Apeniny, jedno velké překvapení v horách Itálie

Do odlehlých končin za kamzíky pro spálené uši (2)

Útulna Garibaldi se nachází asi 2 190 metrů vysoko, druhý den si odsud užíváme občasných výhledů, ale je to stále lepší, nefouká a hory nám ukazují svou krásu. Od Garibaldi stoupáme přímo vzhůru pod jižní stěnou Corno Grande. Ve výšce 2 320 m se připojujeme k "normálce" a stáčíme se do suťoviska, které nás doprovází až téměř do sedla Sella Brecciaio. Sem to od chaty trvá asi 70 minut, jsme ve výšce 2 506 metrů. Počasí je luxusní, s chutí tedy pokračujeme ve zdolávání nejvyšší hory Apenin.

O 120 výškových metrů výš a 20 minut později nacházíme plošinu Conca degli Invalidi, kde si necháváme batohy a hlavně se rozhodujeme pro náročnější variantu výstupu po západním hřebeni. Trasa na několika místech dosahuje I stupně UIAA, několikrát narazíme na železné pomůcky, ale určitě nejde o nic hrozného. Problémy budou mít především jedinci se závratí, neboť pohledy k jihu na Campo Imperatore jsou opravdu letecké.

Po hodině a půl dosahujeme opět "normálky" ve výšce 2 870 metrů. K vrcholu Corno Grande je to již jen pár vzdušných kroků a za čtvrt hodiny jsme tam. Barča si s výškou 2 912 metrů trhla výškový rekord, ale i já s Víťou jsme u vytržení (byť oba máme za sebou hory vyšší než 5 600 metrů). Stojíme na střeše Itálie, na hoře Corno Grande v masivu Gran Sasso d´Italia v Abruzzských Apeninách. Jsme nejvýš mezi Jadranem a Tyrhénským mořem. Nikdo v Itálii mimo Alpy nestojí výš. Je to úžasný pocit a výhledy jsou naprosto fantastické.

Oči lákají především vápencové věže východních vrcholů masivu, ale za zmínku určitě stojí nejjižnější ledovec Evropy Ghiacciaio del Calderone a pro nás nedostupná horská útulna Bafile společně se stejnojmennou ferratou. Okolní hory jsou dalším z lákadel, některá údolí jsou však obalena v mlžné peřině. Dáváme si na vrcholku společně malé pivo, po chvíli nám začíná být zima a tak pomýšlíme na sestup.

Pro návrat volíme normálku s krátkou vycházkou na vyhlídkový bod Vista Ghiacciaio Calderone s úchvatným pohledem do ledovcové kaldery. Následující sestup je dosti náročný, neboť normálka vede jemnou sutí a člověk musí dávat pozor, aby na štěrku neuklouzl. Něco málo přes hodinu a jsme konečně u opuštěných batohů.

Sestup už jde velmi rychle, potkáváme i první hloučky turistů, no a postupně klesáme až do místa, kde jsme se připojili pěšinkou od Garibaldi. My však pokračujeme dál traverzem západních travnatých svahů hory Aquila, abychom dosáhli sedla stejného jména ve výšce 2 335 metrů. Od Conca degli Invalidi sem jdeme asi hodinu a půl. Ze sedla Aquila je možno sejít zpět ke komplexu Campo Imeratore, ale i k chatě Garibaldi. My volíme třetí možnost a po hřebeni pokračujeme k chatě Abruzzi. Pěšinka krátce stoupá těsně pod vrchol Confalonieri a po půl hodině jsme už u známé chaty. Trochu nás překvapí, že je chata docela plná, nicméně poslední místa na spaní budou pro nás.

Do odlehlých končin za kamzíky pro spálené uši

Na chatě jsme poměrně brzy, dáváme si karafu výborného vína a seznamujeme se s českopolským párem. Večer příjemně uplynul, no a ráno se cítíme jako znovuzrození. Výhledy od chaty jsou opravdu neobyčejné, což nás motivuje a vydáváme se zdolat třetí nejvyšší horu tohoto pohoří. V plánu je atraktivní kuželovitý vrchol Intermesoli, jež se tyčí do výšky 2 635 metrů. V Apeninách jej překonává pouze Corno Grande a sousedící Corno Piccolo.

Naše trasa opět vede po hřebeni do sedla Portella, tentokrát to není za vichřice, ale za krásných výhledů a tak fotíme jako šílení. Ze sedla pokračujeme kousek dál po hřebeni, je potřeba natrefit na nenápadné odbočky před horou Anticima Pizzo Cefalone. První je neznačená, ale u druhé je rozcestník a tak se vydáváme velmi prudkým suťoviskem dolů a traverzujeme fotogenický štít Cefalone. V této oblasti narážíme na množství kamzíků, ale lidi se zde nepohybují. Společně s krásným výhledem na Corno Grande a Intermesoli tohle považuji za nejlepší část výletu.

Příjemný traverz končí prudším výšvihem do sedla Cefalone přesně ve výšce 2 300 metrů. Od chaty Abruzzo to zabere asi dvě a půl hodiny. Cesta se stáčí přímo na sever a po půl hodině chůze po travnatých svazích dobýváme další sedlo Sella dei Grilli ve výšce 2 220 metrů. Těsně před ním si necháváme batohy, abychom výstup na Intermesoli měli co nejjednodušší. Ze sedla dei Grilli vypadá hora naprosto nedostupně. Vrchol je lemován třemi řadami špičatých skalisek, jež působí jako neprostupná hradba a jen těžko si představuji, kudy se povine přístupová cesta. Na skalisku v sedle je psáno, že stezka dosahuje II stupně UIAA, asi v jednom místě tomu tak možná i bude. Je třeba počítat se strmým a nebezpečným suťoviskem, může padat kamení a hrozí ztráta orientace. Překonání systému skalisek znamená odolnost proti závratím, jistý krok a i krátké lezení po rozlámaných policích.

Vydáváme se vzhůru do svahu. Zpočátku to jde dobře, ale stoupá to přímo po spádnici. Brzy se noříme do strmého suťoviska a bludiště skalních polic, takže se z relativně krátkého stoupáku stává záležitost na hodinu a půl. Na vrcholku se vyloupneme znenadání, nacházíme zde malou sošku Panny Marie a musím přiznat, že radost z tohoto vrcholu mám snad ještě větší než z Corno Grande. Intermesoli je opuštěný velikán s nejkrásnějšími horskými výhledy, jaký si lze přát. Na východě se tyčí velikáni Corno Grande a Corno Piccolo, jižně masiv Cefalone, na západě odlehlé hory Malecoste a táhlý hřeben Monte Corvo. Jen na severu zeje prázdnota, hory zde prudce klesají a my přehlížíme desítky bezejmenných vrcholků centrálních Apenin.

Z rozjímání a tajtrlíkování s focením nás vytrhne nečekaná událost. Kolem Corno Grande obkrouží jakési malé, možná čtyřmístné letadlo typu Cessna (ale asi se pletu, nejsem znalec) a najednou svůj směr stáčí naším směrem k Intermesoli. Nemění směr a v nás se probouzí malé děti. Začínáme hopsat a mávat a voláme: "Zablikej potkávačkama!", no pilot, jakoby nás slyšel; začíná mávat křídly a nakonec i bliká. Proletí zhruba ve stejné výšce jako my asi sto metrů od nás nad západními svahy hory. Skáčeme a voláme všichni, tak moc hezké setkání to bylo.

Nezbývá než začít klesat. Moc se mi nechce sestup bude hnusný, ale máme dost málo vody a vedro je solidní. Nicméně to jde lépe, než jsem očekával a za hodinu jsme v sedle. Barča se trochu zdržela, nakonec se seskupujeme u batohů. Původní plán byl postup přes štít Cefalone, Barča se nám však zdá docela unavená, dochází voda a slunce spaluje nechráněnou pokožku (ano, krémy na opalování jsme nechali v autě). Rozhodujeme se pro sestup stejnou cestou, akorát v sedle Portella obcházíme stejnojmennou horu jižním traverzem až k Campo Imperatore. Od sedla dei Grilli k parkovišti to zabere dvě hodiny a 40 minut.

Ztraceni v podhůří a nalezeni u moře

Ve známém bufetu se rychle občerstvujeme, abychom autem mohli pokračovat už pomalu zpět domů. Na Víťovi je vidět, že se mu dolů nechce, ale cesta je ještě daleká. Přes náhorní plošinu "Italský Tibet" si užíváme překrásné výhledy na Corno Grande, ale i na okolní horské skupiny. Silnici nám několikrát zkříží krávy nebo koně, je to fantazie. Zážitkem je i sjezd dolů k vesničce Assergi. Travnaté pláně zvou k pikniku, ale my odoláváme. Nad vesnicí se nestáčíme dolů k L´Aguile, ale pokračujeme po silnici, která traverzuje jižní úbočí hor.

Jde o parádní řidičský zážitek, který by si užil nejeden motorkář. Po čase sjíždíme k opuštěné osadě s kostelíkem, jež se zve Vasto. Docela vážně uvažujeme o noclehu, ale je ještě brzy. U kostelíka se nachází příjemné místo pro přespání i s vybudovaným ohništěm. Budovy jsou trochu zchátralejší, bonusem je ale tekoucí voda. Bohužel se rozhodujeme pro další cestu a odměnou nám je snad nejnepříjemnější spaní tohoto výletu.

Od Vasta se vracíme na hlavní cestu, přejíždíme přes sedlo Valico di San Franco v téměř 1 500 metrech, abychom se trošku zamotali v západních údolích pod Gran Sasso. Původně jsem uvažoval o noclehu u přehrady Campotosto, ale spojovací silnice byla v době naší návštěvy v rekonstrukci. Naneštěstí se začíná stmívat a tak to údolím táhneme na Teramo. Lituji, že jsme nejeli po dálnici, ale zase bychom přišli o panoramatickou cestu v podhůří.

V hluboce zařezaném údolí se hledání noclehu značně komplikuje, už za tmy tak opustíme hlavní silnici a parkujeme na návsi ve Fano Adriano. S překvapením zjišťuji, že se sousední osada jmenuje Intermesoli a my jsme vlastně celé pohoří objeli od jihu až k severu. Jsme na úbočí hor, kde jsme dnes v poledne byli… Na návsi večeříme a následně se přesouváme na opuštěné parkoviště pod vesnicí. Nocleh to je vskutku hororový. Nejprve potkáváme lišku, to bylo ještě v pohodě. Ovšem v noci se z okolních lesů začínají ozývat říjní jeleni.

Zvuky to jsou mohutné a jde to ze všech stran. Barča se rozhodla spát v autě na zadních sedadlech, no a Víťa po mých historkách o liškách se vzteklinou se slovy, že se taky bojí, zkouší nocleh na místě spolujezdce. Hrdinně uléhám vedle auta sám a pokouším se zamhouřit oči i uši. Naneštěstí je měsíc v úplňku, jeleni řvou jako pominutí a kdykoliv se pohnu, začne kdesi štěkat pes. Do toho mi kolem hlavy bzučí komáři, nedaleko šumí dráty vysokého napětí a odkudsi z nebe padá rosa. Když už se mi téměř podaří usnout, otevírají se dveře od auta, Víťa se se slovy, že to stojí za hovno, potácí ven a pokládá se na zem vedle mě. Je jasné, že neusnu.

Po několika hodinách marné snahy o spánek se odvážím oslovit Víťu, zda spí. Nepřekvapuje mě, že je taky vzhůru, takže balíme durch mokré spacáky do auta a vyrážíme někam k moři. Jsou tři ráno a my přes Teramo dosahujeme pobřeží a podél něj valíme k severu. Těsně před městem Ancona opouštíme dálnici a stáčíme se do přírodního parku Conero. Cílem je stejnojmenný bývalý klášter, na jehož parkovišti usínáme.

S prvními paprsky slunce se bohužel probouzím a po necelých dvou hodinách spánku se cítím čilý a schopný všeho. Ostatní spí, no a mě nenapadlo nic lepšího, než že půjdu do temného lesa na procházku. Parkoviště, se nachází asi 480 metrů nad mořem, rozhoduji se vyfotit východ slunce, takže téměř po tmě počínám klesat ke dvojici vyhlídkových bodů o 200 výškových metrů níž. Zabere mi to asi 40 minut, když se ocitám u spodní vyhlídky, která působí ideálně.

Slunce se už rýsuje nad Jadranem, když se mi začínají neodbytně ozývat jisté biologické potřeby a bohužel na tuto situaci rozhodně nejsem připraven. Z focení není nic a já v šílené panice téměř běžím kilometr zpátky o 200 výškových metrů výše k autu. Dopadlo to díkybohu dobře, slunce vyšlo i bez mého přičinění. Šátráním v kufru auta jsem pobudil i kamarády, kteří jsou mým nočním výletem náležitě pobaveni.

San Marino pro vytrvalce

Ačkoliv spíme u kláštera San Pietro al Conero, z této památky ze 13. století nic nemáme. V areálu opatství dnes sídlí luxusní hotel a tím pádem je místo nepřístupné. Nic nás zde nedrží, rychle se balíme a klesáme o 220 výškových metrů níže k místu Mortarolo. Tady necháváme auto a vydáváme se koupat do moře. Cílem je totiž jedna z nejatraktivnějších pláží, kterou jsem navštívil, a zcela jistě ta nejhůře dostupná. Pláž Spiaggia delle Due Sorelle je dostupná pouze lodí, nebo po dosti náročné stezce s brutálním převýšením.

Vydáváme se po turistické trase číslo 301 směrem k poustevnické jeskyni Mortarolo. Na místě jsme asi po 20 minutách, jeskyně je poměrně výrazně upravena lidmi, sloužila jako poustevna pro mnichy z kláštera Conero. Od kaverny klesá dosti strmá pěšina zajištěná lany až ke stezce číslo 302. Po této po pár minutách chůze touto stezkou dosahujeme sedla Passo del Lupo ve výšce 220 metrů. Na místě je kamenný polygon, nicméně zajímavější je opravdu nádherný výhled na krásné pláže pod námi. Z Passo del Lupo pokračuje poměrně náročná stezka, která je místy zajištěna jako via ferrata, byť té nejnižší kategorie. My do ní nastupujeme v turistických sandálech, ale vhodnější je jistě pevná obuv. Stezka není rozhodně pro nikoho, kdo mívá závratě!

V několika zákrutách klesáme až ke svahům nad první pláží, abychom traverzovali ke skále Il Pirolo. Jde o zajímavý geologický unikát, neboť lze pozorovat několik vrstev usazenin starých až 121 milionů let různé odolnosti. Vrstvy jsou dnes uloženy vertikálně, což umožnilo mořským živlů nerovnoměrné opotřebovávání. Nejstarší opuky vydržely, ale mladší vápence byly odneseny, výsledkem jsou tak dva výrazné mysy s pláží Due Sorelle, což znamená "Dvě sestry".

U skály Il Pirolo je potřeba dávat obzvláště pozor, ve značně exponovaném místě proudí silný vitr, ale po zkušenosti z Gran Sasso nás tohle nezastaví. Kousek níž vyplašíme velkého černého hada, no a úzkým žlabem dosahujeme hrany pláže. K moři se musíme spustit po přibližně osmimetrovém laně, jde o nejnebezpečnější část cesty, kdy je třeba dávat pozor na padající kamení.

Konečně jsme dole a celá nádherná pláž je jen pro nás. První myšlenkou je návštěva jeskyně Il Pirolo, kam lze doplavat. Bohužel je zrovna příliv a odvahu plavat kolem neznámých skal nemá nikdo z nás. Spokojujeme se tedy s poměrně dlouhým nicneděláním, během něhož z Vítka vylezlo, že je to jeho teprve druhá koupačka v moři za celou jeho "dospělost".

Po čase se objevují první turisti na loďkách, nakonec i lezci s ferratovými sety. Loučíme se s úžasnou pláží a poměrně kvapně stoupáme zpátky. Nahoře v Passo del Lupo potkáváme několik lidí na procházce, ale rovnou pokračujeme dál. K jeskyni Mortarelo nezacházíme, takže jdeme rovnou k autu. Po převlečení volám na ubytko do San Marina, že přijedeme dřív. Nemají s tím sebemenší problém a tak přes Anconu pokračujeme k severozápadu. Bydlení máme domluvené přes bůking v penzionu La Casa Dei Boschi na ulici Via Brandolina 70. Mohu jen doporučit, super přístup, dobrá cena a bezproblémová domluva.

Jako noví lidé se vydáváme k lanovce, která nás přepravuje do historického centra San Marina. Město a jeho historie je natolik notoricky známé, že nebudu opakovat stokrát psané. Ze začátku tedy navštěvujeme slavnou baziliku di San Marino, abychom po hlavním skalním hřebeni došli k věži Guiata, která je jedním ze symbolů města. Bohužel právě vyhlídku zavřeli… Míříme tedy k prostřední věži La Cesta, ale ani tato není otevřená. Nálada prudce klesá dolů, přesun k věži Montale je poněkud zklamáním. Rozmrzele se tedy stáčíme na hlavní náměstí kolem tunelu bývalé úzkorozchodné trati i s vláčkem AB-03 a vracíme se do historických uliček města.

Tady je to už veselejší, dáváme se kafe a pivo, nevěřícně fotíme dárkovou kolekci alkoholu pro pamětníky (s Hitlerem, Mussolinim, Stalinem a Mao Ce Tungem). Inu jiný kraj… Po příjezdu mě kamarád upozornil, že propagace Duceho není v Itálii až tak neobvyklá, především v jeho rodné vesnici nedaleko San Marina. K večeru se vracíme do penzionu a konečně spíme v posteli jako lidé. Druhý den pak následovala už jen zrychlená cesta přes Pádskou nížinu, Alpy a kolem Vídně k nám. Večer jsme doma.

Shrnutí

Apeninský poloostrov mi v mnohém připomínal milovaný Balkán. Brzy to bude dvacet let, co jsem tam začal jezdit, což se projevilo na dnes dosti zúženém výběru nových destinací. Zbývá mi už jen Bulharsko. Itálie mi přišla jako ideální destinace pro pohled na Jadran z druhé strany. Ukázalo se, že šlo o šťastnou kartu. Znovu jsem poznal pocit objevitelské cesty do neznámých končin, do měst, která jsem sice znal ze zeměpisu, ale vlastně jsem je nedokázal na mapě pořádně umístit.

A samotné Apeniny? Člověka musí ohromit jejich rozlehlost. Je to mohutná páteř velké civilizace, která skýtá mnoho atraktivních cílů. Svou geologickou pestrostí a historickými poklady jde o pohoří, jež by se dalo dobrých deset let navštěvovat a to bez omrzení. Tak uvidíme…

• Předchozí (1.) část článku