Výstup na Králický Sněžník, výstupová trasa z Dolní Moravy

Túra z Dolní Moravy k vrcholu Králického Sněžníku aneb procházka nad mraky

Tenhle kopec není nijak zvlášť vysoký ani navštěvovaný, ale má v sobě něco, co bych nazval magie, kdybych se toho slova neštítil. Mohutný a oblý, rozkročen mezi zadumanými Sudety a tajemným Kladskem, bokem od Jeseníků i Orlických hor. Jeho svahy jsou popsány neradostnou historií i tvrdou prací. I přes to je to klenot mnoha tváří.

Polštáře borůvčí, nazelenalá suťoviště, divoká skaliska obalená mechem a lišejníkem, daleké výhledy, jezírka rašelinišť a tajemné chodby jeskyní v nitru hory. Když do toho kraje přijde podzim, javory v údolí zezlátnou a tráva na vrchovištích zrudne, obloha je světlounce modrá, mraky jsou pod tvýma nohama místo nad hlavou a kromě šumění větru slyšíš jen hejna černých krkavců, najednou ti chybí slova k tomu abys něco takového mohl popsat.

V práci jsem končil v devět večer a vůbec se mi nechtělo jít si domů lehnout a ráno vstávat. Dal jsem se na cestu hned, že se dospím v autě. O půlnoci jsem byl v Dolní Moravě na parkovišti pod velkou sjezdovkou. Spát se mi moc nechtělo a tak jsem se natáhl a četl si. Chvilku kolem mě kroužilo policejní auto, ale asi jsem jim nestál za to aby mě zkontrolovali.

Čtěte také: Králický Sněžník, třetí nejvyšší pohoří ČR - turistika a turistické trasy

Ráno mě vzbudila jasná obloha. Předpověď hlásila zataženo, fajn překvapení. Z teplého spacáku se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se přeci jen vykopal. Bylo devět a z trávy na sluníčku sotva mizela první jinovatka. I přes to jsem si navlékl kraťasy a vyrazil podél Moravy vzhůru údolím.

Svižná chůze mě sice zahřála, ale stejně jsem cítil palčivý mrazík na holých lýtkách. Sluníčko místy nakukovalo i do hlubokého údolí a rozsvěcelo zlaté koruny horských javorů. Tu a tam se neslyšně snášel na zem suchý list. Borůvčí kolem řeky už bylo holé a společně s kameny připomínalo miniaturní krajinku.

Cesta po asfaltu mi rychle ubíhala a brzy jsem byl na rozcestí Pod Vilemínkou. Minul jsem odbočku k vodopádu Pod Strašidly a jejich prohlídku nechal na příště. Přišlápl jsem do prudšího kopce pěknou novou lesní cestou. Stoupání bylo jako na houpačce, chvilku krpál, chvilku mírné a pořád dokola. Cestička stoupala stále výš nad tok Moravy úbočím jihozápadní rozsochy Sněžníku.

Žlutá značka se odpojila od lesní cesty a vydala se na vlastní pěst horským lesem. Stoupání bylo hned zajímavější. Kořeny, kameny a stružky potůčků zpestřovaly postup. Brzy se cestička prudce stočila napravo, když traverzovala strmou zmolku, kterou dolů zurčela Morava. Až na cestičku sem od pramene dosahuje jediná lavinová dráha tohoto pohoří.

Pokračoval jsem dál mírným stoupáním ke Sněžné chatě, která má údajně nejkrásnější výhled z kadibudky na celé Moravě. Sám jsem to nezjišťoval, ale teprve tady jsem si všiml že se od obzoru až do údolí pod mýma nohama vzdouvá mračné moře.

Pokračoval jsem nádherným horským lesem k chatě Franciska, kde jsem se napojil na červenou značku. Stoupal jsem nízkým lesem bez rozhledu až k základům Lichtnštejnovy chaty a soše slůněte. Rozhled k Jeseníkům a Rychlebkám byl fantastický, moc jsem se nezdržoval a spěchal k prameni Moravy. Z povinnosti jsem se napil nastoupil na posledních pár metrů k vrcholu. Teprve tady jsem potkal první lidi dnešního dne (když nepočítám rozjetou tatru z lomu dole v údolí). Byli to pracovníci HS, kteří opravovali tyčové značení.

Stoupání už mě nebavilo, ale naštěstí už nebylo dlouhé. Na vrcholu pofukoval vítr a z jihozápadu se pomalu přibližovala slíbená raní oblačnost. Z vrcholové kupy byl fantastický výhled na všechny strany. V dálce jsem rozpoznával Orlické hory, za nimi Krkonoše, polské Stolowe hory a hory Bialskie, Rychlebky a Jeseníky. Na jihu vykukovala špička Jeřábu, ale jinak jen mraky a mraky. Karpaty vidět nebyly.

Bílé moře se pod mýma nohama pomalu sunulo na sever. Přetékalo Kladským sedlem dál do dolin pod Sněžníkem a na západě od Králík k Medzylesie, kde se pomalu rozpouštělo v údolí Nysy Klodzke.

Čas mě tlačil, musel jsem vyrazit. Klesal jsem po hranici zelenou značkou na jihovýchod, stezka prudce ztrácela výšku a brzy jsem byl v lese. U Francisky jsem přeskočil příkop na českou stranu a pokračoval do sedla Stříbrnická. Dusal jsem si hatěmi přes mokřiny a rašelinné louže. Všude je sucho, ale tady bylo vody dost. Dokonce jsem nevěděl jak z hatí seskočit a nezacákat se od bahna.

Na rozcestí jsem se dal na jih po modré značce a kousek stoupal na vrchol Stříbrnická. Les je zde velmi řídký, stromy jsou polámané a poničené. Klesání mi zpestřovaly další blata a hatě. I další stoupání na Černou kupu bylo hodně vlhké, ne nadarmo se tato jižní rozsocha jmenuje Mokrý hřbet. Mezi polštáři borůvčí se cestička vinula loužemi a blatinami a vyhnout se jim bylo čím dál marnější.

Z Černé kupy se pěšinka zhoupla k rozcestí na vrcholu Sušiny. Sluníčko svítilo a zdálo se že nápor oblačnosti prozatím vyhrálo. Sedl jsem si na vlhkou trávu a posvačil. Z lesa jsem slyšel podivné zvuky. Bylo evidentní, že jde o nějaké ptáky, ale podobný drsný hlas jsem snad ještě neslyšel. Sbalil jsem si věci a pokračoval dál.

Kousek od cesty se zvedlo hejno krkavců, asi z nějaké mršiny. Tak odtud ten zvuk, kluci si jen povídali u oběda. Kousek za Sušinou se zleva připojí k cestě linie předválečného opevnění. Jeden ŘOPík jsem si prohlédl a jako vždy mi přišlo líto vynaložené energie, peněz a hlavně nadějí, které byly vlastně k ničemu.

Na Podbělce se cesta lomí prudce vlevo a už jen klesá. Opevnění zmizí a cestička brzy přijde na rozcestí u chaty Babuše. Chtěl jsem pokračovat po modré (jako obyčejně jsem neměl mapu), ale naštěstí jsem zjistil, že bych skončil v horoucích peklech a zatočil doprava po zelené do údolí Malé Moravy.

Dravý potůček hučí na počátku své pouti kobercem borůvčí a pádí dolů do údolí. Cestička není moc prošlapaná a je poměrně vlhká. Znovu jsem klouzal bahnem v prudkém sestupu, hatě už se dávno rozpadly a tak jsem brodil po kotníky mazlavým blátem. Pěšinka mě ale brzy vyplivla na zpevněné svážnici, která traverzuje svahy kopce Slamník.

Dal jsem se vpravo po modré značce a kochal se krásným výhledem na protilehlé svahy údolí s dominantní rozhlednou na Klepáči. Mraky v údolí se rozpustili do jemného oparu a slunko hřálo jako o závod. Kousek podemnou se objevila horní stanice lanovky s novou chatou. Sestoupil jsem k ní a přivítal mě štěkot mladého vlčáka.

Na psiska jsem po zkušenostech z Rumunska opatrný, ale tohle odrostlé štěně se přihnalo a vrtíce mohutně ocasem mi šťouchalo do nohou mokrým čenichem. Podrbal jsem ho za ušima a ono zase odběhlo pryč. U chaty pracovalo pár tesařů, na pozdrav něco zamumlali a makali dál.

Modrá značka vedla jinak než je to vyznačeno v mapách. Kousek klesala sjezdovkou a pak se stočila doleva, překonala pár pěkných skalek, prošla mýtinou a ztratila se v lese. Stále však sledovala výrazný hřebínek, který prudce klesal.

Po pár stech metrech cestička ústila krkolomným sešupem na zpevněné lesní cestě u vrchní stanice vleku jiné, menší sjezdovky. Prudce se stočila vpravo a dál po cestě klesala zpět k té větší. Tady už jsem značku ztratil, ale moc mi to nevadilo, protože dole už byl vidět komplex hotelů a pod nimi parkoviště, kde jsem tušil své expediční vozidlo.

Sestup sjezdovkou není nikdy moc příjemná záležitost a ani zde to nebyla výjimka. Sjezdovka byla zarostlá řídkým bejlím a přeorána soustavou záhadných rygolů. U hotelu jsem narazil na žlutou značku, která tu podle mapy neměla vůbec být a po ní sestoupil posledních pár metrů k autu. Ještě jsem vlezl do Moravy, abych si smyl bláto z bot a túry byl konec.

Další související články: