Hřebenovka Bílých Karpat, hezký hřebenový trek ze slovenské Skalice

Ze Skalice po hřebeni Bílých Karpat do Střelné

Naše země je překrásná. Jsou neopakovatelná místa, místa klidu a pohody. Při pohledu z vyhlídky Hrubé skály zvolal jeden Čechoameričan "Konečně jsem pochopil, proč se v naší hymně zpívá… zemský ráj to napohled…"

Ale nemusíme na Hrubou skálu, Šumavu, Krkonoše. Podívejme se kolem sebe a objevíme místa, která ještě jsou "zemským rájem". Taková nalezneme i v pohoří Bílých Karpat. Rozkládají se na hranicích mezi Českou a Slovenskou republikou. Česká část leží v okresech Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Slovenská část Bílých Karpat se rozprostírá v okresech Senica, Trenčín a Povážska Bystrica.

Pro Hodonínskou část Bílých Karpat jsou charakteristické rozsáhlé komplexy květnatých luk. Oblast kolem Starého Hrozenkova se nazývá Moravské kopanice. Rozptýlené chalupy obklopené sady, políčky, loukami a pastvinami mají neopakovatelnou atmosféru.

Čtěte také: Bílé Karpaty. Trek od Strážnice po Valašské Klobouky

Severní část pohoří již připomíná Moravskoslezské Beskydy. Rozsáhlé bučiny kolem Vlárského průsmyku patří k nejlépe zachovaným lesním porostům České republiky.

Nejvyšším vrcholem pohoří je Velká Javořina (970 m). Je také vyhlášeným vyhlídkovým místem. Když budete mít štěstí, tak za dobré viditelnosti lze spatřit Pálavské vrchy, pohoří Chřibů, Vizovické vrchy i Beskydy s Lysou horou. Vrcholy Malé Fatry a západní čest Velké Fatry, Strážovské vrchy a Povážský Inovec. Nejblíže jsou Malé Karpaty, táhnoucí se až na Děvín, soutok řeky Moravy s Dunajem.

Pohoří Bílých Karpat začíná na JZ nad slovenskou Skalicí a končí na SV po osmdesáti kilometrech v Lyském průsmyku ve Střelné. Ještě jsem vás nepřesvědčil k návštěvě těchto krásných kopců? Čtěte tedy dál.

Skalica

Končí měsíc květen. Autobus opouštíme na železniční stanici v městě Skalica, kde je také konečná i železniční tratě, která ještě před několika lety vedla až do Veselí n. Mor. Slovenská Skalica je malé město, které stojí za to si projít. Je to bývalé svobodné královské město.

Venku totálně zataženo. Čekáme na dvojici, která přijede až za hodinu a protože Bílé Karpaty jsou chudé na vodu, tak hned naproti staniční budovy doplňujeme tekutiny slovenským pivem Corgoň. Zanedlouho máme vody dostatek.

Z nízkých mračen hnaných od severu ledovým větrem se spustil vydatný déšť, který nás bude provázet až do večera. Kamarádi z Blanska, kteří přijeli vlakem se na nás dívají vyčítavě co že se to děje s tím počasím.

Uchylujeme se do čekárny a poctivě čekáme hodinu, další půlhodinu a venku leje. Je ke dvanácté hodině, když mlčky oblékáme bundy a navlékáme pláštěnky na batohy, ty na záda a voda, nevoda vyrážíme na stodvacetikilometrový přechod. Skaličané se za námi otáčí, když vidí v tom nečase sedm lidí snažících se vymotat ven z města. Možná si i některý z nich ťukal na čelo.

Po malém bloudění nacházíme správný směr z města a kolem vinohradů po již rozbahněné cestě stoupáme ke kopcům. Leje jako z konve, ledový vítr a mlha. Fuj počasí. Prvního přístřešku, který potkáváme využijeme, abychom ze sebe setřásli vodu. Značka se někam zatoulala, jako se dnešní den zatoulá několikrát. Mapa musí do deště a pomoci nám dostat se na červenou značku.

Bivak na Žalostiné

Čupy (574 m) jsou v mracích a pod Machnáčem se opět ztrácíme. Kolem nás se prohání chuchvalce mraků hnané severákem. Objevujeme hraniční kameny a značka vede v jejich blízkosti, tak nebyl problém se dostat na označenou pěšinu.

Procházíme Kněžské hory, kde jdeme asi dva kilometry kolem oplocené obory a před námi několikrát přebíhají početné tlupy daňčí zvěře. V bahnitém terénu to jde pomalu. Boříme se, kloužeme a rozmočení, promrzlí a unavení přicházíme v devatenáct hodin po 18 km na místo Žalostiná.

Je zde několik osamělých původních domů. Řešíme, kde budeme nocovat. Dokola svažitý terén, vysoká promočená tráva a štěstí při nás stojí. Je zde rozestavěná budova, která má velkou přístavbu již zastřešenou a hotovou betonovou podlahu.

Dlouho se nerozmýšlíme. Pozametáme ten binec a na podlaze stavíme stany. Budova je bez oken a vítr se tudy prohání, ale neprší na nás. Soused od vedle nám dal číslo na majitele této haciendy, tak se pokoušíme marně navázat spojení a požádat o svolení k přenocování.

Přesto se nám to podařilo. Pán přijel na svůj pozemek zakopat uhynulého psa a byl u vytržení jakou má ve svém rozestavěném domě společnost. Na uvítanou dostal slivovici, nadal nám do bláznů, že to ještě neviděl, aby někdo spal na betoně. Vzal klíče a odemkl dvě místnosti, kde bylo relativně teplo a nabídl nám postel.

Museli jsme prvně odklidit uhynulého plcha, který byl už suchý jako mumie a tím byla postel připravená k použití. Postel využili jediní dva důchodci. Ostatní mlaďoši spali ve stanech postavených v místnosti. "Toto musím odfotiť, aby mi moja stará uverila, že su na svete ešte vetší blázni ako som ja". A tímto se s námi majitel rozestavěného domu rozloučil.

30.5. Venku fučí, ale neprší. Vítr rozhání poslední nízkoletící mraky, když si dáváme na záda batohy. Sedm postav (tři muži a čtyři ženy) se brodí vysokou trávou posetou miliony kopretin a spoustou dalších barevných květin. Vzduch se po dešti vyčistil a obdivujeme daleké výhledy.

Čertoryje, Kobyla

Jdeme přes kopec Tri kopce (584 m) a vlevo pod námi je vyhlášená rezervace Čertoryje s unikátní květenou. Jsme na vrchu Kobyla (584 m), kde se k naší červené značce připojuje červená ze Strážnice. Mírně v sestupu při okraji lesa máme po pravé straně nádherné výhledy na Slovensko na kopce, které spadají do Myjavské pahorkatiny.

Jsme u Tří kamenů. Je to historické a legendární místo tohoto kraje, které se nachází na rozhraní tehdejších tří územních celků. Slovensko (Uhry) katastr Kuželova (panství Lichnštejnů) a katastru Hrubé Vrbky (panství Mágnisů).

21.5.1710 zde proběhla potyčka mezi zbojníky, které vedl Martin Polčák a husary. Ti zbojnickou partu postříleli. "Kdo ví co se všechno odehrálo mezi horama, kde stojí lipka zelená, tam zabili Janka místo jeleňa" jak se zpívá v písničce z Kuželova, který je pod "Třeme kamenama", kam dojdete po zelené značce za dvacet minut. Hned nad Kuželovem je větrný mlýn a místo s bustou slavného muzikanta Jožky Kubíka a bustou známého lidového vypravěče Vaška Mlýnka.

Ale pokračujme v našem putování po Karpatském hřebeni. Počasí umoudřené, cesta do kopečka kolem hraničních kamenů na vrch zvaný Stráň (550 m).

A značka je zase pryč. Je kolem jedenácté, dáváme si oddech a Honza nám oznamuje, že končí. Má ne spodu chodidla ukázkový puchýř, který mu ještě ráno Jitka ošetřila, ale od rána za námi pokulhává. Necháváme kamaráda svému osudu a podle odhadu se pouštíme lesem pravděpodobným směrem k nadraží ve Vrbovcích. Tam přicházíme o půl jedné.

Kubíkův vrch a Šibenický vrch

Doplňujeme vodu z kohoutku na stěně nádražní budovy, něco na zub a přes koleje do stráně nad námi na modrou značku, která nás zavádí do bukového lesa, kterým se přes Vysoký vršok, Novou horu dostáváme až na Kubíkův vrch (683 m). Je to jedno z vyhlídkových míst. Odsud SZ směrem.

Přes Kubíkův vrch vede za minulého režimu vybudovaná silnice (která nikdy svému účelu nesloužila) a spojuje Moravu se Slovenskem. Využíváme této možnosti a moderní techniky mobilních telefonů. Objednáváme si v Hotelu Háj, který je odsud v dolině dva km točené pivo, které za větrného počasí na Kubíkovém vrchu dáváme do sebe. Zde končí i modrá značka z Vrboveckého nádraží.

Odsud po zelené přes Šibenický vrch (707 m) ve výstupu kolem Javorinské studánky (jedno z mála míst, kde je na hřebeni voda) k místu Dibrovův pomník. Památka ještě na partyzánské hnutí, které v okolí Javoriny probíhalo. Traduje se, že jmenovaný velitel partizánů Dibrov dostal kulku z vlastních řad do zad.

Velká Javorina

Zde se napojujeme na červenou značku, která vede z Myjavy. Stále po hranici přes Kašpariskův vrch a strmý výstup na Durdu 842 m a odsud je to skok pod Javorinský prales, přes který na vrchol nejvyššího kopce Bílých Karpat Velkou Javorinu (970 m). Povinná fotka a jdeme po holém hřebenu k vysílači. Na Slovenskou stranu výhledy na Inovec a až na atomku v Jaslovských Bohunicích. I Čachtický hrad máme jako na dlani.

Původní záměr spát na vrcholu naší "domácí hory" (žiju dvě hodiny západně pod touto horou) zavrhujeme. Vichr žene chuchvalce, mračen kolem vysílače. Sestupujeme k Holubyho chatě a sto metrů od ní před dvacátou hodinou stavíme stany. Noc větrná, hučel vítr i letedla. Spadlo i něco vody.

31.5. sobota a ti rozumní jsou ještě v kanafasu. Jdeme k vysílači, kde se mám setkat s moji dcerou Markétou a její kamarádkou Zdenkou. Rozšíří náš přechodový tým. Přijely až z Liberce, aby se Markéta setkala s Jitkou se, kterou jsme trávili několik loňských dnů v ukrajinských horách. Štěbetaly spolu celý den.

Cesta pokračuje stále po hřebeni po červené značce a míjím místo, kde jsem se dvanácti roky vyválel na kole a tím i devítiměsíční marodění. Už je to dávná historie a já díkybohu v pořádku. Jsme u Kamenné bůdy, kde nám autem přivezli vodu a čisté ponožky.

Hrabina, Velký Lopeník

Něco zobneme a po kamenité cestě až na Hrabinu, místo, kde hřeben Karpat překonává silnice z Veselí n. Mor do Nového Mesta nad Váhom. A stále po hřebeni přes vrch Dubina s úžasnými výhledy zpět na Javorinu a Strání (městečko v dolině) a vlevo s Lopeníkem. Celý výhled uzavírá v pozadí Povážský Inovec.

Končí parádní výhledy a další lesnaté úseky jsou přes Studený (646 m), Holý vrch a Obecní háj. Odsud až k silnici je lesní cesta jako na tankodromu rozbitá od lesní techniky. Jsme na pevné cestě a po ní v nepříjemném dlouhém a táhlém výstupu k chatě na Trojáku na Vysoký vrch (698 m).

Vpravo dominují Velký Lopeník (911 m), Malý Lopeník (881 m) a Kobylec (844 m). Tento boční hřeben končí výrazným Lopenickým sedlem. Z Trojáku po zelené značce tři kilometry v sestupu po asfaltové cestě do Nového Dvoru, kde utahaní večeříme v motorestu Rasová.

V osmnáct hodin stavíme stany v lese nad přírodní rezervací Lom Rasová. Starý opuštěný lom s jezírkem, kde se daří orchidejím (fotím vstavač vojenský) a do večera přišlo několik lidí co si přišli pár kytiček také vyfotit. Večer si děláme malý oheň, romantika.

1.6. neděle a dnes nás opouští Zdeněk, Roman a Jitka. Zůstávám sám se čtyřma babama. Červená značka nás povede až do konce. Zatím jde souběžně lesem vedle frekventované silnice a až po dvou km jsme konečně v klidném prostředí karpatských lesních velikánů. A charakter cesty se také mění. Je tu více úseků nahoru a dolu.

Žítková

Po vrstevnici obcházíme kopec Lokov (738 m) a pod námi je vesnice Žítková, místo opředené legendami. Na moravských kopanicích v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním.

Jejich úkol byl mnohem praktičtější - pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl jak dál. Byly léčitelkami a vyznaly se v léčivých bylinách. Pomáhaly ve věcech milostných a dovedly "přičarovat" lásku vytoužené osoby. Rozpoznaly škůdce, bosorku nebo bosoráka a uměly zlomit jejich kouzla. Už samotné místo je obklopené ze všech stran horami a působí tajemnem.

Javorník, Vršatec

Z Ochozu (651 m) po rovné, nekončící lesní cestě až k hájovně a na vrch Hradisko (647 m). Stále bez možnosti někde dobrat vodu. Za Baštou je značka vedoucí k vodě, ale bez úspěchu. Pramen je vyschlý.

Cesta vede po hřebeni v mohutném lese na vrch Čerešlenky a ve stoupání až na vrch Javorník (782 m), kde dáváme odpočinek. Kolem nás se prohnali tři motorkáři, za kterými zůstal pytel smradu a vyjeté koleje. Cesta dál vede až do Svatého Štěpána v sestupu. Pod kopcem jsou nádherné louky až přeplácané kopretinami. Děvčata jsou u vytržení z té nádhery.

Červená nás dovedla k bufetu na hřišti. Pivo bodlo. Místní strýc, tak se na Moravě oslovují starší chlapi (ne jak to napsal ten Pražák co šel Karpaty "strécu" ti jsou na Hané). Tak tento strýc poručil holkám láhev šampáňa. Na oplátku jsem ho počastoval štamprlí čtyřicetipětileté slivovice.

Dívčí tým naši miniexpedice zde končí. Z Bylnice přichází můj celoživotní horolezecký kamarád Vlastík, který se mnou tento přechod dokončí. Loučíme se s holkama a poctivě šlapeme do Vlárského průsmyku (mimo jiné nám jede vlak), ale musel bych si nafackovat sednout a nechat se tu jednu zastávku odvézt.

Značka nás vede doleva do vesnice Sidonie, která nemá konce. Znám ji z mladých let, kdy jsme tudy chodily na Vršatec lézt po vápencových skalách. V hospodě na rychlovku jedno pivo na noc a za Sidonií u hájenky a bublající říčky Vlárky si těsně před setměním stavíme stan.

2.6. ráno v šest už snídáme slaninu, klobás a zapíjíme jedenáctkou Kozlem. Vodu nemáme, abychom si uvařili čaj. Značka nás hned od místa našeho noclehu vede doleva a stále do nekonečna prudkým svahem až na horské nádherné louky, po kterých ke kapličce s pramenem vody. Vše se tu od doby, kdy jsem tu byl naposled změnilo, vyrostlo.

Změnil se i ráz krajiny. Větší kopce a žádné rovné úseky. Poctivě odšlapat každý kopec. A ty pohledy na okolní kopce. Vršatecké bradla a Chmeľová (925 m), druhý nejvyšší kopec Bílých Karpat. Na východě se na horizontu objeví i Strážovské vrchy.

Pod Okršliskem (650 m) začíná drobně pršet. Oblékám vítěznou Raptorku od Tilaku a šlapeme přes kopce na Vrch Požár (792 m), kde už zase leje. Krčíme se pod obrovitým smrkem, který nás chrání svými větvemi, ale déšť neustává a musíme dál ke Střelné.

Sidonie

Konečně nám kapky přestaly bubnovat na bundy. Čeká nás poslední výstup na vrch Končitá (817 m). Začíná znovu pršet. Dolu do Lyského průsmyku se kloužeme v rozmoklé cestě a před Střelnou déšť ustal. Otíráme zablácené boty v mokré trávě a přicházíme na vlakovou zastávku, kde je přistavený vlak, který za dvě minuty odjíždí do Horní Lidče.

Je třičtvrtě na tři a mé putování po bělokarpatském hřebeni končí. Po cestě mne doprovázelo a střídalo se devět lidí od dvou šedesátišestiletých "důchodců" po dvacetitříletou "děvčicu".

Každý z nich si z této cesty něco odnáší domů. Někdo zážitky z putování, které bylo pro někoho nová zkušenost, někdo puchýře, které se na spodní straně chodidla léčí hodně dlouho. Já pocit z dobré party lidí, která se vystřídla, ukrojení dalšího krajíce z Karpatských hor a dvěstěpadasáti nafocených fotek.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.