvězdám. To potvrzuje i jeho velice rychlá rotace. Kolem
své osy se tato hvězda otočí jednou za 9 hodin. To se týká rovníkových oblastí. Polární
oblasti díky tzv. diferenciální rotaci rotují o poznání pomaleji. Podobně jako u naprosté
většiny hvězd.
Bod na rovníku Altaira má neobyčejně vysokou obvodovou rychlost okolo 290 km/s. Ta
se blíží hranici stability, kdy by slapové síly mohly tuto hvězdu roztrhat. Rychlá
rotace má na svědomí, podobně jako v případě hvězdy Regulus
v souhvězdí Lva či Vega v souhvězdí Lyry značné
zploštění. Měření naznačují rozdíl mezi rovníkovým a polárním průměrem asi 20 %.
Tato asi 60krát rychlejší rotace oproti Slunci nemá za následek pouze zploštění Altairu,
ale rovněž tzv. gravitační ztemnění rovníkových oblastí. To předpověděl
švédský astronom Edvard Hugo von Zeipel již v roce 1924. Podobné gravitační ztemnění
(gravity darkening) se pozoruje i u již zmíněných hvězd Vega a Regulus.
