Sněžné jámy na Křemelné

Podzim začíná klepat na dveře a sluníčko se podle toho také chová. Jen občas vykoukne, ale většinu dne podřimuje za mraky. Dva dny ještě zbývají do konce léta a po ránu to vypadá, že by malý výlet do hor mohl vyjít. Moje černá společnice se bleskově usazuje v kufru auta a společně nabíráme směr Šumava. Silnice za městem jsou poloprázdné a v místě začátku naší cesty, v Dobré Vodě, zastavujeme po dvaceti minutách. Tak ještě upravit batoh, dát vodítko a můžeme vyrazit.

Křemelná (1 125 m n.m.) je přibližně 4 km na jih od Dobré Vody. Její protáhlý hřeben ve směru sever - jih má dva vrcholy. Jižní svahy prudce padají do kaňonu stejnojmenné řeky. Výškový rozdíl mezi hladinou a vrcholem je přes 400 m. Naopak severní stráně jsou pozvolnější a na vrchol hory je z této strany nejlehčí přístup.

Sněžné jámy jsou pod nižším, severním vrcholem hory. Jsou tu již od pradávna a jejich vznik mají na svědomí lidé. Ve středověku byla hora nejzápadnějším výběžkem zlatorudného revíru v okolí Kašperských Hor. Zlatonosná ruda se zde těžila povrchovým a hlubinným způsobem. Sněžné jámy jsou vlastně staré šachty, které po odchodu lidí zabrala příroda. Největší z jam je nejdále od nižšího vrcholu na sever. Když si uvědomíme, že byly vytvořeny lidskou prací a velmi primitivním nářadím, zdá se to neuvěřitelné. A proč Sněžné jámy? Sníh v nich zůstává po větší část roku a někdy vydrží až do nového sněhu.

Sněžné jámy a Křemelná na turistické mapě

Sluníčko si s mračny hraje na schovávanou, když stoupáme po modré, podél zdi hřbitova k nedalekému lesu. Míříme na Pustinu, kde jsme asi po 20 minutách. Stávalo tu nádherné stavení se sloupy v přední části, které se dnes pomalu mění v ruinu. Procházíme okrajem lesa po loukách na rozcestí u Malého Babylonu. Odtud po zelené lesní silničkou do míst, kde Malý Babylon stával. Po osadě dnes již není ani památky.

Jsme uprostřed rozlehlé louky. Tady odbočujeme vpravo a svahem Křemelné stoupáme k lesu. Tato část cesty již není značená. Okolí se pomalu převléká do podzimního šatu, jen hasivka orličí (Pteris aquilina) a vratič obecný (Tanacetum vulgare) to jaksi neberou v úvahu. Postupujeme smrkovým lesem s kobercem borůvčí a s přibývající výškou se mění i složení lesa na smíšený, s převahou buků. Svah přechází do roviny a Sněžné jámy máme před sebou.

Jsou po obou stranách cesty a tu největší máme vpravo. Lano, které má upozornit na nebezpečí je většinou sešlapané k zemi. Táhlá, přibližně 50 dlouhá a kolem 5 až 7 m široká trhlina působí spíše jako vchod do pekla. Navíc slunce nám pro dnešní den dalo sbohem a nádech strašidelnosti získal na intenzitě.

Obcházíme celou jámu a znatelnou stezkou sestupujeme do nejhlubšího místa. Páníček se zřejmě zbláznil, to asi probíhá hlavou mé průvodkyně. Ani se nedivím jejímu přemáhání, když se vydává opatrně za mnou. Nejsem hledatelem záhad, ale tohle místo má v minulosti na svědomí hodně lidských životů. Jsme v nejhlubším bodě, odhaduji výšku stěn kolem 10 m, dále je to již jen pro jeskyňáře. Problémy jsou i s fotografováním a pes se doslova chvěje. S nevídanou rychlostí mě táhne nahoru a ještě kousek od jámy. Návštěvou okolních jam naše návštěva tohoto místa končí.

Zbývá ještě cesta na vrchol. Po několika desítkách metrů se zastavujeme na tom nižším. Celý jižní svah je jedna velká paseka s několika velkými buky. Otevírá se nám zamračený výhled k západu na Ždánidla (1 309 m n.m.) a Polom (1 295 m n.m.). Sestupujeme do sedla a znovu lesem stoupáme na hlavní vrchol. Červenobílá tyč oznamuje, že to výše nepůjde. Nedaleko je asi metrová kamenná pyramidka s deskou a nápisem: Křemelná Mt. E. T. Seton 14.8.1990.

Z vrcholu není žádný rozhled. Sestupujeme k SV volně lesem. Několik nádherně obrostlých pahýlů mechem a houbami zřejmě uteklo z pohádky. Docházíme k dalším jámám a odtud se vracíme na stejnou cestu, kterou jsme přišli. Mraky zmohutněly a dohlednost klesla na minimum. Poslední cesta léta je za námi. Vše popsané lze najít na mapě KČT č. 64 Šumava - Železnorudsko. Celá cesta je dlouhá asi 8 km a celkové převýšení kolem 250 m.