Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář | Napsat článek | Reklama | Více… |
Treking.cz
Poslední aktualizace: 23.11.2022 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Monti Sibillini, úžasná hřebenovka v Apeninách

Monti Sibillini, úžasná hřebenovka v Apeninách

Přechod jednoho z nejkrásnějších pohoří v Apeninách

15.6.2011 | Otakar Brandos

Monti Sibillini jsou jen jedním z velké řady pohoří, které tvoří zhruba 1 200 km dlouhé pásmo Apenin. Ty se jako páteř táhnou celým Apeninským poloostrovem ve směru jihovýchod - severozápad. Nejvyšším vrcholem celých Apenin je Corno Grande (2 912 m) ve skupině Gran Sasso, kde se nachází i nejjižnější evropský ledovec - Ghiacciaio del Calderone.

Monti Sibillini

My jsme si během květnové návštěvy vybrali pro rozdýchání a seznámení se s Apeninami malebné pohoří Monti Sibillini. Při prvním pokusu jsme však pro špatné počasí a ohromné množství sněhu přechod nedokončili a byli jsme nuceni sestoupit.

Druhý pokus o přechod hřebene o několik dní později byl již úspěšný. V následujících řádcích a zejména připojených fotografiích se o tuto velice krásnou hřebenovku podělím i s vámi. S kamarádem Láďou, se kterým jsme ji absolvovali, jsme tuto hřebenovku zařadili do TOP 10 hřebenovek, které jsme dosud absolvovali. Zařadili jsme ji k takovým nezapomenutelným přechodům, jako je hřebenovka Západních Tater. A to i přesto, že Monti Sibillini jsou menší a lze je přejít za dva dny. Před tím se ale trochu podrobněji podívejme podrobněji na Apeniny, respektive Monti Sibillini.

Monti Sibillini, jeden z celků Apenin

Apeniny jsou překvapivě pestré a malebné, plné zeleně a hlubokých lesů. To vše dokreslují ostré skalní a obvykle vápencové hřebeny, travnaté horské stráně a doslova karpatské rozlohy. Ano, Apeniny v mnohém připomínají Karpaty, které jsme si tolik oblíbili. Proto nám i Apeniny mohou připadat povědomé. Ale Apeniny jsou také města a městečka v hlubokých horských údolích, zdánlivě skrytá před světem. Ovšem jen zdánlivě, neboť i Apeninami kráčela bouřlivá a obvykle značně krvavá historie.

Dolina pod Lago Pilato Lago Pilato je sevřeno ve strmém skalním kotli

Monti Sibillini, stejně jako celé italské Apeniny se formovaly ve třetihorách. Jedná se tedy o poměrně mladé pohoří. Celá oblast je tak dodnes ještě poměrně tektonicky aktivní a čas od času se v Apeninách objevují poměrně silná zemětřesení. Podobně jako například v historickém městě L´Aquila před několika málo léty. Velká část Apenin je budována druhohorními vápenci, které dosahují mocnosti i přes 2 000 metrů. To je případ i v titulku zmíněných Sibyliných hor - Monti Sibillini.

Monti Sibillini, mapa


Zobrazit místo Monti Sibillini, Apeniny na větší mapě

Monti Sibillini dosahují tatranských výšek. Jejich nejvyšší hora Monte Vettore se tyčí do výše 2 476 m. Zahanbit se ovšem nedá ani řada dalších vrcholů jako je Cima del Lago (2 422 m), Cima del Redentore (2 448 m), Quarto S. Lorenzo (2 247 m), Monte Torrone (2 117 m), Monte Argentella (2 200 m), Monte Porche (2 233 m), Monte Sibilla (2 173 m), Monte Priora (2 332 m), P. Berro (2 259 m) a řada dalších.

Monti Sibillini svým charakterem připomínají prazvláštní mix slovenských Roháčů a Nízkých Tater, hřebeny jsou ale o poznání ostřejší a strmější. Navíc je téměř celé pohoří tvořeno vápenci a dolomity. To pro přibližnou představu o charakteru tohoto skutečně krásného pohoří.

V roce 1993 byly Monti Sibillini vyhlášeny národním parkem zvaným Parco Nazionale dei Monti Sibillin (www.sibillini.net) o rozloze asi 70 000 hektarů. Úkolem tohoto poměrně mladého národního parku je ochrana unikátního přírodního celku a především bohaté a vzácné fauny a flóry v této části Centrálních Apenin.

Na formování reliéfu pohoří se v menší míře podílely v posledních dobách ledových i ledovce, které vytvořily typická karová údolí, jako je Valle del Lago di Pilato se známým jezerem Lago di Pilato. Respektive jezery, neboť v karovém závěru tohoto údolí, které je obklopeno krásným hřebenem ve tvaru podkovy, se nacházejí jezera dvě.

V Monti Sibillini roste spousta chráněných rostlin Bivak a Gran Sasso v pozadí

Monti Sibillini dosahují ve směru sever - jih délky asi 40 km a patří k nejdivočejším a nejkrásnějším oblastem Apenin. To sem přitahuje zástupy turistů. Ovšem turistika v tomto pohoří je do značné míry ovlivňována tak trochu nevyzpytatelným počasím, které jsme měli možnost důkladně poznat i my při naší květnové návštěvě. Zastihly nás drsné zimní podmínky se sněhovými vánicemi a bouřkami, jarní dny plné pohody i krásné slunečné a doslova letní dny. Roční úhrny srážek na návětrné straně pohoří dosahují až 2 000 mm. V letních i jarních měsících jsou běžné odpolední bouřky i sněhové přeháňky.

Návrat do Monti Sibillini

Po návštěvě oblasti Gran Sasso se do Monti Sibillini vracíme. Cestou z Gran Sassa pozorujeme, jak se počasí zlepšuje, sníh v hřebenových partiích mizí doslova před očima a citelně se otepluje. Příznak toho, že by počasí mohlo alespoň pár dnů vydržet. Dorážíme do osady Foce, ze které chceme na náš trek vyrazit.

Foce je malá osada utopená v horách. Do nejbližší civilizace je to odsud poměrně daleko. V osadě se nachází chata a taverna Montagna, ve které se zrovna maluje. K noclehu tak využíváme pěkný trávník na odpočívadle za osadou. Je tady upravený pramen vody a příjemné posezení.

Bivaky v Monti Sibillini

Jediným oficiálním bivakem na hřebeni je Rifugio Tito Zilioli. Jakou nouzovku lze využít Rifugio Tito Zilioli
jednu salaš. V době tání sněhu či deště je ale její podlaha mokrá a bez kvalitní celty či jiné dostatečně velké podložky se tady spát nedá.

Salaš

Ráno balíme věci na dvoudenní přechod, na nějž však vyrážíme pouze ve dvou. Zbývající trojice jde s námi pouze dolinou. Snad je to způsobenou zklamáním, že jsme nevystoupili na Corno Grande, nejvyšší vrchol Apenin. Takový je ale život, na Corno Grande se podíváme příště.

Valle del Pilato

Dolinou zvanou Valle del Lago di Pilato se vydáváme vzhůru. Po prašné cestě pokračujeme po prašné cestě uprostřed krásných svěže zelených luk planiny zvané Piano della Gardosa, po kterých jen pozvolna nabíráme výšku.

Po asi dvou kilometrech se objevuje další tábořiště s upravenými prameny vody a ohništi. Až sem se dá dojet autem, dále je již zákaz. Jižnímu obzoru dominuje skalnatá hora Pizzo del Diavolo, která je skutečně velice fotogenická. Pokud nemáte dostatek vody pak neváhejte a nabírejte, máte tady poslední možnost nabrat pitnou vodu! Dolina je krasová a prakticky bez vody (kromě jezera Pilato).

Konečně vstupujeme do lesa a blahodárného stínu. Ten je potřeba, protože další výstup je pro změnu velice strmý. Úzkou průrvou musíme překonat skalní práh doliny, nad kterým se rozkládají alpínské louky a hluboké kotle obklopené strmými skalními stěnami a travnatými úbočími okolních hor. Přes terénní muldu zvanou Monte Rotondo (1 753 m) se dostáváme do horního patra doliny.

Pomalu se blížíme k Pilátovu jezeru, které je známo díky výskytu vzácných malých korýšů, kteří ve správném období roku barví jeho vody do krvavě rudá barvy. Rozhledy jsou sice omezené, ale okolní krajina je neobyčejně fotogenická. Však jsem již nafotil přes 50 obrázků a ještě nic pořádně neušel. Dnes ale není kam spěchat, máme namířenou pouze k bivaku na hřebeni.

Obloha po západu Slunce z Monte Vettore Cima del Lago (2 422 m)

Po levé ruce necháváme ruiny staré salaše (Casaletto) a přes nekonečné morény se konečně dostáváme k Pilátovu jezeru (Lago di Pilato). Respektive jezerům, neboť vedle sebe tady leží jezera dva oddělená jen nevysokou štěrkovou hrází. Pofukuje ledový vítr, takže hřejivé sluneční paprsky určitě každý vítá.

Jezero je ještě z větší části zamrzlé, nad jezerem se nachází strmý firnový svah. Snad to tudy půjde. Dochází nás dvojice Holanďanů, kteří míří pouze skrze hřeben. Druhá skupina jim jde naproti z opačného směru. Ti se vydávají nalevo mimo firn do prudkého travnatého svahu.

Výstup na hřeben

My zkoušíme projít firnovým svahem. Naštěstí to jde a sníh drží. Nedobrovolná koupel v ledových vodách jezera by asi nebyl příliš příjemná. Konečně jsme překonali poslední skalní práh doliny Pilato a po širokých travnatých pláních pokrytých sněhem míříme k hlavnímu hřebeni a do sedla Forca delle Ciáule. Konečně jej dosahujeme, stejně tak k bivaku Rifugio Tito Zilioli, jenž je pouhých pár metrů pod hřebenem.

Rifugio Tito Zilioli se nachází těsně pod sedlem Forca delle Ciáule (2 240 m) na hlavním hřebeni Monti Sibillini. Větší část bivaku CAI je sice uzavřena, avšak zimní prostor, jenž je velice neútulný a krom dvou lavic bez jakéhokoliv vybavení je naštěstí otevřen celoročně. Krom sněhu v jarních a zimních měsících se tady nenachází žádný zdroj vody. Bivak byl obnoven v letech 2004 - 2005 dobrovolníky z CAI.

Shazujeme batohy a naopak vyndáváme foťák a kameru. Výhledy jsou úchvatné, na vaření či odpočinek není ani pomyšlení. Nejdříve musíme nakrmit daty paměťová média našich přístrojů. A výhledy jsou to skutečně impozantní. Jako z orlího hnízda shlížíme do Forca di Presta, ve kterém jsme byli před pár dny. Dále k jihu a jihozápadu se táhnou oblé travnaté hřebeny, které obklopují krasovou planinu Grande Piano. Na jihu pak obdivujeme Monti della Laga a za nimi v mracích utopené Gran Sasso. Na jihozápadě pak v oparu vidíme další pohoří, které dosahuje tatranských výšek.

Odpoledne u bivaku

Dnes již máme padla. Odpoledne se tedy věnujeme fotografování, vaření (využívajíc sněhu, v okolí není žádný pramen vody) a také vyhřívání na sluníčku, které se jen tu a tam schová za mraky. Výhledy jsou odsud velkolepé. Večer pak máme v plánu vystoupit na vrchol Monte Vettore (2 476 m), které odsud vůbec impozantně nevypadá. Připomíná spíše nějakou travnatou kopuli, která tolik kontrastuje s jeho strmými jižními a východními skalními stěnami. Večer vybíráme proto, že chceme fotit z vrcholu západ Slunce.

Západ Slunce a baterky kaput

K večeru vyrážíme na Monte Vettore. K vrcholu je to ze sedla opravdu kousek, krásně vidíme jeho vrcholový kříž. K vrcholu to není více než třičtvrtěhodina. V létě bez sněhu ještě méně. U "vrcholového kříže zjišťujeme, že na vrcholu ještě nejsme, že musíme zamířit k dalšímu kříží, jenž od bivaku vidět nebyl. Na tom prvním předvrcholovém je spousta plaket se jmény těch, kteří v horách zahynuli.

Kříž na Monte Vettore

Konečně jsme na nejvyšším vrcholku. Je tady kříž, jenž byl neznámou ohromnou silou silně pokroucen. Se silnou profilovanou ocelí si ale mohl poradit jedině blesk. Ani vítr ani síly nějakých vandalů by k tomu nedostačovaly. No a lavina jej pochopitelně zasáhnout nemohla…

Fičí ledový severák. Zahřívá nás jen vrcholové foto a pak především úchvatné rozhledy a zapadající sluníčku. "Kurva", rozléhá se řev po vrcholu, "baterky jsou kaput" rozčiluje se kamarád kameraman. A odešly i náhradní baterie. Nevěřte výrobcům baterií. Žádných 17 hodin provozu, necelé tři jsou reálné. Tak fotím západ Slunce ostošest, ať máme dostatek záběrů pro film…

Za šera se vracíme k bivaku. Nebýt oněch baterií, pak bylo dnešní odpoledne a večer bez mráčku. Zaléháme poměrně brzy, chceme totiž ráno vyrazit co nejdříve, čeká nás pořádný kus cesty.

Ostrý hřeben na Cima del Redentore (2 448 m)

Ráno je obloha doslova vymetená, sluníčko vychází za oslňujících záblesků nad Jaderským mořem. Po lehké snídani a rozlučkovém foto u bivaku se vydáváme vstříc hřebeni, jenž jako sevřená podkova obepíná celé údolí Pilato. Jeho severovýchodní část vynecháváme, protože hřeben za Monte Vettore rychle klesá pod 2 000 metrů a je poměrně krátký. Navíc bychom se museli vracet, na což nemáme dostatek času. I tato část by se dala udělat z Foce, my však chtěli jít kolem Pilátova jezera. Piláta určitě budete všichni znát. Stačí zapátrat trochu v paměti a vybavit si ze školních let antiku…

Pohled k Monte Vettore Na obzoru Monte della Laga a Gran Sasso

Po jako břit ostrém a úzkém skalnatém hřebeni stoupáme z Forca delle Ciáule (2 240 m) na Cimu del Lago (2 422 m), ze které shlížíme na dno hlubokého karu se dvěmi jezery (Lago di Pilato). Za zády máme rozlehlou krasovou pláň Piano Grande.

Po již širokém travnatém hřebeni, jenž pouze k jezeru spadá strmými prahy se dostáváme na vrchol Cima del Redentore (2 448 m). Krásná hřebenovka a ještě krásnější výhledy, které si skutečně užíváme. Jako na dlani máme Monte Vetore a vrchol Costa Bella (2 135 m) s Monte Torrone (2 117 m) naproti přes údolí. Před sebou na severu máme hřeben s dominujícím vrcholem Quarto S. Lorenzo (2 247 m).

A kruh se uzavírá

Po dobrém chodníku (sníh, který tady ležel ještě před pár dny rychle roztál) se pohodovou hřebenovkou s nepříliš velkými výškovými rozdíly přesouváme k vrcholům Cima dell´ Osservatorio (2 350 m) a Quarto S. Lorenzo (2 247 m), za kterými se kruh uzavírá. Někde v těchto místech jsme ve vichřici ustupovali z hřebene míříc snad na první traverz tohoto pohoří…

Přes hluboké sedlo Forca Viola (1 936 m) se dostáváme k boudě - salaši Casaletto (2 060 m), kterou navštěvujeme tentokráte již za pěkného počasí. Vůbec to tady "nepoznáváme", téměř všechen sníh zmizel a rozkvetla tady spousta kytek. Během několika málo dnů jsme přešli ze zimy přímo doprostřed jara.

Relax na vrcholu Směr Monte Sibilla

Pokračujeme po značeném chodníku nekonečným traverzem pod Monte Argentella (2 200 m) a Palazzo Borghese (2 145 m) k strmé homoli vrcholu Monte Porche (2 233 m). Značený chodník č. 154 uhýbá za Palazzo Borghese vpravo do údolí k Lago il Lagheto (1 700 m), druhý č. 261 uhýbá vlevo k chatě La Baita.

My míříme strmě vzhůru na Monte Porche (2 233 m). Pořádná zabíračka. Jsme ale odměněni parádními výhledy, navíc koukáme do hluboké doliny Valle Lunga, kterou jsme stoupali minule. Dolina za Pekelnou soutěskou byla fantastická a plná kytek. Nikde jinde jsem neviděl divoce rostoucí pivoňky…

Směr Monte Sibilla (2 173 m)

Krásným ostrým hřebenem pokračujeme přes několik bezejmenných vršků a vrchol Cima del Vallelunga (2 221 m) do sedla pod Sibillinu horu. Při zpětném pohledu vidíme celou dnešní hřebenovku a dolinu Pilátova jezera. Fantastická scenérie. Nakonec posuďte sami z připojených fotografií. Před námi se objevuje další hřeben s velice fotogenickým vrcholem Palazzo Berro (2 259 m) a Monte Priora (2 332 m). A také hluboká soutěska l´ Infernaccio, kterou jsme procházeli při prvním pokusu o hřeben.

Konečně jsme v sedle, do kterého vede prašná cesta od osady Collina (955 m). Důvod její existence nám však znám není. A to jsme ji celou prošli. Kdyby skončila v polovině chápal bych důvod jejího zbudování. Nachází se tady chata Monte Sibilla (1 540 m). Ale proč až sem, do výšky 2 100 m?

Monte Priora Monti Sibillini

Odskakujeme si na vyhlídkový vrchol Monte Sibilla (2 173 m), jejíž nitro je protkáno systémem jeskyní a jež osídlila známá věštkyně Sibilla (jedná se ale jen o jmenovkyni té nejslavnější antické vědmy). Výhledy jsou opět excelentní, hřebenovka Monti Sibillini skutečně stála za to. Máme za sebou asi 11 hodin poměrně intenzivního pochodu. S jednou pauzou na svačinu a krátkými zastávkami na foto. A to ještě netušíme, že máme před sebou další téměř čtyři hodiny přesunu. Přestože vidíme až k autu dole ve Foce!

Nekonečný sestup

Nedaří se nám najít tu správnou stezku pro sestup. Jedna z pěšin vede úbočím vzhůru přes několik bočních dolinek. To považujeme za příliš dlouhou trasu a proto volíme sestup po cestě. Jaká pošetilost! Cesta klesá jen mírně v nekonečných serpentinách. Pustit se svahem? Nemožné. Ze strmého travnatého úbočí plného jemné vápencové suti bychom se skulili… Sestupujeme tedy v nekonečných serpentinách, vracet se již nemá smysl. Příště využijeme onoho úzkého mírně stoupajícího chodníčku, protože B je správně!

Po vydatné veřeři Rocca (775 m) se již za tmy dostáváme k autu. Máme za sebou výživných 16 hodin pochodu. Nohy bolí tak akorát, fotek máme spoustu, takže i přes špatné rozhodnutí v samotném závěru hřebenovky máme na tento trek ty nejlepší vzpomínky!

Praktické informace

Nejvhodnější dobou k přechodu hřebene se ukazuje poslední dekáda května, kdy je na hřebeni ještě relativní dostatek sněhu. Ten je jediným zdrojem vody (mimo vlastních zásob). V dolině Pilato ani na celém hřebeni neexistuje téměř žádný zdroj vody. Jedinou výjimkou je vydatný pramen pod Monte Argentella asi 300 m od Casaletta (2 060 m), které zmiňuji výše.

Mapy: Kompass č. 666 Monti Sibillini k dostání například v Kiwi. Mapa však není příliš kvalitní a přesná, jak tomu již u map Kompassu obecně bývá. Lépe je pokusit sehnat některou z italských map, nejlépe z edice Tobacco.

Monti Sibillini v plné kráse Monti Sibillini večer

Značení a orientace: Značení je v tomto pohoří neobvykle kvalitní. V létě, když jsou čisté chodníky, je orientace v hřebenových partiích poměrně snadná i za špatného počasí. Pokud je ale hřeben pokryt sněhem, pak za snížené viditelnosti přechod nedoporučuji. Pokud ovšem nejste znalci této oblasti…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Výběr článků
Hory Dvoudenní trek aneb to nejkrásnější z východních Krkonoš
Hory Dvoudenní toulání po západních Krkonoších
Hory Túra na nejjižnější bod České republiky
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Reklama
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie Produkty Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist