Túra na horu Grossvenediger (3 674 m) ve Vysokých Taurách

Grossvenediger, za bílým králem Východních Alp

Člověk má občas chuť vyšplhat se až tam, kde se lze dotknout mraků. Následující povídání je o hoře, kde lze tento sen uskutečnit…

Gossvenediger je jednou z nejmohutnějších ledovcových hor Východních Alp a nejvyšším vrcholem ve skupině Venedigergruppe, západní části Vysokých Taur v Rakousku. Od skupiny Grossglocneru ji odděluje silnice Mittersill-Lienz, která protíná území od severu k jihu. Okolí grossvenedigeru patří k nejvíce zaledněné části Vysokých Taur a zdobí ji ledová koruna Venedigeru.

Již ve druhé polovině 18. století se pokoušeli jihotyrolští učenci zdolat vrchol, ale bezvýsledně. Dne 2. září 1841 se shromáždila skupina čtyřiceti mužů v Mittersillu. Pod vedením G. V. Ruthera, notáře ze Salzburgu a I. V. Kürsingera došli odpoledne na chatu Hofer-Hütte v údolí Obersulzbachtal. Druhý den dosáhli vrcholu.

Naše rodina se rozhodně neřadí mezi horolezce, k vysokohorské turistice má však dlouhodobě vztah více než kladný. Proto jsme při plánování letošní dovolené zvolili tu alpskou oblast, která dává šanci i těm, kterým stačí k výstupům na vrcholky především dobré plíce a zdravé nohy.

Výstup na Grossvenediger není technicky obtížný, je snadnější než na Grossglocner. Vyžaduje však dobrou kondici, výzbroj i základní znalosti pohybu na ledovci. Ve vrcholové partii bývají často velké převěje k severu. Hora je obklopena čtyřmi mohutnými ledovci. K východu se svažuje Schafenkess, na jihu se rozprostírá Dorferkeesn, na západě Obersulzbachkees a na severovýchodě Viltragenkees.

Nejvýhodnější přístup do oblasti je po silnici od severu z Mittersillu nebo od jihu z Lienzu. V osadě Hofer na jižním konci Felbertauernského tunelu lze odbočit k severozápadu po místní komunikaci k hotelu Matreier Tauernhaus (1 512 m n. m.). Z Matrei im Osttirol vede silnice západním směrem do Pragratenu a do Hinterbichlu, což jsou vhodná východiska z jižní strany. Míří sem i autobus z Lienzu.

Na severozápadní straně jsou nejvýhodnějšími nástupními místy Neukirchen am Grossvenediger nebo Krimmel na silnici Mittersill-Zell am Ziller. V dolní části údolí Obersulzbachtal je možné použít vlastní auto. Ostatní údolí jsou pro soukromá vozidla uzavřena. Vlakem je dobrý přístup od severu z Zell am See nebo Insbrucku do Mittersillu, Neukirchenu a Krimmelu.

Ranní ptáče, dál doskáče

Jsou čtyři hodiny ráno a ve spacáku je příjemně teplo. Údolí Matreier Tauernhaus je ponořeno do mlžného oparu, který stoupá z ledovcové řeky. Teplý čaj nás však rychle rozehřívá a vločková kaše čerstvými, včera natrhanými borůvkami dodává energii. Naposledy kontrolujeme obsah batohů, přidáváme teplé čepice a rukavice. na vrcholcích okolních hor se začínají objevovat první sluneční paprsky, obloha na východě dostává nádherně modrou barvu. První část výstupu jdeme po široké vozové cestě do osady či spíše samoty Innergschlooss a kolem chaty Venedigerhaus (1 691 m n. m.). Zde se k nám připojují dva mladí Rakušané, se kterými během společné cesty probíráme taktiku výstupu.

V závěru údolí vede přes říčku Gschlossbach visutý můstek a za ním se cesta stáčí vlevo. Stoupáme v nekonečných serpentinách a postupně odkládáme další a další svršky. Cíl naší cesty se postupně vynořuje a bílá ledovcová čepice jasně září na blankytně modrém nebi. Značený chodník míjí po pravé straně nejspodnější splaz ledovce a uhýbá k chatě Alte Prager-Hütte (2 484 m n. m.). V závěrečném úseku chodník prudce stoupá kolem malého jezírka Im loch, od něho je to již jen kousek k chatě Neue Prager-Hütte (2 796 m n. m.).

Jména chat na nás dýchnou domovinou a nostalgicky připomenou zašlou slávu českých alpských klubů a spolků, z jejichž popudu byly tyto stavby zakládány. Zatímco Alte Prager-Hütte poskytuje pouze nouzové ubytování a má pouze dvanáct míst v nouzové noclehárně, Neue Prager-Hütte nabízí 66 lůžek a 12 míst v zimní části. Otevřeno je od konce června do 23. září a o Svatodušních svátcích.

Je jedenáct hodin a zvažujeme další postup. Obvyklé je na chatě přespat a začít vlastní výstup časně ráno a závěrečnou část trasy absolvovat po zmrzlém povrchu ledovce. Ideální slunečné počasí nás však nutí ke kompromisu. Zamlouváme si dopředu nocleh, vydatně obědváme a na chatě zanecháváme nejen nadbytečné zásoby jídla, ale i svršků.

Teď to přece nevzdám…

Vlastní výstup na vrchol vede asi 500 m po kamenité ledovcové moréně a dále po ledovci Achlafenkees. Na pravé straně se zvedá hřeben Nieder Zaun. Podél něho se dojde až ke kótě 2 993 m n. m. a v JZ směru na plato Obere-Keesboden. Připínáme mačky a se skupinkou domorodců překonáváme úvodní ledovcové trhliny.

Pohled do otevřených, až několik desítek metrů hlubokých trhlin naší minivýpravě náladu nezvedá. Objevují se i hlasy, že tohle by se nám na mořském břehu určitě nepřihodilo, a tak raději ukončuji diskusi a velím k dalšímu postupu. Jak se později ukázalo, bylo toto místo v podstatě jediným nepříjemným a nebezpečným úsekem celé výstupové trasy.

Z plata Obere-Keesboden se stopa stáčí k západu a postupujeme po nekonečné sněžné pláni p od strmý vrcholový svah. Po levé straně se tyčí masiv Schwarze Wand (3 511 m n. m.). Červnové slunce do nás pere opravdu nemilosrdně, na široké ledovcové pláni vrhají jediný stín naše postavy a teleskopické horské hole. Při bezvětří putují rukavice, svetry i větrovka definitivně do kletru. Přibývající nadmořská výška se začíná sice pomalu ale jistě projevovat a postup se zpomaluje. Každých 5-10 minut je třeba odpočívat a hlavně pít. Teď teprve oceňujeme, že jsme přibalili i druhou termosku s čajem.

Nádherné panorama s dominantou "naší" hory. Sledujeme červené puntíky sestupujících a dle jejich pohybu odhadujeme problémová místa. Po téměř dvou hodinách dosahujeme úpatí závěrečného strmého vrcholového svahu. Sníh pokrývající ledovec je vlivem mimořádného tepla rozbředlý a lepí se na mačky. Chvílemi to vypadá, že s sebou vlečeme na horu i sněhové koule.

Nadchází hodina pravdy, teď se teprve pozná, kdo má kolik natrénováno. Manželka začíná hlasitěji protestovat, je třeba rozdat poslední zásoby energie. Čokoláda a balíček rozinek vylepšují náladu, vrchol se přeci jen pomalu, ale jistě přibližuje.

Ještě několik serpentin a prudký svah pomalu přechází v závěrečný vrcholový hřebínek. Zde jsou sice mohutné převěje, ale co je hlavní, je konec stoupání a vrchol je na dosah. Uvolněně přecházíme po závěrečném hřebenu a ve tři hodiny si tiskneme ruce a vzájemně si blahopřejeme. Výše už cesta nevede, jsme na vrcholku!

Vrcholové opojení

Nevím, kdo z nás má větší radost z výstupu, ale spokojenost a hrdost vyzařuje z nás všech. Pro syna Marka představuje oněch 3 674 m n. m. překonaný výškový rekord, já si spolu s manželkou připisuji do své sbírky další alpský vrchol.

Sedíme pod mohutným vrcholovým křížem a jsme nadšeni. Úmorný výstup nebyl nadarmo. Přímo neuvěřitelné, nádherné počasí, úplné bezvětří. Rozhled je jedinečný, úchvatný. Celé alpské panorama nám leží u nohou.

Na severovýchodě Dachstein, Totes Gebirge, Watzmann, Steinernes Meer, na severu pak celé panorama Kitzbühelských a Zillertálerských Alp, v dálce na severozápadě Zugspitze. Na jihu se tyčí rozeklané a divoké hřebeny italských Dolomit a Karnských Alp. Přímo před námi pak nejvyšší hora Rakouska Grossglocner.

Přes poměrně pokročilou dobu nejsme na vrcholku sami, a tak využíváme příležitosti a necháváme se fotografovat u mohutného kříže, který zdobí vlastní vrcholek hory. Službu pochopitelně opětováváme a domlouváme se na společném sestupu. Pořizujeme zápis do vrcholové knížky, v notýsku nám přibývá další cenné razítko. Ze skalnatého výchozu na boku odlupuji malý suvenýr, který rozšíří moji sbírku vrcholových kamenů.

Dorážíme zbytek čokolády a pražených vloček a pečlivě po sobě uklízíme. Spatřit volně pohozené odpadky je v této nejen turisticky vyspělé zemi zhola nemožné.

Přesto, že stále nemůžeme odtrhnout oči od úžasného panoramatu, který nám zdejší příroda připravila, přestávku na vrcholu nijak neprotahujeme, neboť nás čeká ještě několikahodinový sestup na chatu. Ještě poslední pohled na rychle se sklánějící sluníčko a dáváme hoře sbohem. Obezřetně a pomalu sestupujeme. Teplota prudce klesá, a tak i sníh začíná pod mačkami příjemně křupat. Sestup nám zpestřuje pohled na elegantní štíhlou pyramidu Grossglocneru, kterou ozařují paprsky zapadajícího slunce.

Nejkrásnější spánek

Je krátce po sedmé a jsme zpátky na Neue Prager-Hütte. Na rozdíl od oběda, nyní zde panuje čilý ruch. Doceňujeme naši prozíravost, že jsme si zamluvili noclehy předem, neboť turistů ze všech koutů Evropy je zde najednou víc než dost. Chatu, která je majetkem alpského turistického svazu má v dlouholetém pronájmu rodina Kreibich z Pragratenu. V době vrcholící turistické sezóny zde pracují na plné obrátky všichni členové rodiny.

Po nezbytné administrativě dostáváme přidělena čísla postelí ve společné noclehárně. Ta je umístěna až nahoře pod střechou, ale nádherně voní čerstvě obloženým dřevem.

Nohy nás bolí všechny tak, že zprvu již vůbec neuvažujeme o nějakém opětovném sestupu do společenských částí chaty. K akci nás vyburcuje až pronikavá vůně gulášové polévky, která sem stoupá přímo z kuchyně. Takového pozvánce se nedá odolat, a tak slézáme dolů do jídelny. Nejsme sami, koho vůně přilákala a u stolu probíráme dnešní den s partou německých turistů.

Únava nám však klíží oči a tak po zaslouženém pivu a hrnci výborného čaje jdeme na kutě. Usínáme snad ještě dříve, než stačíme zalézt pod deku. Společně si necháváme zdát o ještě vyšší a vzdálenější hoře, kam příště společně vystoupíme…