Výlet: Kaple svatého Vintíře stojí na šumavském Březníku

Střípky z téměř zapomenuté šumavské i české historie

Šumavské horské městečko Hartmanice na svahu hory Hamižná v nadmořské výšce 712 m leží 10 km jihozápadně od Sušice. Vznik původní osady je spojen jednou ze šesti obchodních soumarských cest, které spojovaly Bavorsko a naší zemi stezkou Vintířsko-hartmanickou, vedoucí přes hřebeny Šumavy již v první polovině 11. století. Vycházela z Pasova směrem na Zwiesel, hraniční hřeben překračovala v sedle Ždánidel, aby přes Strakonicka spěla do nitra Čech dál až ku Praze. Podle listiny z roku 1256 byla stezka nazývána via Boemorum.

V nejstarších dobách bývala v Hartmanicích celnice, kolem níž vyrostla osada, připomínaná prvně v roce 1315, roku 1331 pak darovaná knížetem Břetislavem Břevnovskému klášteru. Těžba zlata v okolí obce vedla k prosperitě a k povýšení obce na královské horní město. Zdejší kostel byl proto zasvěcen sv. Kateřině, patronce horníků.

V roce 1607 udělil císař Rudolf II. městu erb a právo dvou výročních trhů, jakož i právo pečetit zeleným voskem. Rozkvět zastavila až třicetiletá válka. Po druhé světové válce se staly Hartmanice na dlouhá léta posledním obydleným místem před rozsáhlou opuštěnou oblastí podél západní hranice, kde byl zřízen vojenský újezd. Teprve na podzim 1992 byl obci opět udělen statut města, do kterého se postupně vrací život a turistický ruch.

Legendární postava

Dva kilometry dlouhou cestou dojdeme po žluté značce jihozápadním směrem z Hartmanic k poutnímu místu Dobrá Voda. Zdejší farní kostel byl vystavěn kněžnou Eleonorou z Mansfeldu v roce 1734 na místě původní kamenné kaple, zbudované vdovou po Čejkovi z Olbramovic. V roce 1777 byla přistavěna věž. Vintířova studánka opodál, údajně s pramenem slabě mineralizované vody ve vyzděné jímce s altánkem, dala místu jméno a kdysi bývala cílem mnoha poutníků.

Čtěte také: Židovský hřbitov Na Hájku, bílé náhrobky s černou historií a smutným…

Pokračujeme-li odsud po značce dál směrem k Hůrkám, dojdeme po jednom kilometru k někdejší osadě Rovina. Krátká odbočka ze silnice doleva přes louku končí ve výšce 1 006 m n. m. u zalesněného vrchu příhraničního Březníku, na jehož vypínajícím se úbočí měl v 11. století podle pověsti svou poustevnu mnich Vintíř, první jménem známý obyvatel zdejších míst. Od jemu zasvěcené nevelké lesní kapličky, zničené v 50. letech 20. století a z podnětu krajanského spolku sv. Vintíře v bavorském Rinchnachu obnovené v roce 1992, vede k žulové skále na vrcholu s litinovým křížem cesta s vytesanými schody.

Vintíř (německy Güntherus), člen mocného duryňského rodu hrabat ze Schwarzburgu, příbuzný německého císaře Jindřicha II. a jeho sestry Gizela, provdané za uherského krále Štěpána I. Svatého, se narodil někdy kolem roku 950. Po předčasné smrti staršího bratra Sizza se stal hlavou rodu a podle vyprávění legend si plnými doušky užíval rozkoší i bohatství a jeho dny plynuly v lehkomyslnostech a zábavách.

Obrat nastal teprve ve zralém věku, kdy odvrhl světské marnosti a vydal se do Říma. Po návratu pověsil meč u oltáře, vstoupil do benediktinského řádu, a vyžádal si dovolení žít poustevnickým životem. Většinu svého bohatství odkázal řádu a odebral se do ticha česko-bavorského pomezí, kde se táhly hluboké lesy. Tady v údolí potoka Rinchnach založil s několika bratry osadu. Podle hesla řádu Ora et labora (modli se a pracuj) společně všichni pracovali, plnili řádové regule, postavili kostelík a poskytovali útulek pocestným.

Jako uznávaný představený komunity byl Vintíř příkladem všem ostatním náboženskou horlivostí, těžkou fyzickou prací, i přísnými půsty. Mniši tu jako jeden z cílů svého misionářského plánu proklestili průchod do Čech, který měl nesmírný hospodářský, strategický a politický význam.

Benediktinský eremit v záškodnickém světle?

Díky svému původu a znalosti jazyků se Vintíř stal brzy osobností, které byly svěřovány důležité diplomatické úkoly: vedl misii k pohanským Luticům, polabsko-pobaltským Slovanům, na jaře 1034 dosáhl na císaři Konrádu II. omilostnění v říši vězněného českého knížete Oldřicha a jeho návratu do Čech, a na uherském panovnickém dvoře býval častým hostem vůbec. Udržoval také přátelský poměr s Čechami a Bavorskem, k jejichž dobrému vztahu přispíval za Vintířova působení v kraji čilý obchodní ruch.

Vintířův zájem o Čechy vzrostl ještě více v tehdejší složité mezinárodní situaci za panování "českého Achilla", knížete Břetislava I. (1033 - 1055), mezi nímž a německým císařem Jindřichem III. připadly Vintířovi významné úkoly v mezinárodních diplomatických jednáních.

Německý císař spatřoval v rozmachu českého státu ohrožení zájmů své říše, a proto český vladař již počátkem roku 1040 se hrozícímu konfliktu snažil předejít tím, že k císaři vyslal za účelem jednání poselstvo v jehož čele byl právě Vintíř. Se stanoviskem českého panovníka odvádět z lenní závislosti pouze obvyklé poplatek, ale žádné další požadavky nepřijímat, však Jindřich III. nesouhlasil a ještě v témže roce poslal své vojsko do Čech.

Jindřichovo vojsko však bylo 22. srpna v bitvě u Brůdku ve Všerubském průsmyku poraženo. A tak až Jindřichovým vítězstvím v následujícím roce, při němž bylo uváděno Vintířovo jméno jako možného zrádce, který tajnou stezkou měl převést německé vojsko do Čech, se německému císaři část svého požadavku vůči českému státu podařilo prosadit.

Pro domnělý čin Vintířův však v historických pramenech nenalezneme žádné opodstatnění. Naopak prameny a pověsti uvádějí jeho blízký a přátelský vztah k českému prostředí, k českému panovníku Břetislavovi pak zvláště. Jak uvádějí kroniky, Vintíř zemřel údajně 9. října 1045 ve vysokém věku kolem devadesáti let ve své šumavské cele.

Jeho pozůstatky nechal kníže Břetislav, který podle pověsti měl v doprovodu biskupa Šebíře Vintíře navštívit v šumavské poustevně v jeho úmrtní den, pohřbít v klášteře benediktinů sv. Markéty v Břevnově u Prahy. Když byl v 15. století za husitských válek klášter vypálen, podařilo se mnichům Vintířovy ostatky ukrýt v klášteře v Polici.

Po opravě pražského kostela byly relikvie v roce 1726 znovu vráceny pod náhrobek jižní strany kostela. Sem se památce Vintířově, časem prohlášeného za svatého, přicházeli poklonit četní ctitelé. Kult Vintířův postupně zanikal, avšak nejdéle se udržel právě pod Březníkem, kde ještě ve 30. letech 20. století díky faráři Piu Gocknerovi se do Dobré Vody a k Vintířově skále konaly časté poutě českých a německých starousedlíků.

Dnes už ani nejstarší stromy tu nepamatují pohnutou dobu před tisíci lety, avšak malebnost Vintířova místa se skalní vyhlídkou, téměř půl století nepřístupnou, zůstala nepomíjející a nabízí přitažlivý výhled, ztajený jasem barev i šerem ponurých údolí v nekonečné dálavě vnitrozemí i pohraničních hor.

Přímo pod vrcholem leží údolí Otavy s celou oblastí Sušicka, jíž vévodí šedé dvojvěží Kašperka. Naproti se tyčí Polední hora, jíž řeže zemská hranice mezi Čechami a Bavorskem. Mezi hlubokými lesy směrem k hranicím sledujeme někdejší obchodní tepnu, v modré dálce se rýsující Kleť, Libín, Třístoličník, Boubín s Bobíkem i Slavkovský les, Brdy i Vysočina. Okolní cesty do Rejštejna, Modravy nebo Srní nabízí stovky dalších nezapomenutelných zážitků dodnes.