Židovský hřbitov Na Hájku, zajímavost v Dubu

Bílé náhrobky s černou historií a smutným koncem

Kdybych žila za druhé světové války, asi by mě postihl děsivý osud. Jsem blonďatá, mám světlou kůži a modré oči. Nahlas řeknu svůj názor a nebojím se klást odpor. Nesnáším, když se někdo povyšuje a má zpychlé sebevědomí, které soupeří se zdravým rozumem. Židovský osud zůstal ukrytý v lesíku Na Hájku, pojďme se podívat pravdě do tváře:

Cesta k židovským náhrobkům

Vycházím z dubského zámku a potkávám místní postarší ženu, která se podpírá o dřevěnou hůlku. I přesto vypadá čile a z jejího kroku poznám, že je to častá vycházkářka. Aby ne, okamžitě se se mnou dává do řeči a ptá se, odkud jsem. Rozpovídá se o sobě: "Já v Dubu žiju. Jsem v klubu českých turistů. Byla už jste se podívat na místním židovském hřbitově z roku 1724?" "Na hřbitově?", ptám se překvapeně. Bělovlasá paní mi vysvětlí cestu, a ačkoliv nejsem hřbitovní turista, mé kroky směřují k poslední vzpomínce uložené v dubském lesíku.

Obcházím zámek a opouštím asfaltku, napojím se na vyježděnou pěšinu, která je po deštích rozblácená. Čvachtající chůzí směřuji kolem neprosekaných škarp až k lesu, kde mám podle pokynů odbočit doleva do lesíka. Natahuji nos po houbové vůni. Očima klížím pod jehličnaté stromy, do mechových porostů, míst s popadanými šiškami a nadzvedající se zeminou.

Čtěte také: Rotunda, monumentální vojenský hřbitov od Dušana Jurkoviče

Cesta směřuje přes úzkou louku s vysokou trávou a doufáním, že klíšťata se zaleknou B-komplexu, který jsem před chvílí zapila zbytkem vody. Les zvaný na Hájku, mi sám ukazuje cestu k uctění památce Židů. První mě přivítá dlouhá tlustá žížala, oblečená do kroužkových šatů a hbitým pohybem nasměřuje své tělo k pravé straně pěšiny.

Zvedám pohled a spatřuji obdélníkově tvarované kamenné oplocení. Za nimi stojí dozorčí strom, který střeží barokní, klasicistní a novodobé náhrobky od 18. století až po nejstarší z roku 1940. Zeď z lomového kamene obkličuje celkem 100 náhrobků, které jsou od roku 1992 firmou Matana postupně rekonstruovány.

Židovské obyvatelstvo mizí v lesíku nad Dubem

Jak později zjišťuji, kořeny dubských Židů jsou písemně datovány už v berní ruli z roku 1654, kde je jako první zanesen pan Lebel Pinwanger (povoláním kramář). Do roku 1850 se počet Židů v Dubu a ve Vlachově Březí zvyšoval, proto se nově postavila i židovská synagoga. Ta byla pak přestavěna na soukromý dům. Poznáte ji podle kostelního okna s číslem popisným 10.

Velké výkyvy v počtu židovského obyvatelstva jsou vidět na první pohled na náhrobcích. Roku 1838 žilo v Dubu 18 židovských rodin, 35 židovských obyvatel obývalo vesničku roku 1880 a o deset let později 29 osob. Roku 1920 bylo v Dubu pouhých pět Židů a o 10 let později jenom tři židovské osoby.

Náhrobky s lidskými osudy

Řeznictví a půjčování peněz za úrok patřilo k nejčastější židovské obživě. Například pan Gutman Fandl se vyučil a pak se stal řeznickým mistrem. Obchodování je doložitelné právě stížnostmi jako například jedna od Josefa Herrlicha, který si stěžoval na Václava Papeše z Vlachova Březí kvůli nezaplacení dlužných částek. Procházím vysokou neposekanou trávou od náhrobku k náhrobku a čtu si jména, jejichž osudy se uchýlily na věčný spánek.

Dub: popraviště nejen pro Židy

Podstatnou změnu zaznamenalo vyhlášení Protektorátu Čech a Moravy, kdy okupační správa zavedla protižidovská diskriminační opatření. Od roku 1941 museli Židé na šatech nosit označení: žlutá šesticípá hvězda s černým nápisem "Jude". Téhož roku bylo v Terezíně vybudováno ghetto, největší nacistický koncentrační tábor na československém území.

Židé byli do Terezína deportováni a odtud odváženi do koncentračních a vyhlazovacích táborů na okupované území Polska a Sovětského svazu. Z Dubu byly roku 1942 odvezeny dvě poslední židovské ženy Hedvika Duxová a její neteř.

Téhož roku 27. května byl spáchán atentát na říšškého protektora H. Heydricha, který na následky zemřel. Začalo kruté popravování bez konce. Každý den hlásil rozhlas jména, která čekala smrt jako například jedna z dubských příslušnic, Terezie Blahovcová. O čtrnáct dní později přijelo do Dubu 11 velkých autobusů s německou armádou. Kontrolovali každou píď. Dubský listonoš, pan František Mašek se bránil a jeho poslední nesvobodné kroky vedly do Terezína, odkud už se nikdy nevrátil.

Tajemný les s náhrobky jako houby po dešti

Některé náhrobky oblékl zub času do mechových šatů, jiné jsou už v novém bílém plášti. Ale ať už jsou opravené nebo teprve čekají na svou úpravu, pořád jsou plné vzpomínek a osudů lidí. V jednu chvíli mi připomínají laoskou Planinu džbánů, která je také zahalena mnohým tajemstvím. Tichými kroky opouštím místo opředené tajuplností a v hlavě mi naskakují všechna ta jména z náhrobků. Snad našly svůj klid…

Protektorát Čechy a Morava - zákazy a příkazy v Dubu:

• Muselo být vymláceno a odevzdáno všechno obilí.
• Bylo zakázáno odstřeďovat mléko a stloukat máslo. Odstředivky se musely zaplombovat, máselnice odevzdat.
• Kvasnice se vydávaly za 50 halířů na rodinu a jeden týden.
• Sůl se vydávala ve váze 25 dkg na osobu na měsíc.
• Cigarety sníženy ze 40 na 35 a pak na 25 na týden.

Židovský hřbitov v Dubu, turistická mapa