Výšlap za jelení říje pohořími Hrubý Jeseník a Hanušovická vrchovina

Dvoudenní výšlap přes Primiswald, Tři kameny, Brannou, Šerák a Keprník za jelení říje (2)

Za kuropění na obloze krásně zářil úzký srpeček Měsíce nad východním obzorem. Nádhera. Souhlasně přibrukují i jeleni v nejbližším okolí. S prvními ranními paprsky vycházejícího Slunce balím spacák a vyrážím omrknout betonové bunkry, ŘOPíky, kterých je v okolí Kutného vrchu spousta. Linie betonových opevnění okolo Branné a Starého Města je opravdu impozantní. Část bunkrů si ale nechávám na příště, však ani ne za týden budu do těchto končin vyrážet znovu.

Stíny jsou ještě pořádně dlouhé a v údolích se líně převalují ranní mlhy. Fantastické pohledy se otevírají na severní části Hanušovické vrchoviny a k východnímu okraji Orlických hor. Špatný ale není ani pohled na blízký Králický Sněžník, kde září nová rozhledna. Jejího otevření se ale máme dočkat až v příštím roce. V protisvětle se pak vlní oblé hřebene Hrubého Jeseníku.

Kronfelzov a Ostružná

Sestupuji, doslova křížem krážem, do sedla Kutný vrch (764 m), v jehož okolí jsou další betonové pevnosti. A podle tabulky na rozcestníku tu prý býval i důl na těžbu grafitu. Tak na to se blíže podívám někdy příště.

Po příjemném hřebeni a hezkých loukách, ze kterých se otevírá pohled na blízkou Dalimilovu rozhlednu na Větrově, která nyní září v ranním světle, sestupuji k osadě Kronfelzov, dříve Kronfelstahl či lidově das Hüttendorf. Osada byla založena teprve někdy na konci 18. století a její jméno mělo být odvozeno "hüttendorfel", tedy "chatrčová vesnice". V roce 1939 stálo v Kronfelzově pouhých 19 domů. Dnes jsou tady, patrně, jen rekreační objekty.

Z Kronfelzova opět stoupám vzhůru. Za úžasných výhledů na Jeseníky po pravici a na Rychlebské hory a Králický Sněžník po levici. Do toho ještě tu a tam "pobrukují" říjní jeleni. Asi se přes noc dostatečně nevyřádili. Míjím "Mezinárodní letiště Tajhor". Alespoň to hlásá tabulka, kterou tady u cesty umístil nějaký recesista. Konkordy tady ale opravdu nepřistávají. Nepřistávaly a nikdy přistávat nebudou.

Okolo ohrazených pastvin se dostávám na rozcestí U Líp (825 m) mezi vrchy Vyhlídka a Holý kopec. Ve stínu stromů tady stojí obnovený dřevěný kříž. Na tomto kouzelném místě se cesta prudce stáčí doprava. A opět následují nádherné výhledy a kouzelná zákoutí. Ovečky se spokojeně popásají a zvědavě pokukují na tvora, který si je takto po ránu dovoluje rušit. Trošku vlídněji mou přítomnost přijali popásající se koníci o kousek dále. Dokonce se nechali pohladit. No jablko jsem jim již ale nabídnout nemohl, včera jsem všechny "sežral". To bylo opravdu nezodpovědné…

Po rozblácené cestě mířím do dalšího širokého sedla Pod Stráží (810 m). Těsně nad okrajem Ostružné. Po krátkém sestupu je tady samotná Ostružná (775 m), hezká obec a známé turistické a lyžařské středisko. Ostružná byla založena v roce 1561 za Václava ze Zvole (kolštejsnké panství) jako dřevorubecká osada. Nakonec i její původní jméno Sparrenhau "kde se rubou klády" svědčí o dřevorubecké minulosti. Současné jméno se ustálilo až mnohem později, kdy se v češtině používalo Špornhava či Spornava. Ostružná má dnes jen asi 180 stálých obyvatel, přitom ještě v roce 1930 měla tato původně německá obec (s českou menšinou) 708 obyvatel a 176 stavení.

Čerňava, Šerák a Keprník

Kolem hezké hospůdky a dalších penzionů scházím k parkovišti a hlavní cestě v Ostružné (707 m). Nezdržuji se, ale hned pokračuji kolem starého opuštěného hřbitova na rozcestí Ostružná, obec (690 m). Tady opouštím zelenou turistickou značku a "lyžařskou spojkou" vystoupám na rozcestí Nad pěchotním srubem (825 m). Ano, až sem do prudkého svahu sahala linie prvorepublikového betonového opevnění.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z rozcestí cesta pokračuje vlevo táhlým stoupáním. Paseky umožňují občasné výhledy do okolní krajiny. Ostružná je již tam někde hluboko dole, naopak Šerák, další postupový cíl, je tam někde vysoko nahoře. Na rozcestí Nad Dobrou vodou (975 m) se zleva připojuje červená turistická značka z Ramzovského sedla a objevují se první turisté. Ne všichni jsou takoví lenoši a vyvážejí se pod vrchol hory Šerák lanovkou.

Na další pasece se otevírá výhled ke Smrku, nejvyšší hoře Rychlebských hor. No, je to cíl příští výpravy do těchto končin. O tom ale až někdy příště, až k tomuto článku uzraje čas. Nyní další mé kroky míří směr Čerňava (1 065 m). To je mezistanice lanovky z Ramzové na Šerák, přestupná stanice s barem.

Sice jsem původně tudy chtěl jen projít, protože stání ve frontě opravdu nee. Již cestou jsem viděl, že lanovka je v provozu a soudil jsem, že na Čerňavě budou houfy lidí a fronta od baru se povine až ven. Leč mýlil jsem se. V baru nebyla ani noha. Nuž co. Sluníčko hezky svítí na terasu, servírka je příjemná, tož dám si pivo. Dnes jsem ještě ani nesnídal a mám za sebou určitě 10 kilometrů.

Ano, pan doktor Nešpor, guru české protialkoholní léčby, by mě asi za mé konání přísně pokáral. Ale když si vzpomenu, co říkával na vysoké škole náš sportovní doktor, že jedno pivo určitě nikomu neuškodí… A vyvažují to slova kamaráda Ivana Zajíčka, bohužel již není mezi námi, že pivo je nejvyváženější jontový nápoj. Vždyť nakonec o něm, o horách a lidech napsal hned tři knihy a čtvrtá (zatím?) se svého vydání již nedočkala. Hotové izotonikum. Tak na zdraví. A abych nekulhal, tak ještě i do párnej (sudé) nohy…

Druhé pivo si ale již vychutnávám ve společnosti lanovkářů. Lanovka jich začala chrlit kvanta. Jedna veselá společnost usedá k vedlejšímu stolu a ptá se, co že čepují. Po pravdě odpovídám - pivo… Ne, značku fakt nevím. Ale když je žízeň…

Pánská část společnosti byla, jak záhy zjišťuji, asi také žíznivá. Ta nežíznivá část sice po chvíli míří k lanovce na Šerák, ale za pár minut se naštvaně vrací. Že prý lanovka jede až za půl hodiny a nyní se desinfikuje. Co že se? Že prý koronavirus… Desinfekce otevřené sedačkové lanovky? Na horách? Tak to fakt nevymyslíš. Asi nařízení nějakého vládního "odborníka", pro kterého jsou pojmy jako ultrafialové záření či fotokatalýza sprostými slovy… No, toho koronáče tady v jesenickém horském povětří fakt lítá "strašně moc".

Dopíjím, loučím se s veselou společností a pokračuji dále. Kamenitá pěšina to bere vzhůru hezky zhurta, ale na mě si nepřijde. V žilách mi totiž "kolují dvě piva", energie mám dostatek až do pozdního odpoledne. Jedna vyhlídka, foto, druhá vyhlídka, foto, a již je tady Koňská vyhlídka. V tomto místě se skalním výchozem si mohli formani i tažné koně odpočinout během vyvážky proviantu na Chatu pod Šerákem. Podle informace na tabuli tak činili ještě i po válce do doby výstavby lanové dráhy. Dnes ovšem vyhlídka vyhlídkou není. Výhledům brání křoviny. Škoda.

Keprník, Červená hora a Červenohorské sedlo

Přes rozcestí Šerák (1 319 m) to stáčím k Jiřího chatě na Šeráku. Dělám ale jen pár ilustračních fotek. Slunce se schovalo za mraky a na můj vkus je tady příliš hodně lidí. Kouknout ke zvonici a pak hybaj dále na rozcestí Pod Keprníkem (1 282 m), ke kterému jsme při loňském srpnovém vandru přicházeli s dcerou Míšou od Rudohorských vodopádů.

Následuje dlouhé, ale vcelku mírné stoupání až na Keprník (1 423 m), třetí nejvyšší horu Hrubého Jeseníku (a 12. nejvyšší horu České republiky) nacházející se v geomorfologickém okrsku Šerácká hornatina. Na holém temeni Keprníku, ploché kryoplanační terase, stojí mohutný mrazový srub, skalisko tvořené svory a rulami. Zajímavými útvary na Keprníku jsou tzv. thufury, půdní mrazové kopečky. Ty se tady formovaly v mimořádně drsných klimatických podmínkách poslední doby ledové. Hrubý Jeseník je nakonec jediným pohořím Česka, kde se thufury objevují.

Na vrcholu je docela dost lidí, kteří rovněž zatoužili pokochat se nádhernými výhledy. A ty jsou opravdu fantastické. Jen škoda, že nesvítí sluníčko, schovalo se za hradbu černočerných mraků. A navíc se pořádně rozfoukalo. Ten ledoví vítr je opravdu nepříjemný a vlezlý, takže to raději balím a pokračují "vzhůru dolů" za výhledů k vrcholu Vozka (1 377 m), páté nejvyšší hoře v Jeseníkách, a k Červené hoře (1 333 m).

Kolem starých hraničních kamenů vyznačujících hranice dávných panství se chodník proplétá hustou horskou smrčinou k Trojmezí (1 316 m). Trochu mě to tady "rve" to vzít obloukem přes Vozku, ale protože mám tento vrchol v plánu příští týden, tak zamířím k místnímu rašeliništi. Bohužel na něm již nic nekvete, podzim opravdu již klepe na dveře. Ale zastávka je to přesto příjemná.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kousek nad sedlem pod Červenou horou začíná konečně svítit sluníčko a citelně se otepluje. Vyhrnuji rukávy termotrika, shazuji batoh a pouštím se do borůvek, kterých je tady všude plno. A jsou stále vynikající. Však to znáte sami, hotová mňamka, které odolá pouze zapřisáhlý masoterián, který zajídá bůček tlačenkou a těžká zeleninová otrava se dostavuje již po lehkém požití obyčejných brambor…

Od borůvek modrý až za ušima to nakonec beru dále přes Sedlo pod Vřesovkou (1 205 m) ke Kamennému oknu (1 278 m) a na vrchol Červené hory (1 333 m), která je 13. nejvyšší horou v Jeseníkách. Na Vřesovou studánku nescházím, vody mám ještě dost, takže to beru za výhledů k Pradědu (1 492 m) do Sněžné kotliny, významné přírodní rezervace. Tady na vyhlídce si dopřávám nejen borůvkový nášup, ale konečně i snídani. Michalka by asi cosi řekla o mutantech po té, co by do sebe dotlačila alespoň tětí chleba. Ale ne, jaký mutant, vždyť jsem měl dopoledne pivo a odpoledne borůvky…

Ty výhledy jsou opravdu fantastické. Kochám se úžasnými výhledy, kterých se ne a ne nasytit. Medvědská hornatina jako na dlani, Rychlebské hory taktéž, Pradědská hornatina jako na dlani a do toho všeho borůvčí barvící se do podzimních tónů. Ale vše jednou končí. I odpočinek. Přes rozcestí Bílý sloup (1 227 m) a Pod Bílým sloupem (1 170 m) scházím na Červenohorské sedlo, kde tuto vydařenou túru po asi 50 kilometrech končím. Jak říkávám - Jeseníky vás nemohou nikdy zklamat!

• Předchozí (1.) část článku
• Orientační trasa treku na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie