Súlovské skály. Fantastický svět bělostných štíhlých skalních strmě se tyčících
k blankytné obloze. Svět, jenž v babím létě hýří neobyčejně pestrou paletou barev, v zimě
se tiše choulí pod sněhovou duchnou, na jaře se z něj rozléhá hlahol zpěvavého ptactva či
zvláštní houkání výra, největší to u nás žijící sovy.
Nejživěji je tady ale v létě, kdy se po skalách jako barevní mravenci vzpínají při
svých úspěšných a nebo i neúspěšných pokusech horolezci, kteří si zdejší kraj mohou vychutnat
z ptačí perspektivy. Po chodnících pak proudí zástupy turistů, kteří obdivují zdejší unikátní
skalní svět.
Súlovské skály jsou jedním z podcelků Súlovských
vrchů, pohoří nacházejího se v severozápadní části Slovenska zhruba jižně od města Žilina.
Na severu a severozápadě jsou Súlovské vrchy řekou Váh odděleny od Javorníků,
na jihu sousedí se Strážovskými vrchy, od nichž
jsou odděleny Domanižskou kotlinou, a na východě sousedí s Lúčanskou
Malou Fatrou.
Súlovské vrchy se dělí na několik samostatných podcelků. Jsou to právě popisované Súľovské
skaly, Skalky a Manínska vrchovina. Přitom výškově jsou na tom jednotlivé podcelky zhruba stejně.
Nejvyšším vrcholem
Súlovských skal je Žibrid
(867 m), nejvyšším vrcholem Skalek jsou Skalky (778 m) a u Manínské vrchoviny je to
Veľký Manín (891 m). Ten je zároveň
nejvyšším vrcholem celého pohoří.
Do Súlovských skal jezdím již řadu let. Prošel jsem snad všechny chodníky, navštívil snad
všechny vyhlídky, pokochal se fantastickými skalními útvary mnohdy roztodivných tvarů. Tu
připomínající želvu, tu třeba dinosaura.
A Súlovky se mi neomrzely, určitě do nich budu jezdit
i další řádku let. Už jen pro vždy vřelé přijetí na Chatě
Súľov či pro poslední návštěvu po říjnovém sněžení, kdy byly skály oděny do neuvěřitelně
barevného hávu. A zapadající Slunce ve skalách
vykreslilo ty nejnepředstavitelnější scenérie. Však posuďte během této návštěvy získané
fotografie sami…
Na severu a severozápadě jsou Súlovské vrchy řekou Váh odděleny od 
