Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 16.9.2019 , svátek má
Reklama
Treking > Turistika, treky > Malé Karpaty a Myjavská pahorkatina turisticky

Malé Karpaty a Myjavská pahorkatina turisticky

Přechod z Myjavy do Bratislavy

Malé Karpaty ze Skalnaté

Pohoří Malé Karpaty se táhne v délce zhruba sto kilometrů od Nového Mesta nad Váhom k Bratislavě a dělí se na podcelky Čachtické Karpaty, Brezovské Karpaty, Pezinské Karpaty a Devínské Karpaty. Podloží tvoří druhohorní vápence, dolomity, slepence, pískovce, křemence a krystalické horniny. Převážně teplomilnému rostlinstvu vévodí listnaté lesy (buk, javor, jasan, habr), občas se vyskytnou jehličnany. Na jižních a východních svazích se pěstuje vinná réva. Nejvyšší horu představují Záruby (767 m); území vyhlásili v roce 1976 chráněnou krajinnou oblastí o rozloze 64 610 ha.

Základní charakteristiku pohoří máme úspěšně za sebou, a tak se vypravme na trek, vycházíme z Myjavy. Pravda, nejedná se zatím o Malé Karpaty, ale o Myjavskou pahorkatinu, nechť je nám ale počáteční "pomýlení" odpuštěno. Odněkud vyjít musíme a lokalita nabízí poměrně snadnou dostupnost; aspoň zavítáme do míst, jež vůbec neznáme.

Myjava

V Myjavě vysedáme z vlaku před osmou hodinou večerní a procházíme městem, jež nás nijak moc nezaujme. Pozornost věnujeme jenom kostelu a pomníku Štefánika, i proto se příliš nezdržíme. Stoupáme do kopců a dostáváme se - mezitím se setmělo - do obce Polianka. Stan hodláme postavit v lese za osadou, jak se ukáže, není to jen tak. Pěšina vede svahem a rovných míst je zpočátku málo; nakonec samozřejmě uspějeme.

Ráno nás probouzí zpěv ptáků, balíme fidlátka. Nejprve scházíme do Jandovy doliny a poté stoupáme, zanedlouho spatříme náš první cíl. Mezi stromy se pnou k nebi čtyři pomyslné věže. Ve skutečnosti se nejedná o hlásky, ale o pylony. Na dosah od nás stojí mohyla, již na Bradlu (543 m - nejvyšší vrchol Myjavské pahorkatiny) postavili v letech 1927-1928, vzhled navrhl architekt Dušan Jurkovič.

Plavecký hrad

Monument věnovali Milanu Rostislavovi Štefánikovi, kterého vnímáme především jako politika, jenž se v roce 1918 významně zasloužil o vznik tehdejšího Československého státu. Ve skutečnosti byl diplomatův záběr mnohem širší. Procestoval bezpočet zemí, zabýval se astronomií a stal se průkopníkem solární fyziky, sloužil coby pilot a vysloužil si titul rytíř čestné legie; v kladném slova smyslu se jednalo o dobrodruha velkého kalibru.

Stoupáme vzhůru a jsme zvědavi, jak na vrcholu pořídíme, neb až den před odjezdem jsme se dozvěděli, že právě dnes má na Bradlu proběhnout slavnostní akce, jež připomene sté výročí Štefánikovy tragické smrti (zemřel ve zříceném letadle dne 4. 5. 1919). Obáváme se, jestli nebude na vrcholu poněkud přelidněno. Zatím tomu tak není, byť si o samotě můžeme nechat pouze zdát.

Dobrovodský hrad

Běžní návštěvníci sice ještě nedorazili - autobusy je začnou vyvážet na kopec později - všude se však houfují pořadatelské jednotky. Narážíme na policisty, agenty, hasiče, záchranku i televizní štáb, načež mezi nimi s těžkými batožinami na zádech působíme trochu jako jedinci spadlí z Marsu. Naštěstí nás "nespolečenské úbory" nepřivádí do rozpaků, a protože si nás nikdo nevšímá, vyrážíme neprodleně k mohyle.

Nakonec se dostaneme pouze k jejímu úpatí. Cestu nám zahrazuje agent, jenž vypadá, jako by si odskočil z amerického filmu. Slušně sděluje, že nahoru nesmíme; prý nás tam pustí nejdřív po poledni. A jejda, toto je rána pod pás.

Jelikož se nám tak dlouho čekat nechce, opouštíme vrchol, aniž bychom si ho pořádně prohlédli; stejně tak oželíme odpolední slavnost.

Scházíme do města Brezová pod Bradlom, jejž založili v 16. století a zpočátku patřilo do poddanství Čachtického hradu, který se proslavil tím, že se na něm jeho majitelka koupala v krvi zabitých panen. V bývalé osadě naštěstí k podobným krutostem nedocházelo, byť i zde svého času proudila krev ve velkém. Rákocziho povstalci tady v roce 1706 porazili císařské vojsko.

Medvědí česnek a sníh

Při našem příchodu probíhají na náměstí slavnostní ceremonie, proslov mají vojenští činitelé. Rušno je i opodál. Ke kulturnímu domu se táhne neskutečná fronta lidí, tady bychom stát nechtěli. Zahýbáme bokem, kde je o poznání klidněji, a u stánku kupujeme cikánskou pečínku v žemli. Navrch přidáváme pivo, hned je lépe.

Projev na blízkém náměstí zanedlouho končí a k občerstvovně se hrnou zájemci o dobrou krmi, vyklízíme pole. Dáváme centru sbohem a ubíráme se k lesům, než se k nim dostaneme, čeká nás zvláštní překvapení. Ještě ve městě procházíme parkem, jenž je věnován mistru Janu Husovi - má v něm i pomník - přičemž se z informační tabule dozvídáme, že se jedná o jediný areál zasvěcený tomuto knězi na Slovensku. Tak toto jsme netušili.

Konečně nás pohlcuje les a dostáváme se do CHKO Malé Karpaty. Sotva ujdeme pár metrů, slyšíme vysoko nad hlavami burácení leteckých motorů. Shodujeme se, že slavnost na Bradlu před chvílí začala. Součástí oslav byl i přelet vojenských stíhaček, nepochybujeme, že právě prosvištěly přímo nad námi.

Na kótě Slopy (432 m) nás upoutají nádherné buky a svěží tráva; scházíme k hradu, na jehož místě podle pověsti kdysi vyvěral léčivý pramen. Hojil rány i těžké nemoci a zachránil i krále, jemuž žádný lékař v zemi nedokázal pomoci. Vladař následně odměnil dívku, která ho na zřídlo upozornila; povolil jí, že si smí u zdroje zbudovat obydlí. Zpychlé holčině však malá chaloupka nestačila a zatoužila po lepším. Nejprve hučela do milého, ať jí postaví velký dům; nakonec si vydupala obrovitý hrad. Ten sice vznikl, okázalá stavba však přeťala přítok, jímž do studánky proudila voda. Pramen vyschl a nenasytná žena raději utekla, neboť se oprávněně obávala, že ji rozhněvaný král za zničení léčivého zřídla krutě ztrestá.

Sestup na Ostrý kameň

Tolik stará pověst, jedná se o Dobrovodský hrad. Sídlo ve skutečnosti vzniklo ve 13. století. Později se ho zmocnil Matúš Čák Trenčianský, jak objekt získal, není známo. Nejprve ho marně obléhal, pak asi smlouval, jisté je, že uspěl. Mezi významné majitele patřili i Orzsághovci, ke zkáze sídla docházelo na "etapy". Nejprve ho za Rákocziho povstání těžce poničily válčící strany, poté ho v roce 1762 poškodil požár a dílo zmaru dovršilo zemětřesení, při němž se zřítily některé zdi. I proto se jedná o zříceninu.

Přesto lze obdivovat mohutné zdi i bašty, pozůstatky paláců a věží, objekt je poměrně rozsáhlý. Nejedná se o žádný drobeček, jejž lze proběhnout za pár minut.

Z hradu scházíme do městečka Dobrá Voda a cestou míjíme židovský hřbitov. Některé náhrobky stojí a jiné povalil nemilosrdný čas, místo má zvláštní kouzlo.

Do střediska přicházíme skrze další hřbitov, jemuž dominuje hrobka s bustou básníka Jána Hollého (1785-1849), který žil v Dobré Vodě na sklonku svého života. V místě bývalé fary mu proto zřídili pamětní světničku a na jeho působení odkazuje i informační cedule.

Na náměstí se vyjímá kostel Narození panny Marie, samozřejmě že nepřehlédneme pohostinské zařízení. Zastavujeme na včasnou večeři a zpátky do terénu se vracíme náležitě posilněni. Nejprve stoupáme loukami a poté nás pohltí les, cesta je občas nechutně rozrytá od těžké techniky. Chvílemi se téměř brodíme bahnem, a tak není divu, že zas jednou nadáváme na "lesorubce".

Vápenná - skály

Před Rakovou dobíráme ve studánce vodu a u turistického přístřešku zvažujeme, jestli u něj nezaložíme nocležiště; nakonec soudíme, že je na bivak příliš brzy. Pár kilometrů ještě zvládneme. Odhodlaně pokračujeme v cestě, čímž si nevědomky trochu zavaříme. Dostáváme se k hlavní silnici, jež vede do Trnavy. Po vozovce se valí bezpočet dopravních prostředků a jejich rachot se nese do daleka, shodujeme se, že poblíž nezůstaneme.

Překonáváme dravou silniční tepnu a mizíme mezi stromy, vzápětí nekonečně dlouho lemujeme oplocenou ohradu. Konečně odbočujeme, spásu nacházíme na kótě Dúbravka. Na širokém travnatém pruhu rozhazujeme stan a záhy zalézáme dovnitř, činíme tak ve správný okamžik. Netrvá dlouho a o slovo se přihlásí déšť.

Prší celou noc a ráno dokonce létají povětřím sněhové vločky, kvůli špatnému počasí vyrážíme do terénu o něco později, než jsme zamýšleli. Čekáme, až slota vezme do zaječích.

Při průchodu Trnávkou začne opět mžít. Snažíme se otravné kapky ignorovat a radši se věnujeme okolí; u jednoho obydlí nás upoutají vlajky vyvěšené nad plotem. První připadá Slovensku, druhá Česku, čili bývalému Československu, a třetí zaniklému Sovětského svazu; nejde náhodou o recesistický počin? Nevíme.

Déšť výrazně zesílí, jakmile opustíme hustší porost a vyjdeme na nekrytou silnici; ani na mžik nepochybujeme, že se mraky vesele baví. Určitě ulevily svým bachorům schválně a kropí nás se škodolibostí sobě vlastní. Za nechutného bubnování kapek procházíme skrze lom, částečné vysvobození přináší les. Zakrývají nás větve vzrostlých stromů, jež vytváří pomyslný deštník.

Stoupáme a míjíme první lány česneku medvědího - kdo by neochutnal - dostáváme se do vyšších poloh. Terén získává na atraktivitě. Zjevují se skalky a chvílemi přecházíme po kamenech, úsek nemá sebemenší chybu. Jenom by, když už přestalo pršet, nemuselo studeně foukat. Nárazy jsou opravdu prudké. Také bychom si odpustili mlhu, do níž jsme vystoupali. Z vyhlídek nevidíme na Podunajskou nížinu ani na Smolenický zámek, u nějž jsem začal přechod Malých Karpat v roce 2007.

Veľká Homoľa

Později brodíme i sníh, jenž ve vyšších partiích pokryl kvetoucí zeleň a vykouzlil vánoční atmosféru; přes Havraniu skalu se dostáváme na nejvyšší vrchol Malých Karpat, což jsou Záruby (767 m). Za běžných okolností bychom na kótě poseděli, nevlídné podmínky nás bohužel nutí pokračovat v cestě. Nechceme mrznout.

Sestupujeme a z mlžných cárů před námi se vylupuje skalnatý ostroh, dostáváme se ke zřícenině hradu Ostrý Kameň. Opevnění zbudovali ve 13. století k ochraně komunikace mezi Budínem a Prahou, zprvu patřilo královské koruně. V roce 1366 ho získala šlechta. Postupně se měnili vlastníci a došlo i k soudním peripetiím o vlastnictví; hádky se vlekly dlouhé roky. Ke zkáze přispěly především kruté boje za Rákocziho protihabsburského povstání.

Po projití zříceniny valíme dolů do "nížin"; jak klesáme, začíná zase pršet. Ukazatele na Brezince zmiňují chatu, která už řádku let neexistuje, odbočujeme k vodní nádrži Buková. Při mé předchozí návštěvě Malých Karpat stály u břehu občerstvovací bufety, chceme zkusit štěstí. Samozřejmě že nepochodíme. Jen cvok by zamířil v nevlídném počasí k vodě - ještě že poblíž nepobývá docent Chocholoušek, který by nás neprodleně odvezl do blázince - kromě nás dvou není v širokém okolí ani noha.

Zalézáme alespoň pod stříšku, kde neprší, a posilňujeme se z vlastních zásob, příliš dlouho nevydržíme. Ledově fučí a vkrádá se do nás zima, zakrátko se třeseme jako ratlíci. Mrznou nám prsty na rukou a pouhé rozdělání zipu představuje téměř neřešitelný problém, vzdáváme boj s přírodními živly. Podobně jako Napoleon, když prchal od Moskvy, vyklízíme pole, hledáme spásu v lese. Hodláme dojít na Amonovu lúku a zalézt do spacáků; co na tom, že na místo určení dle časových údajů dorazíme kolem páté hodiny odpolední. Hlavně že se zahřejeme.

Upalujeme na Mon Repos a rychlá chůze z nás vyhání nejhorší zimu. Dostáváme se na křižovatku s modrou turistickou značkou. Zastavujeme a navzdory předsevzetí o předčasném bivaku měníme plán. Rozhodujeme se čelit nepřejícím živlům o poznání déle, sestupujeme do obce Plavecký Mikuláš. To by bylo, abychom v osadě nenašli krčmu!

Výsledek předčí naše očekávání. Nacházíme vynikající restauraci - Mikulášský dvor - kde se dá najíst i napít, připadáme si jako v sedmém nebi. Přesně toto jsme potřebovali.

Židovský hřbitov u Dobré Vody

Ohřáti a posilněni vyrážíme znovu do terénu, k naší spokojenosti přestalo pršet. Jen sem tam krápne. Po zelené značce stoupáme na Mon Repos a záhy míjíme kapli vyznačenou v mapě, zprvu váháme, jestli se náhodou nejedná o vodojem. Posléze je z cesty vidět jeskyni Derava skala. Jedná se o významné paleontologické a archeologické naleziště, sluj měří na délku 26 metrů a šířka činí 16 metrů.

Záhy zahlédneme vchod do další jeskyně, přicházíme na Mon Repos. Nezdržujeme se a směřujeme na Amonovu lúku, jejíž název nám připomíná nejvyššího staroegyptského boha Amona. Pouze netušíme, co ten by zde hledal. Ve studánce u louky dobíráme vodu a stan stavíme v krytém přístřešku, na závěr dne si lokneme výborné ořechovky.

Ráno sice neprší, leč obloha je stále poněkud zakaboněná, načež upravujeme program naší cesty. Původně jsme tento den preferovali výstup na Vysokou (754 m), kvůli viditelnosti se rozhodujeme horu vypustit. Upřednostňujeme odbočku na blízký Plavecký hrad. Stan i věci necháváme na louce a na lehko vyrážíme k historickému objektu. Zpočátku míjíme krasové závrty a poté podcházíme vrchol Pohanská (495 m), kde kdysi stávalo keltské oppidum, jež patřilo k největším na Slovensku - počtem obyvatel převyšovalo středověkou Bratislavu.

Konečně se dostáváme na Plavecký hrad, jejž nejspíš založil ve 13. století král Bela IV. Sídlo je prvně písemně zmíněno za Ladislava IV., kdy probíhaly uhersko-české války a jedna z bitev (zúčastnil se jí český vladař Přemysl Otakar II.) se v roce 1273 odehrála přímo pod hradbami.

Opevnění se později zmocnil Matúš Čák Trenčianský a v roce 1394 ho král Zikmund věnoval Stiborovi ze Stibořic, jenž, jak jsem dosud neuvedl, vlastnil i Dobrovodský hrad a Ostrý kameň. Po vymření rodu se na sídle střídali majitelé, k opuštění přispělo Rákocziho povstání. Císařské vojsko v roce 1706 hrad dobylo a poničilo, pročež Pálffyové, jimž objekt patřil, ponechali ruiny svému osudu.

Vnikáme do zříceniny a obklopují nás hradby, zbytky bašt, věží i paláců; z nejvyššího bodu se nabízí slušný výhled. Přestože je neustále pod mrakem, vidíme nejvyšší horu Malých Karpat Záruby i skaliska na Kršlenici, jež jsme minulý den podcházeli. Z obcí uvedu Plavecké Podhradie a Plavecký Mikuláš, pročež vysvětlím, proč obě místa včetně hradu mají v názvu slovo "plavecký". Souvisí to se slovanským pojmenováním kmene Bílých Kumánů, kteří tady pobývali a jimž se říkalo Polovci nebo Plavci.

Zřícenina je prohlédnuta, vracíme se na Amonovu lúku. Balíme a pokračujeme v túře, přecházíme Klokoč (661 m). Z travnatého vrcholu lze spatřit Vysokú, Geldek a jižní část Pezinských Karpat; na kótě stojí kromě ukazatele dřevěný kříž. V něm vězí plno zatlučených hřebíků, rádi bychom přidali další.. Na rozdíl od mojí předchozí návštěvy v roce 2007 však schází potřebné nářadí, tenkrát tady kromě volných hřebíků leželo i kladívko.

Přecházíme přes Měsíční louku, na níž vyvěrá pramen vody, a ocitáme se v chráněné oblasti Roštún. Stoupáme na vrch Vápenná a podobně jako u Klokoče míjíme drobné zbytky sněhu. Později se ubíráme po skalní hraně. Pěšina vede po rozeklaných kamenech, má to šťávu.

K našemu úžasu potkáváme kousek pod vrcholem první tři turisty. Zatím jsme v průběhu dosavadního putování na žádné nenarazili - nepočítáme lidi na Dobrovodském hradě, kteří se svezli do Dobré Vody autem - nevěřícně koukají i oni na nás. Jako by taktéž nechápali, kde jsme se v horách vyloupli.

Biely kameň

Přicházíme na Vápennou (748 m - občas bývá nazvána i Roštún), kde stojí betonový pylon, jenž slouží jako rozhledna. Nahoru nelezeme. Přestože vidíme druhý nejvyšší vrchol Malých Karpat (Vysoká - 752 m) i značnou část okolí, ztrácí se vzdálenější pohoří Tribeč a Považský Inovec v mlze. Výstup by neměl smysl.

Protože pořád poměrně dost fouká, opět se příliš nezdržíme. Klesáme do Sološnické doliny. Nejprve míjíme obrovité lány česneku medvědího a později nabere sestup na strmosti, jít tudy v obráceném gardu, pořádně bychom si mákli. Zaskočí nás i turistické ukazatele.

Na rozcestí pod Malou Vápennou se uvádí, že výstup na Vápennou trvá cca hodinu a čtvrt, načež je téměř stejný údaj zmíněn i o dvacet minut později v Sološnické dolině. Čistě pro pořádek doplním, že časové údaje na rozcestnících klamou v Malých Karpatech častěji, většinou se časy navyšují. Čím víc se člověk blíží k cíli, tím déle má ještě jít, mnohem lepší je vycházet z údajů v mapě.

Oběd dáváme z vlastních zásob a poté stoupáme na Skalku; přicházíme na Taricové skaly (620 m), jež pojmenovali podle tarice skalní (česky tařice). Následují Panské uhliská, od nichž se dát odbočit na horu Vysoká.

Vzápětí dočasně opouštíme - už jsme tak párkrát učinili - Cestu hrdinů SNP, jež vede od Dukly do Bratislavy a v této oblasti se nazývá Štefánikova magistrála; navázali jsme na ni v Myjavě. Scházíme do střediska Piesok, kde chceme uspokojit naše žaludky, bohužel plně nepochodíme.

Fukorská krčma má od pondělí do středy zavřeno - samozřejmě že se trefíme do těchto dnů - náhradou volíme Zochovu chatu. Chyba lávky. Znovu si ověřujeme, že čím jsou některé podniky luxusnější, tím mají horší služby. Restaurace sice zeje prázdnotou, leč číšník nás odmítá pustit dál, neboť dle něho mají plně obsazeno a záhy čekají nával, posílá nás do baru. Tam naštěstí funguje zcela normální obsluha, a tak si dáme pivo i studenou mňamku.

Když po hodině a něco odcházíme, schválně nakoukneme do restaurace. Nevěříme vlastním očím. Kromě salónku, kde se pohybuje pár lidí, zejí prostory neustále prázdnotou a onen číšník nemá očividně do čeho píchnout; kdyby tam nepobýval, vůbec nic by se nestalo. Docela by nás zajímalo, jestli ho v mládí učili, že lhát se nemá; snad mu nadřízený nenařídil, že trekaře či venkovní hosty nesmí obsluhovat!

Z Piesku stoupáme na kopec Veľká Homoľa (709 m), kde stojí rozhledna. Kvůli silné oblačnosti na ni nelezeme a klesáme ke skaliskům Traja jazdci, kde stavíme stan.

Ráno svítí sluníčko a obloha hlásí modro, využíváme změny počasí. Jakmile sbalíme věci, stoupáme na rozhlednu, již v loňském roce (2018) rekonstruovali. Hledíme k Bratislavě, kam chceme dojít, na druhé straně se zvedají Záruby, Vysoká i Vápenná. Další horské celky (např. Tribeč, Strážovské vrchy či rakouské Alpy) bohužel nespatříme. Maskuje je opar.

Přes Vápenku pokračujeme na Čermákovu louku. Krásně upravené prostranství nabízí k odpočinku přístřešky i tábořiště a dá se dobrat voda, činíme zastávku.

Následuje parádní úsek lesem, v němž jsou průsekové výhledy, do kolen nás dostává Skalnatá (704 m). Výstup na kopec je výživný víc, než by jeden předpokládal, odměnou za námahu je fantastický výhled k severu. Chybí jen skalky, jež má hora v názvu.

Následně nás trochu zklame kóta Čmeľok (709 m), protože nevidíme pořádně do kraje, scházíme do sedla Pezinská baba. Jelikož tudy prochází silnice, postavili zde hotel - o kus dál se nachází ještě jedna restaurace - neváháme ani na mžik. Dáváme si oběd.

Vracíme se do terénu, tentokrát nás potěší kopec Konské hlavy (649 m). I tady máme skvělý pohled k severu, navíc v duchu pojmenování narážíme na dvě vytvořené koňské hlavy, jež kdosi umístil na vrcholu.

Pokračujeme a lemujeme vojenský obvod Záhorie, chvíli stoupáme a vzápětí klesáme. Kromě kopce Somár (650 m) jdeme lesem bez výhledů. I proto na rozcestí Salaš odbočujeme ze Štefánikovy magistrály, na niž jsme se znovu napojili u Čermákovy louky; odkláníme se na Svätý Jür.

Až do města nedojdeme, nejprve nás zastavuje hradiště Neštich. Stálo tady už za Velké Moravy a rozkládalo se na ploše 3 ha, dneska se jedná o zalesněný kopec. Objevujeme zbytky valů a zvažujeme, jestli máme lokalitu prozkoumávat podrobněji. Nakonec, jelikož na rozcestí chybí jakékoliv údaje, jež by v nás podnítily zvědavost, scházíme do stejnojmenné osady. V té nacházíme velmi příjemnou "pytlákovu" restauraci - kam se na ni hrabe Zochova chata! - již zdobí flinty i lovecké trofeje; objednáváme si výbornou večeři.

Krátce před setměním zavítáme k poslední významné lokalitě tohoto dne, jedná se o zříceninu Biely kameň. Hrad postavili v letech 1270-1295 statojurští a pezinští páni, kteří sídlo vlastnili do roku 1526. V následujících letech se majitelé střídali (Ján Zápoľský, Illesházyovci, Pálffyovci), k opuštění došlo v roce 1611. Opevnění od té doby chátralo a ke zkáze přispěl vpád Turků v roce 1663, i proto vypadá zřícenina o poznání hůře než dříve navštívené hrady. Stěžovat si ale nebudeme, jsme spokojeni.

Zbývá najít příjemné nocležiště, stoupáme na hřeben. Míjíme Červený a Modrý kríž, stan stavíme za hluboké tmy.

Ráno pokračujeme po asfaltce a nevycházíme z údivu, kolik po ní už po osmé hodině jezdí cyklistů; děsíme se toho, jak se jejich počet zvýší po poledni. Naštěstí, oddechneme si, v těchto končinách tou dobou už nebudeme, jistě půjde o "prvomájové" průvody.

Přicházíme na Biely kríž, kde stojí zdánlivě nový pohostinský podnik, vydáváme se na Kamzík. Možná proto, že jsme se dostali na území Bratislavského lesného parku, jsou cesty pěkně upraveny, přibyly odpočívadla, lavičky i odpadkové koše. Míjíme i studánky, u nichž je k našemu údivu vždy uvedeno, že voda není pitná - alespoň tomu tak bylo u těch, k nimž jsme sestoupili.

Další túry v Malých Karpatech, může vás zajímat

Reklama

Z posledních článků vybíráme

28.5.2019 / Otakar Brandos
Rozhledny · Rozhledna Sosnová, 25metrová vyhlídková stavba na Anenském vrchu v Nízkém Jeseníku

Rozhledna Sosnová se na podzim roku 2018 zařadila po bok dlouhé řady rozhleden Moravskoslezského kraje. Rozhledna Sosnová vyrostla nad stejnojmennou obcí v severozápadní části Nízkého Jeseníku v …

27.5.2019 / Petr Krčmář
Via ferraty · Via ferrata na Cima Capi; zajištěné cesty Fausto Susatti a Mário Foletti nad italským Lago di Garda

Okolo poledne a podstatně později, než jsme zamýšleli, parkujeme s Jankou ve vesničce Biacesa di Ledro pod Cima Rocca (1 090 m). Naše Capi (909 m) je vlastně vrcholek v jejím jižním hřebenu. Žádná z cest vedoucí na ni …

24.5.2019 / Václav Vágenknecht
Trek · Brdy, přechod pohoří: Přírodní zajímavosti a pamětihodnosti Brdské vrchoviny / Fotogalerie k článku

Jak jistě každý ví, "okupovali" vrchovinu Brdy po dlouhé roky vojáci a běžní turisté neměli možnost kraj navštívit. Naštěstí se časy mění. Ke dni 1. 1. 2016 byl zrušen Vojenský újezd Brdy a území vyhlášeno chráněnou krajin …

16.5.2019 / Hynek Skořepa
Aktualita · Turistická chata na Kláštorisku definitivně uzavřena: Slovenský ráj opětovně přichází o turistické zázemí

Nad dalším osudem chaty na Kláštorisku ve Slovenském ráji se vznášely otazníky už delší dobu. Nevyjasněné majetkové poměry byly důsledkem toho, že za socialismu bylo vše státní a nikdo se moc nenamáhal se zápisy do …

14.5.2019 / Martin Szwejda
Turistika · Výstup na Babí horu. Túra z Oravské Polhory na Babí horu a Malou Babí horu / Fotogalerie k článku

V loňském roce jsem si do "plánu práce" nezadával příliš náročné úkoly. Přece jen se nám narodilo děťátko, takže plánovat nějaké velké výpravy nebylo záhodno. I přesto mi přišlo, že by bylo škoda strávit letní dovo …

10.5.2019 / Otakar Brandos
Zajímavosti · 10 nej Šumavy - zelené střechy Evropy: Nejvyšší hora, největší ledovcové jezero a rašelinné jezírko, nejvyšší vodopád

Šumava je sice až čtvrtým nejvyšším pohořím České republiky, přesto si na svém území nashromáždila ohromné množství přírodních zajímavostí a geografických či přírodních nej, z nichž některé jsou rekordní i pro celé území …

3.5.2019 / Otakar Brandos
Zajímavosti · 10 nej Moravskoslezských Beskyd - nejvyšší hora, nejvyšší vodopád, nejposvátnější hora, nejdelší jeskyně

Beskydy, správně Moravskoslezské Beskydy, jsou nejvíce zalesněným pohořím České republiky. Náleží do geomorfologické oblasti Západní Beskydy a provincie Západní Karpaty, jejich rozloha činí 623 km2. CHKO Beskydy …

2.5.2019 / ESO 1908
Vesmír · Gaia mapuje Galaxii i s pomocí ESO. Dalekohled ESO/VST pomohl zpřesnit dráhu kosmické observatoře Gaia a umožnil tak vytvoření nejpřesnější prostorové mapy obsahující více než miliardu hvězd

Uvedený snímek je složeninou několika záběrů pořízených pomocí dalekohledu ESO/VST a zachycuje - v podobě řady drobných teček mezi hvězdami ve spodní polovině obrázku - kosmickou přehlídkovou observatoř Gaia …

24.4.2019 / Otakar Brandos
Turistika · Velikonoční Hanušovická vrchovina. Putování s bivakem přes Bílé kameny, Skály a Rabštejn na Skřítek / Fotogalerie k článku

Hanušovická vrchovina, ač pohoří relativně nevysoké, skýtá poměrně pestrou paletu výletů, túr i vícedenních treků. A na dobu letošních Velikonoc, kdy na hřebenech našich nejvyšších pohoří ještě ležel sníh, to byl cíl …

24.4.2019 / Ubytování
Přístřešek Turistický přístřešek na hřebeni Větrného vrchu, další tip na bivak v Hanušovické vrchovině

17.4.2019 / Pavel Čupr
Tipy na výlet · Tři pomníky v Chřibech a osud jednoho muže. Události, na které by se nemělo zapomínat

Památníky, vzpomínkové desky a křížky ve Chřibech, stejně jako v jiných horách, nám připomínají události minulé. Události, na které by se nemělo zapomínat. Toto je stručný příběh tří památníků a jednoho studenta, letce RAF …

Reklama, turistické trasy a výlety podle pohoří
Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Malý Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Malá Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Ararat Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Vysoký vodopád Cvilín Karlštejn Chata Šerlich Bouda Jelenka Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Nimbostratus Pohorky
Na Klokoči

Jak se nezadržitelně blížíme k cíli, přibývá lidí, konečně přicházíme na Kamzík (439 m). Na kopci je neskutečně rušno a k občerstvení zve nejedno zařízení, maše spády jsou jiné. Jelikož chceme něco vidět, míříme k televizní věži, jež dominuje vrcholu.

Zasněžená cesta na Záruby

Vyjíždíme výtahem co nejvýš a ocitáme se v jakési kavárně, obcházíme ji podél oken. Přímo pod námi se rozkládá Bratislava, máme ji jako na dlani; jediný nedostatek spočívá v tom, že hledíme proti slunci a skla se dosti lesknou. I proto předem víme, že fotky nevyjdou; kvůli lepším snímkům bychom museli na rozhlednu zavítat ráno nebo večer.

Kamzík

Tak dlouho vyčkávat nemíníme, scházíme do Bratislavy. Turistická trasa nás přivádí na hlavní vlakové nádraží a za malou chvíli nám jede spoj, neváháme ani vteřinu. Kupujeme lístky a nadobro se loučíme s pohořím Malé Karpaty, kde jsme zažili nejenom jarní, ale i podzimní a zimní počasí. Přesto se shodujeme, že se výšlap vydařil, víc si těžko můžeme přát.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist