Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor

Krkonoše. Nejvyšší a možná i nejkrásnější české hory s nejvyšším vrcholem Sněžka (1 603 m, některé mapy uvádějí 1 602 m). A také hory nejpopulárnější a nejnavštěvovanější, vždyť ročně sem zavítá na osm miliónů turistů na české straně a na dva milióny na straně polské. Pohoří, jehož rozloha činí 631 km² (z toho na české straně 454 km²), je protkáno hustou sítí turistických pěšin či lesních cest, hustou sítí turistických chat a horských bud, díky čemuž nabízí turistické vyžití prakticky po celý rok.

Krkonoše se rozkládají v severovýchodních Čechách na hranicích s Polskou republikou. Na západě začínají Novosvětským sedlem sousedíc s Jizerskými horami, na východě pak Krkonoše sousedí s Jestřebími horami. Pohoří je zhruba tvořeno dvěmi hřebeny - Hraničním hřbetem, jímž prochází česko-polská státní hranice, a Českým hřbetem.

V Hraničním hřebeni nalezneme většinu nejvyšších Krkonošských vrcholů jako jsou Labský štít (1 472 m), Vysoké Kolo (1 506 m), Mužské kameny (1 416 m), Dívčí kameny (1 414 m), Malý Šišák (1 440 m), Sněžka (1 603 m) či Svorová hora (1 410 m). V bočních hřebenech pak nalezneme některé další významnější vrcholy, jako jsou Studniční hora (1 554 m), Luční hora (1 547 m), Kotel (1 435 m) aj.

Popis Krkonoš

Délka hřebene Krkonoš činí asi 40 km, délka pohoří asi 30 km a maximální šířka pohoří pak okolo 20 km. Na přechod hřebene Krkonoš nám tak bohatě postačí dva dny. To ovšem za ideálních podmínek a za pěkného počasí. V zimě či za nepříznivého počasí se může délka přechodu dramaticky změnit.

Počasí dokáže být v Krkonoších poměrně vrtkavé. Průměrná roční teplota činí na hřebenech asi 0 °C a v podhůří 6 °C. Roční úhrn srážek činí 800 mm, na hřebenech až 1 400 mm, na nejvíce exponovaných místech až 1 600 mm. V zimě tady bývá až 150 cm sněhu. Souvislá sněhová pokrývka leží na hřebenech Krkonoš až 7 měsíců v roce.

Reliéf Krkonoš má místy velehorský charakter, na jeho modelaci se v minulosti podílely četné svahové ledovce, jež po sobě zanechaly v terénu typické ledovcové útvary jako jsou ledovcové kary (kotle) a morény. Jmenujme jen Labské jámy, Kotelní jámy, či na polské straně Sněžný kotel a Černý kotel či kotle s největšími krkonošskými plesy Wielki Staw či Maly Staw.

Příroda Krkonoš je poměrně zachovalá a neobyčejně bohatá. To dokazuje i skutečnost, že jádrová část pohoří byla v roce 1963 vyhlášena Krkonošským národním parkem (KRNAP). Vždyť se tady nachází na 1 300 druhů kvetoucích rostlin, 240 druhů obratlovců (z toho 57 druhů savců a 165 druhů ptáků). Za návštěvu určitě stojí i tajemné pralesy či velké arktickou tundru připomínající rašeliniště, pro jejichž vznik a další vývoj jsou v Krkonoších vhodné podmínky.

Rozloha tohoto nejstaršího českého národního parku činí 184 čtverečních kilometrů. Za zmínku stojí určitě i podhůří s množstvím zachovalých roubených stavení, tolik typických pro tuto část české krajiny.

K čemu Krkonoše přirovnat? Možná nejvíce podobným pohořím jsou Gorgany, mohutné kamenné hory ležící na pomezí Zakarpatské a Ivano-Frankovské oblasti západní Ukrajiny. Byť jsou Gorgany rozlehlejší, prakticky opuštěné a průměrně o 200 metrů vyšší. Rovněž jsou budovány žulami, rulami, svory a fylity, úbočí jsou pokryta rozsáhlými kamennými moři a hustými porosty kosodřeviny. Chcete-li vidět, jak mohly Krkonoše vypadat před nějakými 200 lety, před rozvojem turistiky, jeďte do Ukrajinských Karpat.

Nástup na hřeben

Nástup na hřeben je zcela určitě nejsnadnější po modré turistické značce z centra Harrachova (pokud ovšem nevyužijete lanovky na Sněžku na opačné straně krkonošského hřebene). Tato značka nás provede kolem krásného Mumlavského vodopádu dále do Mumlavského dolu.

Pokračujeme po široké lesní cestě proti proudu říčky Mumlava. Stoupání je poměrně mírné a cesta relativně fádní. Teprve na konci Mumlavského dolu se začíná cesta zvedat strměji. Tady máme dvě možnosti. Pokračovat rovně přímo na Pančavskou louku a nebo odbočit doleva po žluté TZ k Vosecké boudě. My se vydáme přímo na Pančavskou louku, ze které se rozbíhá řada cest.

Určitě by byla velká škoda vynechat řadu zajímavostí v okolí, proto se určitě vydáme k pomníku Hanče a Vrbaty, na Růženčinu zahrádku, Harrachovy kameny, Labský důl a prameny řeky Labe s mohutným, byť v hustých smrkových porostech utopeným Labským vodopádem, Pančavským vodopádem vysokým 148 metrů, které jsou obvykle "okupovány" davy turistů. Ti sem obvykle vystupují Labským dolem za Špindlerova Mlýna.

Po té se dá po zelené TZ vrátit k Vosecké boudě a pokračovat na červeně značenou hřebenovku k vrcholu Tvarožník (1 320 m). Tady se stočíme vpravo a po červeně značené magistrále pokračujeme k jihovýchodu a posléze k východu. Následuje traverz vrcholu Sokolník (1 364 m) po severním úbočí a rozcestí se žlutou TZ od pramenů Labe (v případě, že si chcete toto kolo na Voseckou boudu ušetřit).

Labský štít a Vysoké Kolo

Další cesta vede k východu ke skalnatému Labskému štítu (1 472 m) a kolem polské chaty poměrně atypického tvaru k vrcholu Vysoké Kolo (1 506 m). Po levé ruce se můžeme pokochat pohledy do hlubokých skalních ledovcových koltů na polské straně Krkonoš. Sníh se na jejich dnech obvykle drží do časného léty.

Za kamenitým vrcholem Vysokého Kola s porosty kosodřeviny se dostáváme k vrcholu Smielec (1 424 m), před kterým se z levé strany připojuje k naší červené hřebenovce chodník z polské strany.

A protože na jeden den toho již bylo více než dost, je potřeba se poohlédnout po nějakém vhodném noclehu. Ten nám může poskytnout Martinova bouda kousek pod hřebenem. Přiznám se, a bez mučení, že jsem během přechodu v parném létě využil širákování na Mužských kamenech, neboť jsem si chtěl užít západu a východu Slunce a také trochu samoty, které člověk v civilizaci příliš neužije.

Dívčí kameny, Špindlerova bouda

Další den opět vystoupáme na hřeben. Kolem pomníku L. Kalmana se dostaneme na Mužské kameny (1 416 m), nádherný skalnatý vrchol s množstvím velkých skalních bloků, které poskytují fantastické rozhledy. Přes mělké sedlo se dostáváme na další nádherný vrchol, který by téměř jako z oka vypadl Mužským kamenům - Dívčí kameny (1 414 m).

Další cesta vede po dlážděném chodníku nad Petrovou boudou ke Špindlerově boudě, na které se opět setkáváme s civilizací a obvykle i s davy turistů. To proto, že až sem vede asfaltová komunikace ze Špindlerova Mlýna. Zastávky se dá využít k občerstvení, brzkému obědu či jen tak k meditování.

Pokud máme již řevu výletníků tak akorát, můžeme se vydat dále po červené TZ. Ta však hlavní hřeben Krkonoš opouští a přechází na severní úbočí vrcholu Malý Šišák (1 440 m) a mohutného a kosodřevinou porostlého vrcholu Smogornia (1 490 m) na polské straně.

Cesta nás přivádí na skalnatou kótu Slonecznik (Sluneční kameny) s obvykle větším počtem polských turistů. Ti se sem poměrně snadno dostanou od Wielkeho Stawu či z podhorské obce Bierutowice.

Nad strmými skalními srázy kotle, na jehož dně se třpytí modravá hladina Wielkeho Stawu (1 225 m) s hloubkou 24 metrů pokračujeme na rozcestí s turistickým přístřeškem a dále ke kotli s Malym Stawem (1 163 m) s hloubkou asi sedm metrů, v jehož okolí se nachází několik turistických chat, například krásná chata (schronisko) Samotnia.

Dále na Sněžku

Nad Malým Stawem opíšeme velký táhlý oblouk. Cesta nás konečně opět přivádí na krkonošský hřeben. To se dostáváme do těsné blízkosti Slezské boudy a samozřejmě i nejvyšší hory Krkonoš a České republiky - Sněžky (1 603 m). Slezská bouda je důležitou křižovatkou turistických cest, připojují se sem značky jak z polské strany, tak z české strany od Luční boudy či z Obřího dolu.

Po širokém dlážděném chodníku se spolu s davy českých a polských turistů vydáváme vzhůru na Sněžku, jejíž silueta pravidelného trojbokého jehlanu je skutečně nezaměnitelná. První zaznamenaný výstup na její vrchol se uskutečnil již ve 13. století.

Několik ostrých zákrut, řady zábradlí, a již jsme na plochém temeni Sněžky, která je silně zastavěna. Svůj rukopis tady zanechali jak čeští, tak polští stavitelé. Dnes již není vrchol tak "bděle" střežen uvědomělými polskými pohraničáři, kteří bděli nad nepřekročitelností "Granice paňstva" jako v letech nedávných…

Sestup z hřebene

Pokud jsme se stačili občerstvit, udělat vrcholové foto a pokochat se nádhernými rozhledy, máme čtyři základní možnosti, jak dále pokračovat. Nejsnadnější je k sestupu využít lanovky, která nás po přestupu na Růžové hoře sveze až do Pece pod Sněžkou. Tu samou trasu můžeme využít i po svých po žluté a následně zelené TZ. Nebo můžete pokračovat dále po hřebeni přes Obří hřeben a Svorovou horu (1 410 m) do Horní Úpy. A nebo se vrátit ke Slezské boudě a sestoupit po modré TZ Obřím dolem do Pece pod Sněžkou. Na této trase si určitě užijeme krásných pohledů na mohutný vrchol Sněžky.

Pokud máme ještě dostatek času a hlavně dostatek sil, můžeme se vydat do Pece pod Sněžkou trochu oklikou. A to přes prameny Úpy a Bílého Labe k Luční boudě přes náhorní plošinu se subarktickými rašeliništi a kolem bunkru linie prvorepublikového opevnění ČSR ležící mezi Studniční a Luční horou. A dále po žluté TZ po asfaltové silnici do Modrého dolu a dále do Pece pod Sněžkou. No a pokud bychom toho měli ještě stále málo, můžeme se dalšího dne ještě vydat na Černou horu a dále do Jánských Lázní. To je však již na další samostatný článek.

Info

Na přechod hřebene Krkonoš potřebujeme dva dny, méně zdatným turistům doporučuji přechod rovnoměrně rozdělit do tří dnů. Během cesty lze přespat na Vosecké boudě, Martinově boudě, Špindlerově boudě a nebo na Luční boudě či na chatě Dom Ślaski. Během hlavní turistické sezóny však bývá lépe si místo předem rezervovat.