Nitrické vrchy a Rokoš, Strážovské vrchy

Náročný trek v Strážovských vrších

V pohoří Strážovské vrchy se, díky jejich rozlehlosti a husté síti turistických tras, dají podnikat jak krátké půldenní výlety, tak náročné, několikadenní treky. Jedním z takových je přechod Nitrických vrchů, jednoho z podcelků Strážovských vrchů.

Na ten jsem si brousil zuby už delší dobu, tak když předpověď zahlásila na konec dubna krásné slunečné počasí, bylo rozhodnuto. Toto pohoří je vyhlášené svou značně členitou stavbou a dovolím si tvrdit, že přes svoji relativně malou výšku, patří k těm nejnáročnějším na Slovensku. Ostatně jsem se o tom měl přesvědčit na vlastní kůži mírou větší, než bych sám chtěl.

Vystupuji v Uhrovci

V jedno pozdní jarní odpoledne vystupuji v Uhrovci na náměstí, v rodném místě A. Dubčeka a L. Štúra. K překvapení se tady nenachází žádný rozcestník, ale podle mapy je zřejmé, že musím projít kolem kostela. Za ním se už značení objeví a postupně mě, kolem hřbitova, dovede nad Uhrovec.

Čtěte také: Hřebenovka Malé Magury, Strážovské vrchy

Lesní cestou stoupám na Jankov vŕšok, kde stojí velký socialistský památník. Je věnován slovenským a sovětským partyzánům, kteří tady v dobách SNP měli základnu. Nachází se tady též hotel a adrenalinový park, kde si můžete zaplatit třeba jízdu v obrněném transportéru. Ten stojí u hotelu, ale recepční mi oznámí, že mají ještě zatvorené. To, že tu stojí autobus a postupně sem přijede asi deset automobilů je asi vedlejší. Nutno dodat, že žádný z vozů nestál pod milion, a asi to značí, o jakou klientelu má hotel zájem.

Turistická ubytovna vedle hotelu je též zavřená, tak si na pivo budu muset několik dnů počkat. Od památníku se otvírají krásné výhledy do nitra Strážovských vrchů a taky mi poskytne dobrou ochranu před větrem. Nocovat budu totiž v jeho stínu.

V lesích utopený hrad Uhrovec

Ráno sleduji východ Slunce a dívám se na v lesích utopený hrad Uhrovec, jež bude mým prvním dnešním cílem. Červenou hřebenovou trasou projdu kolem hotelu a po okraji přírodní rezervace mířím širokou lesní cestou dále. Slunce už docela pálí, ostatně, má být přes dvacet stupňů.

Míjím malá skaliska porostlá zakrslými borovicemi a brzy se střetnu s prvním obyvatelem zdejších lesů. Téměř z očí do očí se dívám do tváře laně. Dlouho to ale netrvá a když uteče, pokračuji dále. Narazím ovšem na plot, kterým si tady někdo ohradil svoji část lesa. Chodník je tak přeznačen a nutno říct, že cestička rezervací je příjemnější, než lesní cesta.

Přicházím pod Holý vrch, ke kterému přichází značka ze Stredné doliny. Tu v mé mapě nemám zakreslenu a nebude jediná. Za Holým vrchem sejdu z hřebenové trasy na modrou značku. Ta mě povede ke zmíněnému hradu. Ztratím sice veškeré výškové metry, ale jeho návštěva se vyplatí. Ostatně, věčné stoupání a klesání je pro tyto hory typické.

Cesta klesá do údolí, kde se podle rozrytého listí vyskytuje spousta divočáků. Žádného ale nepotkám. V dolině jsem trochu chráněn před spalujícím sluncem a můžu si tak vychutnat svěží jarní les. Jak přijdu k široké cestě, sloužící k zásobování hradu, všímám si, že trasa vede po ní, tudíž jinak než je zaznačena v mapě. Pod hradem se spojí se zelenou, a to už stojím před dřevěným mostem vedoucím na první nádvoří hradu. Kolem jeho zdí poletuje několik dravých ptáků, mají v nich svá hnízda.

Hrad prochází rekonstrukcí, tak jeho útroby připomínají staveniště. Je tu jeden pracovník, ukáže mi místa kam se můžu podívat, koupím si od něj pohlednici a pak mě nechá prohlédnout si hrad.

Hrad sice vypadá lépe z dálky než zevnitř, ale jeho návštěva bude nakonec jeden z mých nejlepších zážitků treku. Ti dravci jsou totiž sokoli a když si stoupnu do okna, začnou mi přelétávat doslova před nosem. Poletuje jich tu šest a já se na ně nemůžu vynadívat. Na pozadí zdejších lesů vypadají fantasticky, a když pod nimi přelétne krkavec, vypadá to jako zaplacené divadlo. Snažím se je fotit, ale zachytit nejrychlejšího tvora planety není úplně snadné. Jejich pozorováním trávím přes půl hodiny a jsem tím úplně nadšen. Když se rozloučím a z hradu odcházím, slyším je ještě dlouhou dobu poté.

Zrubiská, Kňažinové lúky

Po zelené značce zamířím spět na hřeben. Vyhřáté skalky pod hradem jsou rájem ještěrek, jsou tady doslova na každém kroku. Chodník vede prudce nahoru do skal, mezi všemožně pokroucené borovice. Procházím místem, jež se nazývá Zrubiská a dá se popsat jedním slovem - fantazie. Hluboké údolí, z obou stran poseto skalisky, ne nepřipomínající známé Súlovské skály.

Nemůžu se vynadívat, k čemuž mi pomáhá několik vyhlídkových míst, na okrajích skal. Díky jim je ovšem nemožné dodržet uvedený čas postupu. Byl by to hřích se na těchto místech nezastavit. Patří k nejkrásnějším v celém pohoří!

Tímto krásným místem se dostanu téměř zpátky na hřeben, musím jen projít přes jedno malé sedlo. Značka mě přivede na hřebenovou louku, kde se nachází hned dvě malá tábořiště s lavičkami. Jmenuje se to tady Kňažinové lúky a na mapě jsou prohozeny s rozcestím Pod Čihočom.

Můj hlavní zájem ovšem patří pramenu, který se nachází kousek pod druhým tábořištěm. Vodu potřebuji jako sůl, za dnešní dopoledne jsem už spotřeboval skoro čtyři litry a další voda bude až večer. Jenže období sucha způsobilo, že pramen sotva kape. Podaří se mi získat pouze jeden litr a jak později zjistím, zadělá mi to na slušný problém.

Rezervace Rokoš

Následují úsek hřebene vede pohodlnou pěšinou v bukovém porostu a přivede mě do sedla na okraj rezervace Rokoš. Tady na mě čeká velmi prudký výstup bukovo - borovicovým pralesem. Krajinářsky hodnotný úsek dotvářejí skaliska, mezi nimiž se chodník vine. Na konci úmorného výstupu se nachází vyhlídka na samotný masiv Rokoše, impozantní vrchol a asi nejkrásnější vrchol nitrických vrchů. Potom musím opět něco sestoupat, než se dostanu dosedla pod Rokošem, kde se spojuje několik turistických tras. Tento poměrně krátký úsek mě stál další litr cenné vody.

Na Rokoš je to kousek, ale když si pod vrcholem všimnete skály a odbočky k ní, dostanete se na vyhlídkové místo par excelence. Z okraje skály se dá přehlédnout celé Nitrická kotlina, blízké pohoří Vtáčnik, Žiar, Malou Maguru, Kremnické vrchy a vzdálenější Velkou a Malou Fatru. Ta se svou sněhovou pokrývkou působí v dnešním spalujícím dni jako fata morgana.

Vrchol Rokoše je zalesněný, ale kousek pod vrcholem s nachází velká louka. Je řídce porostlá stromy a ve spodní části se nachází nějaká skaliska .Je tu také pomník Štúra a Dubčeka. Vidím odtud moji prošlou trasu včetně hradu a celý hřeben Vtáčniku. Strávím zde spoustu času, louku totiž ofukuje příjemný vánek. Zprvu mě zarazil jeho zvláštní zvuk, ze kterého se ale vyklubalo šest větroňů, kteří mi poletovaly přímo nad hlavou. Zkoumám též vrcholovou knihu a docela mě překvapila poměrně velká návštěvnost tohoto místa.

Z Rokoše mě čeká velmi prudké klesání. Přestože je Rokoš vysoký jen 1 010 metrů, převyšuje své okolí o dobrých 700 metrů, a výstup na něj tak není žádná lehká procházka. Sestup končí na úzkém hřebínku, vedoucím ke Košútové skále, dalšího výhledového místa. Ten je téměř stejný jako ze skály pod Rokošem.

Výhledy na Strážov a Kľak

Od skály se odpojuje do údolí další značka, kterou nemám zaznačenu v mapě. Já ze skály klesám dál do sedla Rázdělnie. Během krátké doby jsem opět ztratil tři sta výškových metrů. Rozcestník v sedle je značně stár a jejich kvalita se bude už jen zhoršovat. Ze sedla musím opět na vrchol, tentokrát se jménem Velká Homola.

Nejprve projdu vykáceným lesem a pak mě čeká opět zdlouhavé stoupání. Těchto dvě stě výškových metrů mi ubírá síly doslova každým krokem, navíc už tak řídký les nemá v těchto výškách ještě listy. Slunce mám přímo před sebou a pocit horky začíná být nesnesitelný, navíc mi během výstupu definitivně došla voda. Na severní straně vrcholu je skalisko z výhledem, kterému dominuje Strážov a Kľak.

Hluboko v údolí pode mnou je louka s pramenem vody, můj dnešní konečný cíl. Z posledních sil se tam vydám, musím se ovšem přes jedno sedlo dostat na Čierny vrch. Na ten vede cestička otevřeným terénem. Kvůli postupující dehydraci se už ani nepotím a cítím, jak se mé tělo čím dál víc přehřívá. Vrchol je též holý a poskytuje tak dobré výhledy, hlavně směrem k Považí. Nejlépe z přístřešku, který je na jeho západní straně.

Já ale spěchám dál. Čeká mě dnes poslední prudký sestup. Vede hustým smrkovým lesem, pod kterým rostou koberce sněženek a petrklíčů. Několik smrků má odlomené špičky, které mi překážejí v cestě. Naštěstí se pod nimi ukrývají malé hromádky sněhu. Vlhkého a studeného sněhu, kterým chladím svoje tělo. Přišlo to neuvěřitelně vhod.

Kšiniarska poľana

Přicházím na Kšiniarskou polanu, velkou louku s vysílačem, připomínající nějaký maják. Na rozcestí na jejím okraji uhnu na zelenou značku, která mě za chvíli přivede na louku Kuchyňa, můj dnešní cíl. Nachází se tady seník, oplocená chata, lavičky a hlavně pramen vody. Vody z něho ovšem jen ukapává, ale nakonec se mi láhve doplnit podaří, stejně mi nic jiného nezbývá. Unaven chystám něco k snědku a při setmění ulehám do spacáku. V noci mě stále budí žízeň a občas též jelen, co se pohybuje u hranice lesa.

Vstávám včasně ráno a brzy po snídani jsem opět na nohou. Chci uniknout žáru Slunce, ale už teď zrána praží pořádně. Vracím se tedy zpátky na polanu. Z rozcestníku, co tady stojí, se dá vyčíst jediné, že tu stojí rovných třicet let. Většinu nápisů totiž vzal čas, tak se o délce dnešní trasy nic nedozvím. Mapy uvádí nějaké čtyři hodiny chůze. Nedostatku vody se tak nebojím, litr vody na hodinu mi bude stačit.

Uprostřed polany stojí zmíněná věž, u níž se nemůžu zbavit dojmu, že je nakřivo. Jako známá šikmá věž. Míjím jednu chatku a za ní sejdu z cesty na pěšinu. Ta mě pozvolným stoupáním dovede na Suchý vrch, 1 028 metrů vysoký vrcholek, jež je nejvyšším bodem Nitrických vrchů, okresu Bánovce nad Bebravou, a vlastně celého mého treku. Vrchol je zalesněný a neposkytuje žádný výhled. Na vrchol vede z obce Lomnica trasa, další která v mapě chybí.

Džungle a Bludný vrch

Dlouho se tady nezdržím a mírným sestupem pokračuji dál. Ráz krajiny je najednou jiný a vůbec nepřipomíná včerejší trasu. Les, tvořený hustou smrčinou, mladou bučinou a uschlou vysokou trávou, musí ve vrcholném létě připomínat džungli. Už teď je značně stísněný a stísněnost ještě doplňuje spousta povalených stromů, nebo jejich částí. Musela se tudy přehnat nějaká vichřice, ze stromů ještě vytéká smůla.

Přelézám, obcházím či podlézám kmeny a to ještě netuším, že tuto činnost budu provádět po většinu dnešního treku. Ten se tak prodlouží o několik hodin a opět se ocitnu bez vody. To bych ale předbíhal. Nyní mě zaměstnává probíjení se terénem a hledání správné cesty. Naštěstí se mezi značně vybledlými značkami objevuje čím dál tím nových. Bez nich by byl postup ještě obtížnější.

Nacházím se teď na příznačně pojmenovaném Bludném vrchu. Z něj je od spadnutého posedu pěkný pohled a Strážov a Kľak. Chodník se prudce stočí a klesá po malém kamenném moři dolů. Leží tady další stromy a to znova umocňuje pocit stísněnosti. Najednou se vedle v houští něco pohne a valivým krokem to zmizí hlouběji do lesa. Divočák to určitě nebyl. Možná jelen nebo medvěd, tyto lesy jim poskytují skvělé útočiště.

Na mapě vypadá trasa rovně, ve skutečnosti se stále klikatí. Na několika místech se značka ztratí. Tady je potřeba značení bedlivě sledovat. Když se zdá, že vás značka vede do houští, i když je poblíž vyšlapaná cesta, do houští vlezte. Tato situace se tady zopakuje asi třikrát. Důležité je stále se držet vpravo a na žádném takovém místě odbočit nalevo. Tuto jednoduchou fintu jsem použil s úspěchem několikrát.

Capárka

Výhoda tohoto úseku je, že je poměrně plochý a nemusím se kromě hledání cesty ještě trápit s nějakým stoupáním. Postupně přibývá borovic a bříz a les už není tak hustý. Dorazím na louku, kde leží několik borovic vytržených i s kořeny. Značky tady nejsou, ale pravidlo držet se vpravo funguje i tady. Ještě jeden úsek lesem a už přicházím na vrch Capárka. Rozcestník je opět nečitelný, z roku 87, směr ovšem ukazuje správně.

Slunce už zase nemilosrdně pálí a teplota je pocitově ještě vyšší než včera. Co vypiji vypotím a pocit žízně tak neustává. Kontroluji čas a zjišťuji, že mi cesta trvala skoro o hodinu déle, než říkají mapy. Přes ty stromy to prostě stíhat nejde.

Kousek níž, v sedle pod Capárkou, se připojí zelená značka a po ní přichází jeden turista. Jde z údolí a je jediný člověk, jehož jsem při cestě potkal. V tomto sedle, jako jediném, neplatí pravidlo jít napravo. Chodník mě oklikou přivedl na zelenou značku. Musel jsem se vrátit a u jedné malé břízky zamířit po nezřetelné pěšině nalevo dolů. Tady opět začíná typický reliéf.

Čeká mě opět nekonečné stoupání a klesání. V tom nynějším mi nepřekáží kalamita, ale rubanisko. Dřevorubci odvezli veškeré kmeny širší dvaceti pěti centimetrů a vše ostatní tu nechali. Opět stále kličkuji a hledám správnou cestu. Dvakrát narazím na lesní školku, tou se musím prodrat, žádný zřetelný chodník tady není. Tudy asi moc turistů nechodí.

Soukromá rezervace Rysia

Značení je naštěstí docela čerstvé a hledá se tak docela dobře. V některých místech je dokonce přeznačeno a problematické úseky obchází. Jenže ty staré značky nikdo nezrušil a někdy se tak ocitnu ve slepé uličce. Tento několik kilometrů dlouhý úsek mi připadá nekonečný a vysilující.

Na vrcholu Poláň procházím okrajem soukromé rezervace Rysia. Měl jsem tu být za dvě hodiny. Ve skutečnosti to byly skoro čtyři. Prudší klesání mě odtud přivede do sedla pod Čiernou horou. Na tu vede dvě stě výškových metrů stoupání, opět nějakým rubaniskem. Na to nemám náladu ani sílu a tak použiji lesní cestu, co vrchol traverzuje. Voda už též dochází, tak si chci cestu ulehčit.

Následující cesta je ovšem dost široká a slunce má spoustu prostoru mě škvařit za živa. Z cesty se občas otevřou krásné pohledy do okolí. Narazím taky na zvláštní rozhlednu, taková posed na strašně vysoké noze. Na konci traverzu se cesta rozchází do několika směrů. Já mířím přes louku přímo nahoru do sedla Kremeniště. Tady se opět napojím na značku. Než se ale vydám dál, chvíli ještě posedím ve stínu stromu. Je odtud totiž parádní výhled na překrásný Vápeč.

Když dopiji poslední kapku vody, vydávám se na poslední úsek cesty. Je velice fotogenický, jenže já už nějak nemám náladu, kochat se okolím. Dehydratace postoupila zase o kus dál. Když budete v této souvislosti někde číst o nepříjemném pálení močových cest a vylučováním krve, věřte, že je to pravda.

Kremenište

Přes několik sedel vystoupám na vršek Kremeniště. Z něj je krásný výhled, je totiž holý. Je tu ohniště a je vidět, že je často používáno. Do známého sedla Homolka je to už jen několik desítek minut chůze a jsem velmi rád, když tam dorazím. Až tady jsem si opravdu uvědomil, jaká je to výsada a štěstí otočit kohoutkem a mít vodu.

Původně jsem měl ještě jeden den k dobru a chtěl jsem ještě v treku pokračovat. Usoudil jsem ovšem, že toho bylo víc než dost a rozhodl se sejít do Dolní Poruby na autobus. Ostatně cíl přejít Nitrické vrchy jsem si splnil. Ze sedla je to do vesnice asi hodinka a ze žlutě značené trasy se otvírají neustálé výhledy na Vápeč a jeho přilehlé okolí. Pivo v místní krčmě chutná znamenitě, zvláště potom, co z rádia zjistím, že dnes v celé Evropě padaly teplotní rekordy a teploty se šplhaly nad třicet stupňů.

Že jsou treky ve Strážovských vrších poměrně náročné, zmiňuji v každém článku z tohoto mého velmi oblíbeného pohoří. Že tady ale podniknu snad nejtěžší trek v životě, by mne nikdy nenapadlo. Velký vliv na to kromě reliéfu trasy měl určitě zimní půst a hlavně extrémní teploty. Přesvědčil jsem se doslova na vlastní kůži, že voda je nejdůležitější činitel a její nedostatek může mít fatální vliv na fyzickou a psychickou kondici. A nemusím se zrovna nacházet někde na planinách Slovenského krasu.

Přesto všechno, přechod Nitrických vrchů vřele doporučuji. Myslím si totiž, že takový kousek za hranicemi nenajdete nic podobného. Jen si s sebou vemte spoustu vody.

• Trasa: Uhrovec - Jankov vršok - Hrad Uhrovec - Rokoš - Kšiniarská poľana - Suchý vrch - Sedlo Homolka - Dolná Poruba
• Náročnost: namáhavá a těžká túra
• Délka: cca 40 km
• Čas: Časy uvedené v mapách mi přijdou podhodnocené. Na rozcestnících (pokud se dají přečíst) se časy rozchází i o několik hodin. Časy jsem vzhledem k okolnostem nemohl v terénu přesně změřit.
• Značení: Značení je po sedlo Rázdělnie na dobré úrovni. Od sedla jsou rozcestníky nepoužitelné a kvalita značení kolísavá, ale dostačující.
• Mapy: VKÚ Vtáčnik č. 131 a VKÚ Strážovské vrchy č. 119
• Voda: Slabý pramen na Kňažinových lúkách a louce Kuchyňa. Sedlo Homolka a v sezóně hotel Partyzán na Jankovom vršku