Vysoké Taury: Na Grossvenediger a Grossglockner, nejvyšší hory Taur

Výstup na Grossvenediger a Grossglockner, nejvyšší hory Vysokých Taur

Zase jsme zatoužili vypravit se do území věčného sněhu a ledu. Tentokrát nás zlákala dvě rakouská géčka. Grossvenediger (3 666 m) je čtvrtou nejvyšší horou Rakouska a Grossglockner (3 798 m) je, co se výšky týče, na samotné rakouské špici.

Oba se nachází ve Vysokých Taurách a každý jsou úplně jiný. Zatímco Grossvenediger, tato sněhobílá hora, se nám nechtěla ukázat a ani nám nedovolila se z jejího vršku pokochat dalekými výhledy, Grossglockner nám to bohatě vynahradil.

Grossvenediger

Po skoro osmihodinové jízdě autem parkujeme na malém parkovišti v Hinterbichlu (1 329 m). Máme v plánu ještě dnes dojít na chatu Defreggerhaus (2 962 m). Batohy jsme si proto zabalili už doma, takže se na parkovišti jen převlečeme a Zdenda si tradičně oblepí nohy kilometry náplastí.

Rozcestník v Hiterbichlu hlásá, že na chatu Johannis Hütte (2 116 m), kterou máme po cestě, jsou to tři hodiny a na Defreggerhaus další tři hodiny. Cesta stoupá až k Johannis Hütte po silnici a cestou míjíme dva kamenolomy. Jezdí tu také dost taxíků, které vozí turisty až k první chatě. Lidé si svezením ušetří dobrých osm set výškových metrů a tři hodiny chůze. My však šlapeme po svých.

Cestou nás chytá první přeháňka. Podobných nás dneska čeká ještě několik. K Johannis Hütte doházíme za dvě a čtvrt hodiny. Zastavujeme se jen na chvíli, abychom posvačili, a pak šlapeme dál. Cesta vede příjemným chodníčkem po travnatém hřebínku. Dešťové přeháňky se mění ve sněhové. Cestou ještě dobíráme vodu z potoka. Postupně se mění tráva v suť a poslední úsek vede už jen po kamenech. Na Defreggerhaus docházíme za dvě a tři čtvrtě hodiny.

Jako první se jdeme ubytovat, pak už jen vaříme čaj a odpočíváme. Venku se zatím zcela zatáhlo. Je mlha a není nic vidět. O čtvrt na deset jdeme do ledového matrazlageru, nasadíme čepici a zabalíme se do dvou dek, které kolem těla pořádně udusáme, aby nikudy nepronikal studený vzduch.

Chceme vyrazit k vrcholu brzy, tak máme budík na pět hodin. Sice jsme oba už od čtyř hodin vzhůru, ale do páté hodiny se vydržíme válet. V pět hodin rychle sbalíme své věci, abychom nebudili ostatní, posnídáme a v šest hodin vycházíme z chaty jako první. Chvíli za námi pak jde ještě jedna dvojice kluků.

Cesta vede nejprve po skalnatém úbočí, po kterém se vystoupá k ledovci, kde se navazujeme na lano. Pořádně fučí, tak jsme rádi, že máme s sebou péřovky. První část cesty po ledovci vede traverzem a až později se začíná zvedat. Vítr je čím dá silnější a stopy z předchozího dne jsou zaváté. Snažíme se jít místy, kde tušíme náznak cesty a doufáme, že jdeme správně a trhlinám se tak vyhýbáme. Pár je jich vidět, ale ty schované snad míjíme. Ale občas se nám podaří zabodnout hůlku do prázdna. Nepříjemný je to pocit.

V polovině stoupání do sedla se ujímá prošlapávání dvojice kluků, co jde celou dobu za námi. Kromě stále sílícího větru začíná padat i mlha a slabě sněží. Na tváři se mi dokonce dělá omrzlina, která se vybarví do tmava.

V sedle to kluci otáčí, my chceme jít dál. Dochází nás skupina s horským vůdcem. S radostí ho pouštíme před sebe, přece jen je místní, zná terén a ví, kudy vést stopu. Jdeme mu v patách. Před závěrečným úzkým hřebínkem se schází naše cesta s cestou vedoucí z chaty Neue Prager Hütte.

Na hřebínku se moc vyhýbat nedá. Je široký tak 40 centimetrů a na obě strany stametrové srázy. Ty však nevidíme, protože je mlha. Trochu adrenalinu ale vyvolávají silné poryvy větru, které občas naruší naši rovnováhu.

U kříže je pouze skupina s vůdcem. Rychle vytahujeme foťák a děláme vrcholové fotky. Po chvíli však foťák zamrzá. Tak už nemáme důvod na vrcholu setrvávat. Je zima, fučí a k vrcholu se blíží další skupinky. Honem přelezeme hřebínek a pochvalujeme si, že nám to vyšlo. Za chvíli bude totiž na vrcholu narváno.

Sestupujeme v bílé tmě, stopa je opět zavátá a to i přesto, že před malou chvíli tudy prošlo docela dost lidí. Za námi zbystříme zase horského vůdce. Tak ho necháme projít a jdeme za ním. Orientace v sedle není za mlhy vůbec jednoduchá. Všude kolem bílo, skály po stranách nejsou vidět. Snadno by se dalo sejít z cesty a zabloudit do trhlinového pole. Držíme proto tempo s vůdcem a sestupujeme dolů.

V traverzu, kde začíná být i vidět, kam má člověk jít, ho předcházíme a pokračujeme ke skalnímu stupni, kde končí ledovec. Odvážeme se z lana, posvačíme a sestupujeme dál k chatě. Ani na chatě se nijak dlouho nezdržujeme, protože nás čeká ještě dost dlouhý sestup k autu. Za drobného deště docházíme za hodinu a půl k Johannis Hütte, kde si dáváme za odměnu jedno pivo a pak sestupujeme po silnici dolů do Hinterbichlu. Cesta to je hodně úmorná a únavná. Nohy už toho mají skutečně dost.

U auta s obrovskou úlevou sundáme boty a až pak začínáme přemýšlet, kde budeme spát. Kemp v Hinterbichlu sice je, ale o pár kilometrů dál a taky v nižší nadmořské výšce je také kemp. Volíme vodácký kemp v Schleitenu.

Další den odpočíváme a řídíme se tradičním lezeckým pravidlem. Doba, kdy se leze, je doba půstu. Za celý den jsem například snědla jen tři rohlíky. Zato den, kdy se odpočívá, se dá přirovnat obžerství. Zatímco Zdenda se snaží držet si svůj jídelní standard, já jím tento den jen jednou denně. Začnu ráno snídaní, po které plynule přejdu k několika dopoledním svačinkám, obědu, dalším odpoledním svačinkám a večeři. Krátké chvíle, kdy zrovna nesvačím či neobědvám, prokládám tyčinkami a arašídy. Nu což, je přece potřeba doplnit energii a nabrat síly k dalšímu výstupu.

Grossglockner

Dnes nás čeká nenáročný den. Chceme jen vystoupat k chatě Stüdlhütte, kam by to mělo být něco kolem tří hodin.

Ráno proto v klidu vstaneme, zabalíme si věci, zaplatíme kemp ve Schlaitenu a odjíždíme do Kalsu, odkud pokračujeme po placené horské silnici (9 euro) na parkoviště u Luckenerhaus (1 918 m). Cestou se nám ukazuje pohled na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m). Celá scenérie Velkého zvonu s čepicí z mraků a jeho sluncem zalitá ledovcová sukně je opravdu úchvatná podívaná a my si v duchu představujeme, jak zítra polezeme nahoru.

Z parkoviště odcházíme krátce před desátou hodinou. Cedule udává čas k Luckenerhütte (2 241 m) jeden a půl hodiny a k Stüdlhütte (2 801 m) tři hodiny.

Až k první chatě vede cesta jen po silnici a od parkoviště je chata vidět. Stejně tak máme celou dobu na očích i Grossglockner. Spolu s námi postupují nahoru skupinky důchodců a nutno říct, že jim to docela šlape. Zatímco oni na Luckenerhütte končí, my pokračujeme dál. Chaty jsme dosáhli po necelé hodince pohodové chůze.

Bez zastávky pokračujeme dál. Cesta vede po příjemném chodníčku, který kličkuje v četných serpentinách mezi rozkvetlými loukami. Doprovod nám dělají zvědaví svišti, kteří hvízdají a vystrkují hlavy ze svých nor. Závěrečná část traverzuje svah, na kterém stojí chata. U ní jsme po dvou hodinách a pětačtyřiceti minutách.

Nejprve se převlečeme do suchého a jdeme se ubytovat do matrazlageru, který stojí 10 Euro na osobu pro členy AV. Pak si v závětří vaříme vynikající oběd - těstoviny se sýrem a šunkou a po něm uleháme do postele a na hodinku a půl se ztrácíme. Pak až do večera jen tak lelkujeme, jíme a hovoříme o zítřejším výstupu.

Ještě před spaním si jdeme uvařit do termosek čaj. Společně s námi vaří ještě jedna dvojice Čechů, kteří se chystají zítra také na vrchol. Chtějí lézt přes Stüdlgrat. Zdenda s Kamilem chvíli řeší zajištěnost této cesty a po 20. hodině jdeme spát. Budík máme na čtvrtou ráno.

V noci bylo v matrazlageru docela horko. Napůl spíme, napůl ponocujeme, ale to je tradiční průběh noci před náročnějším výstupem. Ve 4 hodiny potichu vypadneme z lágru a v sušárně posnídáme, dobalíme věci. Za deset minut pět nasazujeme batohy a začínám stoupat na Grossglockner. Je už šero, takže čelovky ani nepotřebujeme. Nejprve vede cesta traverzem protějšího svahu a následně se po suti dojde k ledovci. Zpočátku je úplně plytký. Jdeme bez maček a nenavázaní, ovšem za první trhlinou se situace mění. Jsme přece jen na ledovci a trhliny na něm můžou být.

Nasazujeme mačky, navážeme se a stoupáme k prvnímu výšvihu. První část feraty obcházíme po ledovci a nastupujeme až do její druhé části. Nenáročná ferata ústí na verandě chaty Adlersruhe (3 454 m). Nám trvala cesta sem dvě a tři čtvrtě hodiny. V závětří chaty posvačíme, navěsíme na úvazek zbytek věcí a začínáme se sunout po ledovci zase blíž k vrcholu. Cesta vede napřed příjemně skloněným kopcem. Postupně sklon narůstá.

V serpentinách ve zhruba pětatřicetistupňovém svahu dojdeme k vrcholovému hřebínku a první jistící tyči. Tady už bohužel nastává situace známá většině, co lezli na Glockner. Někteří neomalení lidé nečekají, nedávají přednost, prostě skoro vám lezou po hlavě, jen aby se dostali nahoru nebo dolů. Tato neohleduplnost nejenže zvyšuje nebezpečí pádu, ale i časově zdržuje.

Postupujeme pomalu nahoru, napřed jde Zdenda první, nakonec si troufám jít do čela i já. Docházíme na vršek Klein Glockneru. Odtud je potřeba sestoupit do sedla Glocknerscharte. To je ono proslulé sedýlko s hřebínkem úzkým tak akorát na délku nohy, přičemž na obě strany spadají mnohasetmetrové strmé žleby. Dál už se na vrchol nejvyšší hory Rakouska pokračuje mixovým terénem.

Na Kleinglockneru nás dochází skupinka Čechů, mezi nimi i Kamil s Blankou, kteří si rozmysleli jít nahoru Stüdlgratem a šli klasikou. Na vršku malého Glockneru se však kromě Kamila zaseknou a poslední pasáž absolvovat nechtějí. Chvíli se přemlouvají, jestli jít nebo nejít. Nakonec se ke Kamilovi přidává ještě jedna holka a spolu s námi vystoupí na vrchol Grossglockneru.

V 11.20 hodin jsme tak stanuli na nejvyšším bodě Rakouska. Viditelnost je nádherná, zdržíme se na vršku docela dlouho. Pak už je ale čas začít sestupovat.

Do sedle mezi Glocknery slaníme a pak postupujeme po vzdušném a exponovaném hřebínku zpočátku jištěním od tyči k tyči. Právě pro sestup se táhneme s dvěma padesátimetrovými půlkami, takže po chvíli začínáme se Zdendou slaňovat až dolů pod nástup na skalnatý hřebínek. Byl to skvělý nápad vzít pro tyto účely tato dvě lana.

Pak už nám zbývá přejít přes ledovec, seběhnout feratu a znovu nastoupit na ledovec, po kterém dojdeme k suti a následným traverzem k chatě. Celá akce nám trvala 12 hodin. Hodně bylo dáno zácpou ve vrcholových partiích.

K závěrečnému sestupu se vydáváme o půl šesté. Cesta ubíhá dobře, i když je znát, že toho za dnešek máme plné brejle. Zdenda ještě stíhá cestou dolů honit po loukách sviště s foťákem a snaží se ulovit pěkný záběr. Za hodinu a půl jsme dole u auta a přejíždíme zpět do vodáckého kempu ve Schlaitenu.