Krkonoše, bouřlivý přechod hřebene

Celkem nevinný nápad strávit loňskou dovolenou v Krkonoších se po pár dnech zvrhnul v něco úplně jiného, než čím měl původně být. Představa idylického putování po Krkonoších za slunečného počasí vzala za své hned po příjezdu k jejich úpatí. Turistika za vytrvalého deště se totiž proměnila na zápas s bílou vichřicí, která v půli září proměnila Krkonoše v zasněžené pláně.

Do Harrachova přijíždím v odpoledních hodinách. Cesta vlakem stejně tak jako mé první kroky po Krkonoších provází vytrvalý déšť. To mě už ani moc nedeptá, protože za celý den jsem si deště užil dosytnosti a v podstatě jsem na něj zvyklý. Natěšen vyrážím po modré značce kolem malebné Mumlavy.

Původně jsem se nechtěl ničím zdržovat, ale krásné vodopády krkonošské řeky mé plány hatí. Vytahuji tedy fotoaparát a dělám alespoň několik snímků. Za slabého deště a silného větru docházím kolem osmé hodiny k Vosecké boudě, kde chci přenocovat pod širákem. Pokouším se najít suché a relativně málo větrné místo. To se mi nakonec daří za jednou z místních chatek a příjemně znaven usínám. Jenom pro upřesnění dodávám, že opět hustě prší.

Ráno zjišťuji, že moje osobní meteorologická předpověď naprosto selhala. Původně jsem si říkal, že horší počasí už ani být nemůže. Jak se ale ukázalo, opak byl pravdou. Dohlednost asi deset metrů, jeden stupeň nad nulou, silný vítr a déšť. Pohyby vzduchové hmoty v atmosféře dělají z nasazování pláštěnky marný boj.

Dělám si narychlo snídani a zvažuji co dál. V takovémto počasí se mí zdá přechod hřebene příliš nebezpečný. Pokouším se proto dozvonit na někoho v chatě. Chci se tam ubytovat a vyčkat na lepší počasí. Vidina teplého čaje nebo třeba polévky je v takovýchto chvílích neuvěřitelně slastná.

Ani přesto, že je chata sídlem horské služby, ani přesto, že u ní stojí několik vozů, ani přesto, že v ní slyším hlasy se mi do chaty nepodaří dostat. Na mé po chvílí již hodně nervózní bouchání totiž nikdo z obyvatelů Vosecké boudy nereaguje. Nic naplat, oblékám si pončo a vyrážím na hřeben. Tvarožníku si kvůli husté mlze všímám až na poslední chvíli.

Déšť mezitím přešel z kapek do ostrých malých jehliček a v prostoru Vysokého kola se již pohybuji v deseticentimetrovém sněhu. Je mi už ale teplo o hřeje mě vědomí, že horší počasí už opravdu být nemůže. Sněžné jámy jsem málem přehlídl, pohyb po namrzlých balvanech, které kolem jam vedou je trochu nejistý.

Přesto všechno se v dopoledních hodinách dostávám na Špindlerovu boudu. To že je zavřená, mě už ani moc nepřekvapuje. Na Sněžku už to od ní není zas až tak daleko, takže bez dalšího zdržování vyrážím s chutí dál. Naši nejvyšší horu jsem spatřil až těsně u jejího úpatí. Silný vítr se na chvíli přeci jenom slitoval a odfouknul z majestátné hory sněhem napěchované mraky. Na její vrchol jsem se dostal za silné vichřice a sněžení asi se dvěma dalšími blázny.

Nahoře si dávám čaj a nějakou housku, prý se syrém a masem. Těžko říci, jediné co jsem bezpečně v této pochoutce identifikoval byla právě ta houska… A to ještě s těží. Tato chuťovka je o důvod víc, proč se nezdržovat. Na Pomezní boudy je to přece jenom ještě nějaký ten kilometr. Cestou se zastavují v příjemné chatě Jelenka a koštuji místní pivko. Opravdu moc dobré, na rozdíl od počasí.

Na Pomezní boudy docházím za tmy a rovnou do restaurace. To, že je zavřená mě rozesměje. Naštěstí to není jediná hospoda a tak záhy nalézám druhou. Tam sice již nevaří, přesto nepohrdnu sáčkem tyčinek. Společně s několika místními štamgasty sleduji pana Zákopčaníka, jak jistě užaslým televizním divákům sděluje, že na hřebenech Krkonoš je už patnáct čísel sněhu. Navíc přechod studené fronty vyvolal i silný vítr, mnohdy dosahující devadesáti kilometrové rychlosti. Přesto všechno, a nebo právě proto jsem s výletem spokojen. Počasí sice nebylo ideální, ale i tak mi hory nabídly několik úžasných pohledů, které za to vše bezpochyby stály. Alespoň myslím…

» Nejnovější články, archiv