Výstup přes Pallavicini Rinne na Grossglockner, nejvyšší horu v Rakousku

Výstup na Grossglockner ve Vysokých Taurách (Hoher Tauern)

To je snad zlej sen, jsme uvězněni v moři špatně vrstvené žuly a já se marně snažím najít oporu pro přední hroty maček. Hrabu jako rejsek v silné vrstvě čerstvého prašanu a dole pod ledovou glazurou tuším to, co nám dává moc, to co nás posouvá krok za krokem vzhůru a tím přibližuje k cíli, k volnosti.

"Konečně stupy!", volám na parťáka a brzy dosahuji skalního hrotu. Štanduju ve špatných smycích, nemám na vybranou… Hans se zbavuje pout symbolického stanoviště z dvou bídných čoků a pokračuje za mnou. Myslím, že jsem se "odvařil" a nyní bude řada opět na něm. Je jako stroj, bezchybný, jakoby jeho kroky řídila vyšší moc…

Stejně tak jako maturita byla něco, co mají za sebou ti úspěšnější z nás, stejně tak jako státní zkoušky na výšce patřily těm co vytrvali, stejně tak jako první úspěchy na skalkách na sebe nechají čekat a stojí moc odřených kloubů, tak Pallavičiňák stojí roky příprav v jednodušších cestách Alp, roky horolezeckého zrání a věřte mi, je velkou odměnou za vynaloženou dřinu a za vaši vůli jít dál.

Původně to nebyl můj nápad, vydat se na Pallavičiňák, ale po Hansově popíchnutí a po našem úspěšném výstupu NW stěnou Grosser Möseleru jsem nad tím začal přemýšlet. Myslím, že po posilnění v Pardubické Plzeňce slovo v napsané SMSce dalo slovo. Teď už stojíme na Franz Josefovi a říkáme si, že pokud se nestane zázrak a počasí se nezlepší, pak nemáme nejmenší šanci dostat se na bivak, natož na vrchol. Vypadá to, že pivo za 4,60 € zahání nejen špatné myšlenky, ale hlavně mraky. Ráno vylézáme rozlámaní z kufru kombíku a k našemu milému překvapení vidíme čistou oblohu. "Super, razíme!"

Cesta k bivaku

Už se hodinu šouráme po ledovci Pastezre, očima se snažíme zjistit podmínky ve žlabu, ale jsme ještě moc daleko. Nevidíme ještě ani bivak, natož množství nového sněhu v kuloáru. Po týden trvající chřipce si připadám jako nemluvně, které uteklo z kočárku. Nalezená rozlámaná lyže, skeleta a kousek nohavice mi na optimizmu nepřidávají. My jsme ale otrlí hoši a ani 60 cm nového sněhu ve 40° svahu nám nekazí náladu. Dokonce ani to, že oproti průvodci dorážíme na bivak s dvouhodinovým zpožděním.

Je krásně klidné odpoledne, obloha se čistí a tlak stoupá. A to nejen atmosférický. Srdce buší nedočkavostí, neboť začátek žlabu máme od bivaku jako na dlani. Jsme ve výšce 3 250 m, dobrá předpověď, posilňující slivovice a 40 deka špeku nám začínají prohánět adrenalin v žilách. "Už aby bylo ráno!"

Výstup žlabem

Vektorky křičí že už jsou čtyři hodiny a že bychom už měli někam jít… Taky bych se někam poslat za to, co jsem vymyslel a Hanse taky, ale na to teď není čas. Teď musíme ohřát tang a nacpat do žaludku pokud možno co nejvíce vydatné stravy. Po dvou chlebech s paštikou a několika douškách jeho oblíbené tekutiny balíme. Od západu se trochu mračí, ale předpověď na dnešek je bezchybná, nefouká a slabě mrzne. Sníh pod mačkama rozeznívá svoji symfonii a tentokrát to máme i s barevnou hudbou, stačí škrtnout mačkama o žulu.

Šlapu stopu po horním ledovci, jsem totiž se svými 65 kily a drobnou postavou s nadměrně vyvinutými nohami č. 11, oblíbený průzkumník. Bořím se sotva do půl lýtek, ale strachu mám jako kdybych se prodíral přinejmenším po pás. V tom lano podezřele zatáhne. "Tý vole!", volá Hans a snaží se vyprostit z trhliny, do které zapadl téměř po rozkrok. "To nám to pěkně začíná", pomyslím si, zatáhnu za lano a v mžiku pokračujeme k nástupu do žlabu.

V šest hodin se navazujeme na celou padesátku a Hans nastupuje do výlevky. Čeká nás nejprve asi 100 metrů úzkého koryta, kterým se celá stěna nad námi čistí. Tady musíme být rychlí. Výstup jsem si pomyslně rozdělil do tří etap, cesta po ledovci, kterou už máme za sebou, potom výlevka a nakonec závěrečný mixový výšvih.

Celou délku žlabu jsem nepovažoval za náročnou, věřil jsem, že se jedná spíše o monotónní dřinu v 55° ledu. Máme tedy první část za sebou. Nyní mi další vytyčený cíl ale neustále sype na hlavu prachové lavinky a ne a ne s tím přestat. Občas mi zabubnují na přilbu kousky ledu, které mi připomínají: "Lez, lez, lez nebo ti pošlu větší pozdrav". Tak tedy "sekám latinu" a buším dál…

Po 45 minutách, celí od sněhu, konečně dosahujeme ledu a štandujeme, abychom zdomácněli. Můžeme si vybrat, buďto se brodit v řece nestabilního čerstvého prachového sněhu v pravé části žlabu nebo lézt stále ledem v jeho střední části. Máme rádi pevné body, takže není o čem dále přemýšlet.

Máme ještě dost síly, tak následující stovky metrů lezeme souběžně tak, abychom měli mezi sebou vždy alespoň dva šrouby. Rychle nabíráme výšku a štandujeme vždy až po 100 metrech. Rychle nám to ubíhá a chvilky u štandu si zpestřujeme zahříváním nejen svých prstů, ale taky šroubů. To proto, aby pustily led uvězněný v útrobách a šly bez problémů použít v další lanové délce.

Mezitím nahoře nad námi občas zahlédneme lidi na hřebenu. To nás tak trochu falešně uklidňuje, alespoň cítíme, že tu nejsme sami. Rozdíl je v tom, že jim zbývá k dosažení vrcholu pohodlným hřebenem 30 minut, ale nám asi tak 7 hodin ve špatném ledu a v ještě horším mixu, což ale prozatím netušíme.

Led se chová divně

Po 4 hodinách lezení v ledu se žlab zužuje a přemrzlý led se chová podivně. Po úderu cepínem se bez varování mění v pavouka prasklin a v kusech mizí do údolí pod námi. Kvalitně zaseknout cepín dá nehoráznou práci, mačky na tom jsou naštěstí o něco lépe. Hans má můj obdiv, celý led táhne on a já se mu to snažím oplatit alespoň rychlým lezením na druhým konci a neremcáním u štandu. I když někdy ta loajalita stojí hodně přemáhání, zejména když rukavice se po chvilce stanou kusem ledu a zuby s nohama vyklepávají podivnou písničku v rytmu jedoucího vlaku.

Poslední délku na ledu už musíme jistit postupově. Vrháme dolů kila ledu a já v duchu prosím Hanse "šroubuj, šroubuj…" Naštěstí poslouchá a na padesátku dá alespoň pět šroubů. Rychle dolézám, lýtka tvrdnou, zánět šlachy v rameni si neví rady, prsty na ruce necítím a je jasné, že oba nemáme morál pokračovat tímto ledem dále vzhůru. Asi 200 metrů pod vrcholem, ve výšce 3 600 m prcháme vpravo do výrazného mixového žlabu, oba věříme, že máme vyhráno. Tak a teď nás podle mojí teorie čeká teprve to třetí obtížné místo. Je jedenáct hodin a podle našeho odhadu bychom mohli být po dvanácté nahoře…

Míříme do neznáma

K lezení po skále máme jen skromnou výbavu, celkem tři friendy a tři stoppery. Jsme připraveni na všemi popisovaný dobře zajištěný jednodélkový výšvih na konci Palavičiňáku. Tento materiál jsme brali spíše pro nouzové případy. Teď nemáme na vybranou, cesta dále nahoru je ze zdrcujícího ledu a závěrečný mix z našeho místa také nevypadá moc dobře. Mizíme tedy do neznáma.

Hans nastupuje do žlábku a zjišťuje, že skála není moc dobrá, je špatně vrstvená a pokrytá ledem na němž se drží 20 až 30 cm čerstvého sněhu. Pro mě to jsou podmínky, které mě pronásledují ve špatných snech. Nyní jsme postaveni tváří v tvář tomuto rozmaru a musíme se s ním poprat.

První štand máme ze dvou špatných stopperů, to znamená, že musím unést tu zodpovědnost a v žádném případě nespadnout nejen na cestě k Hansovi, ale i v následující délce, kterou tahám. Je to pro mě těžké nejen proto, že jsem celé léto nelezl a marně se snažil vyléčit zmíněný zánět šlachy, ale i proto, že jsem unavený a silně vnímám vážnost situace v jaké jsme. Zdomácním teprve kousek nad štandem a hrabáním cepíny hledám cestu vzhůru.

Mačky skřípou na hladké namrzlé žule a já postupuji pomalu. Poslední friend se houpe asi 10 metrů pode mnou. Veškerou snahu soustředím na skalní hrot nedaleko, sázím na to, že tam půjde zřídit stanoviště. Ještě pár nejistých kroků, naštěstí za dobrý cepín, a už se držím slušného chytu. Je těžké zjistit, že z vidiny luxusního stanoviště se stanou pouze dvě bídné smyce. Lepší to už nebude a tak dobírám borce na druhém konci lana, který po přebrání materiálu rychle pokračuje dál. Jelikož jsem se tak říkajíc "odvařil", tak další tři náročné délky jsou na něm.

Leze bezchybně a já tiše upínám veškerou vůli na náš další postup. Držíme spolu, závislí jeden na druhém a pokračujeme stále výš. Žlab se mění v krátký komín, aby se mohl proměnit záhy v pravidelný 60 metrový kout. Padající kámen mi označí půlku lana tak kvalitně, že z něj zbudou jen dva drobné prameny. Ne nadarmo lezeme vždy na dvojitém laně. To se naštěstí stane předposlední délku před vrcholem, který dosahujeme šťastni, unaveni a žízniví kolem páté hodiny odpolední. Strávili jsme tedy ve stěně celých 11 hodin!

Sestup z vrcholu

Dlouho nahoře nepobudeme a už navázaní sestupujeme na Erz. Johan hütte, kde k našemu překvapení stále trčí chatař. Po úvodním zklamání, že přijdeme o noc ve winterraumu a o nějaká ta Eura se rychle adaptujeme na vyhřátou jídelnu a klopíme pivka na oslavu dnešní akce. I ta pohostinnost chat má něco do sebe! Brní nás prsty na rukou, Hansovi modrá nehet na palci, já si pro změnu roztrhl goráče a aby toho nebylo málo, tak mi kámen přeseknul lano. To jsou naprosto zanedbatelné daně za tak překrásný výstup!

Díky Glocknere za podmínky, díky pane Pallavicini za to, že vás napadlo jít touto spanilou cestou nahoru, díky nám oběma, že jsme se tak kousli, a zvládli to, a v neposlední řadě díky Bohu! Myslím, že tato cesta ve mě zanechala opravdu hodně, určila také směr, jakým bych se chtěl v horách vydat, ovšem pokud dá zdraví. Přeci jen platí, že „maturita“ je teprve začátek života. Máme se tedy na co těšit.

Souhrnné údaje

• 55° led + závěrečný mix, 600 m převýšení, uváděná náročnost dle podmínek 2 až 6 hodin
• Nástup ke Glockner bivaku - sestup na ledovec 260 m, výstup k bivaku 1 160 m, čas 5 hodin
• Výstup žlabu - výstup cca 600 m na vrchol, sestup 330 m k chatě, čas 13 h 30 min
• Sestup na France Josefa - sestup 1 360 m, výstup na parkoviště 260 m, čas 3 h 30 min