Květnové Krkonoše, horská turistika v Krkonoších

Okruh přes Růženčinu zahrádku, Szrenicu, Sněžné jámy a Medvědín

Krkonoše, nejvyšší české hory, skýtají velké množství túr i vícedenních treků. Od nenáročných vycházek až po náročné přechody spojených se spaním na chatách a nebo bivakováním. Já měl po květnové návštěvě Českého ráje jeden den k dobru, který jsem chtěl věnovat alespoň letmé návštěvě Krkonoš. Volba padla na širší okolí pramene Labe.

Parkujeme na Horních Mísečkách, kde nás vítá závora a automatická platidla. 20 Kč za hodinu bez nějakého časového limitu. No fajn, na pár hodin O.K. Ale platit třeba za tři dny téměř 1 500 Kč? Tak tomu opravdu říkám bezpracný zisk. Zřejmě někomu "kompetentnímu" tak trochu přeskočilo. Už i ty Krkonoše začínají být cenově docela mimo mísu…

Protože jsme na Mísečkách v pravý čas, stíháme kyvadlovou dopravu za nějakých 32 Kč na osobu na Zlaté návrší k Vrbatově boudě (1 397 m). Ušetříme nějaký ten čas i pěkných pár výškových metrů. I tak nás čeká dobrých 25 kilometrů a mě ještě večer cesta do Ostravy. Počasí je skvělé, sluníčko hezky hřeje a viditelnost docela ujde. I společnost je dobrá, doprovázejí mne Roman s Irenou z "Podkérkonoší"…

Harrachovy kameny a Růženčina zahrádka

Po zelené turistické značce míříme kolem Hančovy mohyly nejprve na Harrachovy kameny (1 421 m). Cestou míjíme několik ŘOPíků a otevírají se nám fantastické výhledy na Kotel (1 435 m) i do Kotelních jam, ve kterých to v zimě občas díky lavinám pořádně hučí. Harrachovy kameny dělají čest svému jménu. Na vrcholu je opravdu fůra kamení. Pan Harrach věděl, kde se občas zastavit.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kotel dnes ale z časových důvodů vynecháme. Proto na rozcestí U Růženčiny zahrádky odbočíme vpravo a vydáváme se po červené turistické značce po tzv. České cestě k rozcestí U Čtyř pánů. Na něm stojí pěkný přístřešek. Skvělý na bivak. Nakonec jsem tady asi dva roky nazpět jednu noc také přečkal. Úplný komfort.

Kolem Pančavské louky, Mumlavské louky a Labské louky pokračujeme k rozcestí Labská louka. Pramen Labe, ke kterému míří davy turistů, ale vynecháváme a odbočujeme hned na zelenou turistickou značku. Ta nás traverzem pod vrchem Sokolník (1 384 m) neomylně vede k Vosecké boudě. Tady se konečně zastavujeme na pivko a nějaký dlabanec. Je nejvyšší čas posnídat.

Szrenica, Violík a Sněžné jámy

Po snídani zamíříme k hranici s Polskem a na nedalekou chatu Szrenica na stejnojmenném vrchu Szrenica (1 361 m). Velká chata, velký frmol. Taková obrovská nádražní restaurace fláknutá na vrchol jednoho z krkonošských kopců. Nijak dobrý dojem na mne neudělala. Ale výhledy od chaty stojí opravdu za to.

Když omrkneme chatu a užijeme si výhledů, vrátíme se přes rozcestí Graniczna Laka (1 310 m) a Svinské kameny zpět na rozcestí s cestou od Vosecké boudy. Z něj však pokračujeme po hranici po červené značce. Přes Tvarožník na rozcestí Česká budka a dále na Violík (1 472 m) s množstvím skalních útvarů. Z jednoho z informačních panelů se dozvíme, že se zde vyskytuje velké množství lišejníků, symbiotických organismů tvořených houbou a řasou či sinicí. Na jednom kameni může být až několik desítek druhů lišejníků.

Táhlou rovinkou míříme přes Vysokou pláň k Wawelu, vysílači a někdejší lanovce na hraně Sněžných jam. Sněžné jámy v poslední době ledové vyhloubil mohutný ledovec a představují snad nejtypičtější příklad glaciálního reliéfu v Krkonoších. Z vyhlídek na hraně Sněžných jam (1 490 m), na jejichž dně se lesknou hladiny několika menších jezer, se otevírají výhledy na její dno. Slabším povahám takovéto pohledy nemusí dělat příliš dobře. Ve stinných žlabech se i přes pokročilou roční dobu uchovalo dostatek sněhu.

Vysoké kolo, Martinova bouda a Labský vodopád

Další naše kroky vedou po severním úbočí hory Vysoké kolo (1 509 m) k rozcestí Obniźenie pod Smielcem (1 380 m) a dále k vrchu Velký Šišák (1 410 m). Cestou se otevírají fantastické výhledy nejen do Polska, ale i na českou stranu. A v dáli před sebou vidíme pokračování hlavního hřebene i nejvyšší horu Sněžku (1 603 m).

Míjíme rozcestí Pod Smělcem (Czarna Przelecz, 1 360 m) s pěknou boudou, u které opouštíme hranici a míříme k jihozápadu po modré turistické značce k Martinově boudě zvané také jen Martinovka (1 255 m). Tady nás opět zlákají na jedno pivko a vynikající borůvkové knedle. Na talíři jsou tři. A výborné. Přesto se s jednou porcí postupně podělíme všichni tři. Nikdo nemá hlad, jsme plni dojmů z krásné túry i fantastické krajiny kolem…

Nakonec se musíme rozloučit i s Martinovou boudou a traverzem po jižním úbočí Vysokého kola pokračovat směr Labská bouda (1 300 m). Při cestě se pohupují bílé hlavice suchopýrů a v dáli se rýsuje silueta Labské boudy. Ta však není naším cílem, protože i tady nevědí, co by si za své služby řekli. A navíc při poslední návštěvě jejich pivo značky Paroháč na mne valný dojem neudělalo. Proto je naší příští zastávkou pouze Labský vodopád.

Pančavský vodopád a Medvědín

Po návštěvě Labského vodopádu, který je však viditelný spíše ze dna Labského dolu, se vydáváme po Bucharově cestě k Pančavskému vodopádu, nejvyššímu vodopádu České republiky. Užíváme si fantastických výhledů i slunečného počasí. Doslova je den jako malovaný…

Od Pančavského vodopádu opět nabíráme výšku a kolem ŘOPíků míříme nazpět k Vrbatově boudě. Tady ale nekončíme, pokračujeme dolů kolem Zlatého návrší (1 411 m) na Šmídovu vyhlídku a po lesní cestě a četných povalových chodnících na Medvědín (1 235 m). Na vrchu je, jak jinak, hospoda, konečná stanice lanovky ze Špindlerova Mlýna. Příjemná zastávka a hezké výhledy. My se tady přesto zastavujeme jen krátce. Čas pokročil. Vypít něco studeného a pak nás čeká již jen sešup dolů na Horní Mísečky a návrat domů.

Fotogalerie, prohlédnout foto

• Trasa na turistické mapě