Turistická chata na Kláštorisku definitivně uzavřena

Urbariát je zvláštní forma vlastnictví, jakýsi feudální relikt uherského práva, který se na Slovensku funguje dodnes. V Uhrách totiž nedošlo k zavedení zákonného zákazu rozdělování pozemků pod určitou plošnou výměru. Pokračovalo tak jejich drobení v rámci dědictví na neuvěřitelně malé kousíčky. Aby je bylo možné vůbec využívat, sdružují se jejich vlastníci do tzv. urbářských společenstev.

Termín pochází z latinského urbarium, z něhož je i slovo urbář, známé také z českých dějin. Jestliže urbář znamenal soupis majetku a poddanských povinností vůči vrchnosti, urbariát je pozemkové společenství vlastníků lesů a pastvin. Pro zajímavost je možné dodat, že nejstarší dochovaný český urbář pochází z konce 13. století a vznikl ve Vyšebrodském klášteře.

Vraťme se ale zpět ke Kláštorisku. Již počátkem 20. let minulého století byla jedna z někdejších cel zdejšího kartuziánského kláštera přeměněna na provizorní turistickou útulnu, v roce 1926 byl pak položen základní kámen turistické chaty. Ve druhé polovině října 1944 (porážka Slovenského národního povstání a ústup povstalců do hor), po přestřelce s partyzány, nacisté chatu vypálili. Po válce byla obnovena, rozšířena o restauraci a chatovou osadu.

Všechna zařízení byla hojně využívána, dle vzpomínek pamětníků v 80. letech na Kláštorisko během víkendů vyrážely stovky návštěvníků. Po sametové revoluci byla chata pronajata soukromému provozovateli. Ten ji (včetně ubytovacích chatek) v rámci možností udržoval a provozoval.

Státní ochrana přírody (Správa národného parku Slovenský raj) si tehdy, podle mého názoru oprávněně, prosadila snížení ubytovací kapacity chatek ze 6 osob na polovinu (zmizely poschoďové postele). Zrušeno bylo také veřejné tábořiště před chatou (dnes je na louce zákaz stanování).

Později se ovšem vyhrotil spor o pozemky na Kláštorisku mezi obcí Letanovce a urbariátem, soud předběžným opatřením zakázal nájemci chatové osady její provozování. Možnost ubytování tak na Kláštorisku skončila v roce 2016. Nájemce se naopak soudně bránil kvůli tomu, že řadu let platil nájem obci, o které nebylo jasné, zda je skutečným majitelem chaty. Prostě typický středoevropský kocourkov. Restaurace (chata) v sezóně poloilegálně ještě alespoň příležitostně fungovala. Definitivně uzavřena byla na podzim loňského roku.

Kláštoriskem v létě nadále procházejí tisíce turistů. Kdo chce totiž vyrazit do nejkrásnějších roklin Slovenského ráje (Suchá Belá, Tomášovská Belá, Kláštorná roklina, Sokolia dolina), má jen málo možností se Kláštorisku vyhnout. To, že na frekventované turistické křižovatce chybí jakékoliv turistické zázemí (možnost občerstvení, úkrytu před nepohodou, toalety), je negativum nejen pro návštěvníky samotné, ale také pro ochranu přírody i činnost horské záchranné služby (má na Kláštorisku malou základnu).

Jak říká dlouholetý vedoucí Velikonočního přechodu Slovenského ráje, akce se čtyřicetiletou tradicí, Jiří Pešák, větší pitomost jsem ještě neviděl. Jenom blbec, podle něj, může zavřít "zlatý důl". Účastníci každoročního přechodu (www.velikonocni-prechod.g6.cz) tak museli najít nové útočiště na Ranči Podlesok.

Co bude dál, nikdo neví. Bude se areál na Kláštorisku dál rozpadat? Je možné třeba turistické chatky po několikaleté absenci údržby a zimního vytápění ještě vůbec zachránit? Budou na Kláštorisku stávající stavby shrnuty buldozerem, aby zde mohl vzniknout nějaký luxusní hotelový komplex? Dokáže správa národního parku případným developerským tlakům odolat?

Jedno je jasné, na současnou situaci doplácejí obyčejní návštěvníci Kláštoriska a zdejší krásná příroda. Lidé uměli darů tohoto kousku karpatské přírody využívat po celá staletí. Zdejší kartuziánský klášter Lapis refugii (Skála útočiště) vznikl snad koncem 13. století. A sloužil obyvatelům vesnic i městeček v Popradské kotlině jako úkryt za válečných vřav. V posledním půlstoletí na Kláštorisko přicházeli milovníci přírody z různých koutů Evropy. Přitom s chutí využívali služeb chaty s vyhlášenou kuchyní. V letošní sezóně jim bude velmi chybět.