Pěší túra z Velké nad Veličkou v pohoří Bílé Karpaty

Tipy na výlet v Bílých Karpatech

Krajina na pomezí Moravy a Slovenska s roztroušenými samotami, políčky, sady a loukami plné kytek a smíšenými lesy přímo vybízí k toulání a hledání odpočinku od uspěchaného rytmu našeho života.

Naše putování začínáme ve Velké nad Veličkou, která leží na jihozápad od Velké Javořiny na železniční trati z Veselí nad Moravou do slovenské Myjavy. Než vyrazíme na Velkou Javořinu, tak děláme malou odbočku k větrnému mlýnu v Kuželově, který se jako jeden z mála na našem území zachoval. Stojíme na půdě mlýna, silně fouká vítr. Lopatky by se chtěly točit, ale jsou zajištěny. Posloucháme hodinový výklad o historii mlýna.

Život mlynáře a jeho rodiny nebyl jednoduchý. Musel se hodně ohánět, aby uživil rodinu. Když vítr dlouho nefoukal, tak mlynář byl na chvíli zase třeba tesařem. Celá řada dřevěných součástí mlýna vyžadovala tuto kvalifikaci, kterou mlynář uplatňoval také na stavbách krovů v okolí. Dost jsme se tady zdrželi a vzhledem k tomu, že do večera se musíme dostat na Holubyho chatu na Velké Javořině, tak máme co dělat.

Rychle překračujeme silnici k hraničnímu přechodu Vrbovce. Po loukách a lesních cestách se snažíme co nejdříve chytnout turistické značky, která nás večer přivádí na vrchol Velké Javořiny (970 m), která je nejvyšším bodem Bílých Karpat. Holý vrchol umožňuje dokonalý kruhový výhled na všechny světové strany. Máme docela štěstí, vítr nám pomohl a nemůžeme se odtrhnou od té podívané. V Holubyho chatě, která leží na slovenské straně Velké Javořiny, nás po předchozí objednávce čekají. Na konci dubna jsme tady jediní hosté. Zimní sezóna už skončila a letní ještě nezačala.

Druhého dne se probouzíme do slunečného rána. Vracím se opět na vrchol od chaty a výhledy jsou ještě lepší než včera. Pomalu opouštíme Velkou Javořinu, horu, která je nejen výraznou dominantou krajiny, ale stala se zároveň i symbolem přátelství Čechů a Slováků.

Sestupujeme po zelené značce k hraničnímu přechodu Strání. Přes 911 metrů vysoký Velký Lopeník, kde výhledy jsou omezené, se dostáváme na Mikulčin vrch. Ten je turistickým centrem oblasti. I tady není problém sehnat ubytování. Další den na cestě je opět zalit sluncem a příroda žije barevným jarem. Procházíme kopaničářskou osadou Vyškovec a u pomníčku letcům 15. americké letecké armády, kteří zahynuli ve vzdušných soubojích nad územím východní Moravy v letech 1944-45, jsme kontrolováni pohraniční policií.

Po kontrole dokladů vyrážíme směrem na Trenčín. Pro občany České republiky a Slovenska není problém překračovat hranice po turistických značkách, pokud mají u sebe platné doklady. Na rozdíl od jiných našich pohraničních oblastí je tady poměrně husté osídlení. Mnohé usedlosti jsou trvale obydleny a políčka obdělávaná. I tady však pomalu lidí ubývá.

Pokud se tento trend nepodaří do budoucna zastavit, tak krajina ztratí svou současnou tvář přirozeného soužití člověka s přírodou. Například většina zdejší luční květeny existenčně závisí na pravidelném sečení. Je zpracováno několik projektů jak tady lidi udržet, ale bude zase záležet jen na lidech, jestli tady zůstanou a neodejdou všichni za lepším do měst. Já věřím že tomu tak nebude a zdejší kraj s ojedinělou flórou zůstane takový jaký je i pro další generace.

Z tohoto přemýšlení mne vytrhne pozdrav místních lidí, kteří skoro na hranici u své usedlosti s koníkem vláčí políčko a připravují na jarní setbu. Máváme jim taky a po chvilce překračujeme hranici na vrcholu Machnáč (771 m), který je oproti Velké Javořině zcela neznámý, ale poskytuje stejně tak velkolepý kruhový výhled. Jasná obloha s dalekou dohledností nám opět dopřává nezapomenutelné výhledy. Na severovýchodě vidíme nějaké skály. Z mapy zjišťujeme, že se jedná o oblast bradel, která náleží k slovenské části Bílých Karpat. Rychle se rozhodujeme, chceme je vidět.

Scházíme do osady Brúsne. S pomocí autobusu a vlaku přes Trenčín a Pruské dojíždíme k večeru na Vršatské Podhradie. Vítá nás krajina jako z pohádky. Bradlové útesy, skalní věže tvořené dolomitickými vápenci doslova září v zapadajícím slunci. Nachází se tady zřícenina hradu ze 13. století. Rozkládáme se na spaní pod širákem. Doufám, že tady nebude strašit. Ještě před spaním vylézáme na vrchol přilehlého bradla. Připadá mi to tady jako na Piatra Craiului v Rumunsku, ale v kapesním vydání.

Cestou dolů objevujeme malou jeskyni. V noci přichází náhle bouřka a rychle se ukrýváme před nepřízní počasí do jeskyně. Blesky létají kolem, hrom duní a toužebně očekáváme ráno. Po ranním pikniku na skalní terase nad Vršatským Podhradím volíme jednu z variant cesty k Lednickému bradlu. Vydáváme se západnější cestou a vylézáme na druhý nejvyšší vrchol Bílých Karpat, 926 metrů vysokou Chmelovou.

Výhled je impozantní, zejména na nejbližší okolí, ale na severní straně už trochu překáží stromy. Obcházíme skupinu Babek, divoce vyhlížejících skalních věží a sestupujeme do Červeného Kamene. Druhá, určitě neméně atraktivní cesta, vede do sedla mezi východněji ležícím vrcholem Chotuč (795 m) a již zmíněnými Babkami rovněž do Červeného Kamene. Nad vesnicí se nachází 45 metrů vysoký kamenný monolit, který obcházíme a jdeme dále až k Lednickému bradlu, kde je jako vlaštovčí hnízdo přilepen hrad ze 13. století.

Úzký tunel ve skále spojoval hrad s okolním světem, který byl zcela nedobytný. Oba hrady sloužily k ochraně severozápadní uherské hranice a kupeckých cest z Pováží na Moravu. Zatímco Lednica byla na počátku 18. století vypálena, tak Vršatec v tom čase byl vyhozen do vzduchu a od té doby již oba objekty pustly a dnes se nám dochovaly jen nepatrné zbytky.

Pod Lednickým bradlem se probouzíme po jasné noci plné hvězd do slunečného rána prvního května. I tady, tak jako z Vršatce máme pěkné výhledy k východu do údolí Váhu a na protější Považský Inovec. Naopak z Považského údolí, vypadají bradla ozářená sluncem, jako lesknoucí se diamanty vsazené do nádherné přírody Bílých Karpat. Na závěr cesty ještě stoupáme v lidské tlačenici na hrad v Trenčíně. Tady je panství Matúše Čáka. Kupuji si pas jeho království a už se těším na návštěvu jeho dalších hradů, kterých je v západní části Slovenska opravdu hodně.