Hřebenový přechod slovenského pohoří Čergov

Přechod pohoří Čergov na východě Slovenska (1)

Doma i za hranicemi existuje mnoho míst, která člověk plánuje navštívit, leč stále se na ně z různých důvodů nemůže dostat. Plány jsou totiž věc jedna a realizace druhá, občas proto chvíli trvá, než jedinec do vybrané oblasti zavítá. Někdy se čekání protáhne i na pár let; jak se ale říká, kdo si počká, ten se možná dočká.

Proto jsem se konečně - po mnoha letech jsem nesehnal k cestě na Slovensko parťáka, a tak mé rozhodnutí bylo jednohlasné - vypravil do pohoří Čergov. To náleží k oblasti Východních Beskyd, je zhruba dvacet devět kilometrů dlouhé a sedmnáct kilometrů široké. Jeho sousedy jsou na severu a východě Ondavská vrchovina, na jihu a západě Spišsko-šarišské mezihoří a na severu Ľubovnianská vrchovina.

Nejvyšší bod představuje Minčol (1 157 m), uzemí pokrývají z osmdesáti procent lesy. Podloží je flyšové, z větší části ho tvoří pískovce a břidlice, na západě se vyskytují vápencová bradla.

Čtěte také: Hřebenovka Čergova, trek pohořím ticha

Stručnou charakteristiku oblasti máme za sebou, já svůj několikadenní trek začínám po vysednutí z vlaku v obci Červenica při Sabinově. No, teď trochu lžu, správně jsem vyšel z osady Hanigovce. Na světě se totiž pořád najde dost hodných lidí, a tak je mi v Červenici nabídnut převoz autem. Bez váhání výzvu přijímám a nechávám se svézt, ušetřím si tak víc než hodinu pěšího pochodu po asfaltce.

Hanigovský hrad

V Hanigovcích se nijak nezdržuji a obratem vyrážím do terénu. Než se naději, ocitám se na lučinách. Z těch mám výhled na všechny strany; nejvíc mě upoutá Kamenické bradlo, na němž se nachází zřícenina hradu. Tak tohle místo - je mi s předstihem jasné - nemohu při své cestě vynechat, jeho opomenutí by představovalo těžký hřích.

Návštěva bradla však zatím není na pořadu dne, přednost dostává jiná zřícenina. Jedná se o Hanigovský hrad (bývá často uváděn jako Nový hrad), k němuž přicházím po turistických značkách. Z vymýceného kopce na mě shlíží kamenné ruiny, jimž dominuje obrovité okno. Vyrážím k pamětihodnosti.

Do sídla pronikám po nově zbudovaných dřevěných schodech, na první pohled je patrné, že objekt prochází rekonstrukcí. Pod hradem nechybí pracovní náčiní a na zemi je sestaven klenutý oblouk, jenž bude brzy vsazen do zpevněné brány; napadá mě, že si plivnu do dlaní a pomohu k obrodě památky. Naštěstí mi šálení smyslů nevydrží dlouho a rozhodnu se přenechat opravnou činnost odborníkům, ještě bych něco zkazil.

Radši se zaměřím na historii. Jisté zdroje uvádí, že se na kopci nacházelo dřevěné opevnění už ve 13. století, dle oficiální verze stojí za vznikem hradu šlechtici z Pečovské Nové Vsi, kteří ho dali zbudovat v roce 1342.

V sídle se postupně vystřídalo několik majitelů (Perényiovci, Tárczayovci a roku 1434 ho obsadil Jiskrův kapitán Peter z Radkova), mezi nejznámější obyvatele ale patří páter Francesco. Neproslul ovšem náboženskými proslovy a církevními obřady, jak by se při jeho postavení dalo předpokládat, přitáhl k sobě pozornost především svou alchymistickou dílnou. Míchal v ní lektvary z jedovatých hub a proslul coby travič; není tedy divu, že o něm okolí nemělo slušného mínění. Protože jsou ale jeho hříchy promlčeny, nebudu ho s odstupem času soudit a pouze doplním, že hrad pustl od roku 1557, kdy vyhořel.

Poutní místo

První větší zastávku mám za sebou, pokračuji po žluté značce. Ta mi v jednu chvíli zmizí, leč přesto se ocitám tam, kde chci. Na dosah ruky mám čtyři kaple, které postavili nad obcí Ľutina na počátku minulého století, protože se zde v roce 1851 místní ženě opakovaně zjevil sv. Mikuláš.

Jestli šlo o opravdového světce či o halucinace, neboť dotyčná zkoušela na vlastní kůži alchymistické pokusy pátera Francesca a zcela pravidelně požívala lysohlávky, dnes nerozlousknu, každopádně se jedná o nejdůležitější řeckokatolické poutní místo na Slovensku - hlavní setkání probíhá poslední sobotu v srpnu.

Jelikož panuje červen, poutníky u kaplí nepotkám, s církevní tradicí se setkám až v obci. Z kostela, jenž smí od roku 1988 se svolením papeže užívat titul bazilika minor, se linou pobožné litanie. O tom, že je Ľutina navštěvována věřícími, svědčí i několik zájezdových autobusů.

Já však rozjímat nemíním, věnuji se světským záležitostem. Zaskakuji do příjemně upraveného podniku na pivko. Panuje totiž vedro a nějaké ty tekutiny v těle budu potřebovat. Čeká mě totiž - sám jsem si to zvolil - úsek vedený po silnici. Zároveň tak dočasně opustím turistickou značku, která v osadě končila; v obci jsem mimochodem narazil na první turistický rozcestník tohoto dne.

Divočáci

Ubírám se přes Jakovany do Červené Vody, kde se opět pod vedením značky nořím do lesů. Jelikož mě čeká přes pět set metrů stoupání, šlapu a šlapu. Jisté zpestření mi připraví divá zvěř. Jak jdu sevřeným žlebem, cosi před sebou zaslechnu. Kdo to může být? Obezřetně vykouknu za ohyb a strnu. Kus přede mnou ryje bachyně bahno a těsně vedle ní setrvává malé selátko; tak tohle by nemuselo dobře dopadnout.

Obratem couvám a ztrácím se jim z dohledu, zvažuji, jak dál. Okolní les je hustý a těžko bych se jím prodíral, nakonec na sebe rozhodnu upozornit. Hodím na kmen pár kamenů a začnu hlasitě hovořit, současně vylézám ze žlebu a mířím bokem. Jak se vzápětí ukáže, slaví můj bojový plán úspěch.

Divočáci se přesně podle předpokladu dávají do pohybu opačným směrem. Hrnou se z průrvy a je to rachot, jestli mě něco zaskočí, tak jejich počet. Nepředpokládal jsem, že se z rozsedliny vyřítí celé stádo, prve jsem zahlédl pouze dva kusy.

Zvířata se naštěstí bázlivě ženou do protějšího svahu a ihned mizí v porostu, větší kuráž projeví jen vůdčí samice. Zaregistruje moji maličkost a zastavuje, pozoruje mé počínání. Dělám tedy "mrtvého brouka" a rádoby nevšímavě kráčím opačným směrem, než kam odběhl její "mančaft". Netrvá nijak dlouho a bachyně se vydává za svými kamarády.

Lysá

Vzápětí míjím zryté kaliště, jež se nacházelo o kousek výš, opět stoupám. Zastavuji po necelých dvou hodinách chůze pod vrcholem Lysá (1 068 m), jenž se vyznačuje zdaleka viditelným stožárem. Ten mě však nechává chladným, můj zájem se ubírá jiným směrem. Pod výraznou kótou se nachází pár rekreačních zařízení (oblast slouží hlavně v zimě lyžařům), a tak navštěvuji horskou chatu Šport. Poroučím si jídlo i pití a zároveň dobírám vodu, přestože věřím, že se k životodárné tekutině dostanu i později večer.

Následně si na Lysé kvůli oparu neužiji dalekých výhledů, ukazuje se pouze nejbližší okolí. I tak jsem spokojen. Stačí se podívat na blízké kopce a s předstihem se těším na hlavní hřebenovku, po níž se chci ubírat následující den. Oblast vypadá vskutku nádherně.

Chata Čergov

Z vrcholu zahýbám k oltářnímu kameni. U něj prý odjakživa probíhaly úlitby bohům, s nimiž prý začali už pohané, později postavili křesťané nad balvanem na základě konaných bohoslužeb malou kapličku. Další cesta vede přes lučiny plné výhledů, následně se nořím do lesa. Mezi stromy scházím k turistické chatě Čergov.

Ta mě zklame. Přestože mají mít v sobotu otevřeno do desíti hodin, budova je zapečetěna; dle napsaného sdělení na dveřích ji majitelé zavřeli ve čtyři hodiny odpoledne. Tak tohle je rána pod pás. Direkt jsem ale neobdržel pouze já. Kdosi přede mnou na cedulku ironicky připsal, že provozovatelům velmi děkuje dvanáct (možná jich bylo třináct, přesně se nepamatuji) hladových turistů.

Vyrážím tedy k blízkým chatkám a pátrám, jestli nejde někde dobrat voda, nikde nepochodím. Ještě že jsem ve Športu doplnil láhve, a tak zatím nemám nouzi; na lepší strávení nepředpokládané situace si otevírám jedno ze dvou plechovkových piv, které prozíravě táhnu v batohu.

Noc přečkávám pod přístřeškem u chaty, kde moji jedinou společnost tvoří kočka - myslím tím ke své smůle čtyřnohé zvíře a nikoliv lepou krásku, jež by se shodou okolností zatoulala do těchto míst.

Ráno mě před sedmou hodinou budí dvojice turistů, která dorazila neznámo odkud. Do řeči se s nimi nedávám, protože pokukují na člověka klubajícího se ze spacáku - čili na mě - podezíravě, pouze se pozdravíme. Následně je nechávám polehávat v trávě před chatou a vydávám se do terénu. Stačí pár kroků a pohlcuje mě les.

Čergov, Veľká Javorina

Jak stoupám na kopec Čergov (1 050 m), spatřím další zvíře. Co to bylo? Pouze letmo zahlédnu šedé pozadí čehosi nepříliš velikého, že by se jednalo o vlka, jehož vzápětí zmiňuje vrcholová cedule? Nevím a můžu si pouze fandit. Jinak jsem z dalších větších zvířat v pohoří narazil ještě na srny a laně.

Z Čergova jsou sice omezené výhledy, i ty stojí za pozornost. Jakmile se popojde od vrcholové cedule stranou, jsou jako na dlani Slanské vrchy, Šarišská vrchovina, Šarišský hrad, Levočské vrchy, Slovenské rudohoří a Nízké Tatry.

Následuje nádherný úsek na Velkou Javorinu (1 099 m - druhá nejvyšší hora celého pohoří). Hřebenovka vede po krásných výhledových loukách, zbývá se jen rozhlížet a kochat. Mé nadšení vzroste ještě víc na vrcholu, protože prvně spatřím Vysoké Tatry, jež se konečně vyklubaly z ranních mraků.

Problémy s vodou

Pokračuji po dalších loukách přes Solisko (1 057 m) a Hrašovík (1 009 m) do sedla Priehyby (815 m). Tam se dostavuje jistá potíž. Dochází mi voda. Co s tím? Chatař ze Športu mi sice radil, že se o kus dál na hřebenové cestě kdysi vyskytoval neznačený pramen, trochu se ale obával, že ho zničili lesáci. Nezkusím pro jistotu štěstí i jinde?

Zanechávám batoh u kapličky, která stojí v sedle, a odbočuji na Livov, protože dle mapy teče opodál Vlčí potok. Během pěti minut nalézám koryto, strž je k mé lítosti vyprahlá. Vracím se a krátce zvažuji sestup na opačnou stranu na Majdan, kde je v mapě vyznačen pramen. Nakonec nápad nerealizuji. Cesta má trvat přes půl hodiny a nikde není psáno, že vodu dole pod svahem opravdu naleznu, nerad by se trmácel zbytečně.

• Dokončení článku

Další související články: