Italské Apeniny - jedno velké překvapení

Do odlehlých končin za kamzíky pro spálené uši (1)

S těžkým srdcem začínám zrát k poznání, že po dvaceti letech téměř pravidelných cest ztrácím vhodné destinace na mém oblíbeném Balkánském poloostrově. Jistě, ještě nemám pořádně zpracované Řecko, Makedonii a ani v Bulharsku jsem ještě nebyl, nicméně bližší destinace v bývalé Jugoslávii a v Rumunsku mám procestované téměř důkladně.

S lehčím srdcem se tak začínám pokukovat i po cílech v Evropě, kam má noha ještě nevkročila. Bylo to někdy počátkem letošního léta, když mě tížily starosti se stavbou venkovní kuchyně a v noci bylo takové vedro, že by se dalo krájet. Náhodou jsem si vzpomněl na obrázek horské útulny na vysokém vápencovém štítu. Obrázek, který se mi uložil i druhý den a začalo mi vrtat v hlavě, kde se tato nejexponovanější útulna vlastně nachází. Jakýsi zvoneček kdesi v podvědomí připomínal, že půjde o Itálii, no a bylo tomu tak. Kupodivu nešlo o Alpy, ale o pohoří, které je pro Čechy docela málo známé. Destinace letošní dovolené byla jasná. Pojede se na ferraty do Apenin, respektive do skupiny Gran Sasso d'Italia v Abruzských Apeninách a zkusíme to přes ferratu k útulně Bafile!

Dlouhá cesta a nečekané cíle

Z důvodu pozdního rozhodnutí jsem dával složitě dohromady skupinu spolucestujících. Nakonec se připojila kamarádka Barča z Brna a Víťa, který dal všanc své služební auto. Po seskupení všech tří odvážlivců se tak řítíme po rakouské dálnici, abychom k pozdnímu odpoledni překonali hranici Itálie. Od Tarvisia se však v Alpách žení všichni čerti, což nám komplikuje návštěvu prvního cíle. Tím měla být italská pevnost Ercole, která se nachází severně od městečka Gemona del Friuli. Pevnost byla postavena před I. sv. válkou jako obrana před Rakouskem-Uherskem. Je volně přístupná a dle map se v blízkosti nachází ideální tábořiště i s pramenem vody. Bohužel počasí je venku šílené, na prohlídku pevnosti to vůbec nevypadá a tak jedeme dál.

V lehkém zoufalství hledám nějaké spací místo a tak musíme improvizovat. Spaní ideálně v blízkosti nějaké turistické zajímavosti u malého města, kde by šlo složit hlavu venku. Za Udine se umoudřuje počasí a mě padla do oka pravidelná hvězda městečka Palmanova. Musím přiznat, že jsem o tomto městě doposud neslyšel, ale v mapě vypadá velice netradičně. Celé město se totiž nachází uprostřed devítiramenné hvězdy pevnosti ze 17. století. Pevnost začala budovat Benátská republika jako obranu proti Osmanské říši již v roce 1593, ale trvalo to několik desetiletí, než bylo opevnění dokončeno. Poslední hradby až v roce 1813. Velmi dobře jej můžete srovnat s Josefovem, Terezínem nebo Komárnem. Ovšem Palmanova je mnohem zachovalejší; to tak, že byla v roce 2017 zapsána na seznam UNESCO.

Město samotné je vystavěno ve stylu ideálů utopismu, který prezentoval anglický humanista Thomas More v roce 1516. Mělo být základem dokonalé společnosti a potlačit neduhy městského bydlení. Jen málo měst na světě je příkladem takto dokonalého plánování bydlení a je pravděpodobné, že ze své doby je Palmanova městem nejdokonalejším. Nachází se uprostřed hradeb obklopenými soustavou kanálů, vnější řada pevnosti je složena z devíti ravelinů, devíti bašt, devíti lunet a osmnácti kavalírů. Hradby zdobí trojice vstupních bran, s hvězdicí devíti hlavních a devíti vedlejších ulic. Uprostřed se nachází hlavní náměstí Piazza Grande s chrámem Duomo z roku 1636. Kuriozitou je fakt, že zvonice chrámu bylo sto let po dokončení zkrácena, aby nelákala nepřátelskou dělostřeleckou palbu.

Natěšení vstupujeme jižní bránou Porta Aquileia do historického města. Směřujeme na hlavní náměstí, bohužel se právě koná jakási pouť, což nám dělá zle. Město je plné přiopilých lidí, kolotoče a atrakce řvou klasické disko-trysko, takže jen nakoukneme do chrámu Duomo a další uličkou se vracíme zpátky k hradbám. Nutno poznamenat, že město vypadá lépe z vnějšku (a zcela jistě z leteckého pohledu) než zevnitř. Se soumrakem tedy opouštíme vnitřní část a u vnějšího bastionu Baluardo Villachiara nacházíme díru ve zdi opevnění. Objevujeme výborné nocležiště. Je tam docela pořádek, ale jistým zpestřením jsou mrňaví štíři, které nacházíme pod karimatkami.

Ještě za tmy opouštíme naše spolunocležníky a vydáváme se dál k jihu. Počasí stojí docela za prd. Překonáváme nekonečnou Pádskou nížinu, abychom dosáhli podhůří Toskánských Apenin. V tomto okamžiku si člověk naplno uvědomí, jak je tato italská horská hradba dlouhá a pestrá. U Rimini dosahujeme moře a jedeme podél pobřeží až téměř do Ancony. Moře je řádně rozbouřené, venku prší a od Jadranu silně fouká. Je jasné, že nemá smysl jezdit do hor. U městečka Chiaravalle tedy opouštíme pobřeží a po rychlostní silnici SS76 míříme do vnitrozemí. Cílem je přírodní park Gola della Rossa e di Frasassi.

Jeskyně a vodopády nesmí chybět na žádné cestě!

Frasassi je snadno dostupné pro motoristy, ale i pro cestující vlakem. Lákadlem jsou skály Gola della Rossa nad soutěskou říčky Esino, ale skutečnou destinací číslo jedna je jeskyně Frasassi. Kaverna byla objevena až v roce 1971 a hned prvním jeskyňářům bylo jasné, že našli něco mimořádného. Po desetiletích průzkumů dnes dosahuje délka chodeb přes 20 kilometrů.

V informačním středisku u centrálního parkoviště si tedy kupujeme vstupenky, aby nás za necelou hodinu nabral kyvadlový autobus jedoucí ke vchodu v rokli. Pokud si zakoupíte "anglickou" prohlídku, nezapomeňte si stáhnout aplikaci přes příslušný QR kód. V opačném případě dopadnete jako my a zjistíte to až 30 vteřin před samotným vstupem do jeskyně, kde už samozřejmě nestáhnete nic.

Prohlídka začíná klasicky průchodem krátkým umělým tunelem, nicméně po velmi krátké době se ocitáme v jedné z nejkrásnějších jeskyní, jakou jsem kdy viděl. Vstupujeme do ohromného dómu vysokého 100 metrů (někdy se mylně uvádí 200 metrů, ale to spíše odpovídá výšce vstupního komínu), širokého 120 a dlouhého 180 metrů. Celý prostor je bohatě zdobený nádhernými stalagmity, některé dosahují výšky až 15 metrů. Jeskyně Frasassi se vyznačuje bělostnými barvami krápníků, ale povlaků na stěnách. Připadám si jako ve sněhovém království. Pokračujeme však dál a především v zadních částech jeskyně jsou kalcitové stěny tak nádherné, až oči přecházejí. Skutečně jde o neobyčejně bohatě zdobenou jeskyni.

Jsem přesvědčený, že z těch spousty jeskyní, které jsem navštívil je tato svou nádherou srovnatelná jen s další italskou jeskyní Grotte Gigante a s Postojenskými jeskyněmi. Barča prohlašuje, že už nemusí chodit do českých jeskyní, protože krásu této žádná nemůže vyrovnat. Okouzlení výzdobou jeskyně ji za necelé dvě hodiny opouštíme. Počasí je stále špatné, tak opět improvizujeme. Pokračujeme dál jižním směrem, překonáváme hřebeny Apenin, abychom zjistili, že na západní straně je počasí o poznání lepší. Naše cesta se tak vine zvlněnou krajinou kolem Perugie směrem k Terni, po cestě nám dělají krásná panoramata klasické italské vísky na kopcích.

U Terni opouštíme rychlostní komunikaci a stáčíme se do podhůří směr městečko Papigno. Kousek za ním se totiž nachází vodopád Marmore, což je se svou výškou 165 metrů největší umělý vodopád na světě. Už příjezd k vodopádu je ohromující, je víkend a tak je proud vody nejmohutnější - dosahuje průtoku 300 kubíků za vteřinu! Kaskáda má totiž několik unikátních vlastností, jednou z nich je to, že přes noc a ve všední dny je většina vody odčerpávána do hydroelektrárny v Terni. Vodopádem tak většinou teče jen "čůrek" vody (ale i tak je to krásné místo). My jsme úplnou náhodou trefili neděli podvečer, užíváme si plný průtok a nakonec i viditelné omezení způsobené zmiňovaným odklonem.

Další kuriozitou je, že tento div techniky vybudovali Římané už v roce 271 př. n. l.! Důvodem bylo odvodnění rozsáhlých bažin u města Rieti. Všichni na to hledíme opravdu nevěřícným pohledem, jde o monumentální technické dílo staré 2 300 let, dílo, které doslova změnilo dějiny střední Itálie; dílo, které by dnes sotva někdo vybudoval. Vydáváme se na procházku po spodním okruhu, za chvíli jsme zmáčení vodním oparem, takže je určitě vhodné mít pláštěnky. Spodní okruh vede až téměř k poslednímu ze tří velkých stupňů, ale v okolí toho lze podniknout mnohem víc.

Nás bohužel tlačí čas, nasedáme do vozidla a kolem pěkné dědinky Papigno vystoupáme vysoko nad hranu vodopádu do osady Marmore. Nachází se zde kemp, kde se rozhodujeme ubytovat. Po sezóně je tam už klid, ceny jsou docela v pohodě, ale celkově jej moc doporučit nemohu. Při vstupu na sociální zařízení si zpočátku nejsem jistý, co je sprcha a co turecký záchod (abych náhodou nepoložil bobek ve sprše - ale asi by si toho nikdo nevšiml…). Z obavy, abych ze sprchy nevylezl špinavější než předtím, tak hygienu nechávám na jindy.

Ve vichřici do hor

Ráno se probouzím velmi brzy a zatímco Víťa s Barčou ještě spí, vydávám se k horní vyhlídce na vodopád. Je otevřeno, nicméně vstupné se má platit od šesté hodiny, což je za dvě minuty. Protahuji se tedy kolem opuštěné budky výběrčího a navštěvuji nejprve horní vyhlídku s krásným výhledem na nejvyšší 83 metrů vysoký stupeň vodopádu. Překvapuje mě, jak málo vody dnes teče. Po mnoha schodech následně klesám k prostřední vyhlídce, která vede tunelem. Bohužel dole zjišťuji, že se tam zdarma a bez objednání nedostanu, takže si převýšení takřka 150 metrů vystoupám po schodech zpět. Nahoře jsem docela zpocený, kamarádi jsou už vzhůru a tak se po rychlé snídani vydáváme směrem ke Gran Sasso.

Tentokrát to táhneme mimo dálnice, nejprve kolem bývalých bažin u Rieti, poté směr Antrodoco nádhernou horskou krajinou až ke známému městu L´Aquila, jež bylo nedávno silně poškozeno zemětřesením. Za L´Aqilou ve výšce cca 700 metrů začínáme prudce stoupat k vesničce Assergi a poté doprava do hor. Po cestě si všímáme velkého množství poškozených staveb a podepřených dřevěnými trámy. Už jsme v národním parku a za poslední vesničkou se stoupání ještě zintenzivňuje. Přibližně u kóty 1 100 metrů nad mořem míjíme spodní stanici lanovky vedoucí k cíli naší cesty, k hotelu Campo Imperatore. Počasí je dost hrozné, ale není to nic proti tomu, co nás čeká nahoře.

Prozatím se v mnoha zatáčkách prodíráme mlhou a deštěm na náhorní krasovou plošinu pod horou Monte Paradiso. Těmto místům se přezdívá "Italský Tibet", my z toho však nemáme nic. Na plošině se do auta plnou silou opře vítr a je zjevné, že opuštění vozidla bude docela nepříjemné. Za chvíli jsme u soustavy hotelů a skutečně nás doslova zmrazí vichr, který si u jediného otevřeného bufetu s lehkostí pohrává i s nábytkem. Přesun do bufetu je docela groteskní, ale je třeba ujasnit plány.

Nejstarší hotel v nynějším komplexu (tohoto času je ovšem mimo provoz) hrál velmi důležitou roli ve válečných dějinách Itálie. 10. 7. 1943 proběhlo vylodění spojenců na Sicílii, což mělo velmi neblahé důsledky pro známého fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Dva týdny po invazi se sešla fašistická Velká rada a vyslovila Mussolinimu nedůvěru. Ten byl následující den na rozkaz italského krále Viktora Emanuela internován právě v hotelu Campo Imperatore. 8. 9. král bez souhlasu vlády uzavírá mír se spojenci, což zintenzívní úspěšný pokus Němců o nalezení Mussoliniho. Na základě dešifrované tajné depeše už od 7. 9. vědí, že je internován kdesi v Abruzzských Apeninách a tak připravují Operaci Dub (Unternehmen Eiche) - plán osvobození Mussoliniho.

Vedením operace je pověřen SS standartenführer Waffen-SS Otto Skorzeny. Hotel Campo Imperatore byl tehdy přístupný pouze lanovkou, takže se Skorzeny rozhoduje pro výsadek kluzáky. Dává dohromady skupinu 20 parašutistů Luftwaffe a dalších 50 vojáků. Již 12. 9. se podařilo vyslat 12 kluzáků, nicméně dva z nich ztratily kurs a tak pokračují oslabení. Nad hotelem Němci s překvapením zjistili, že plocha, kterou považovali za mírně ukloněnou alpskou louku, je ve skutečnosti prudký svah, rozhodují se tedy přistát až těsně u hotelu. Kluzák samotného Skorzenyho prý zastavil pouhých 20 metrů od vchodu do hotelu!

Během necelých čtyř minut se Němcům podařilo zpacifikovat ochranku, vyřadit vysílačku a osvobodit Benita. Do deseti minut odzbrojili 200 Italů a získali i kontrolu nad celým hotelem. Mezitím proběhla souběžná část operace, kdy druhá skupina obsadila spodní stanici lanovky (zde byli jediní dva mrtví celé operace). Skorzeny se však rozhodl lanovku nevyužít a poměrně riskantně společně s Mussolinim a pilotem dvoumístného letadla Fieseler Fi 156 prchli vzduchem. Druhý den i s Benitem přistál ve Vídni, za což si u Hitlera vysloužil Rytířský válečný kříž. Bezpochyby šlo o jednu z nejzajímavějších diverzních akcí II. světové války.

My se tu chvíli kocháme teplem v novějším bufetu, nicméně je poměrně brzy a tak se i po troše historie rozhodujeme pro nástup do hor. Značně redukujeme batohy a rozhodujeme se v autě ponechat i ferratovou výbavu. S deštěm to není až taková hrůza, ale vápenec je mokrý a opravdu silně fouká vítr. Rozhodně si však vzít mnoho vody, v horách není jediný pramen!

Gran Sasso d´Italia

S jistou nelibostí opouštíme vyhřátý bufet a začínáme ve vichřici stoupat po kamenitém svahu vzhůru k horské útulně Rifugio Duca degli Abruzzi ve výšce 2 388 metrů. Jde to opravdu špatně, poryvy větru doslova podráží nohy, ale po necelé hodině dosahujeme konečně chaty. Obsluha se nám diví a ptá se, zda jsme normální. Sice to byl kousek, ale rozhodujeme se pro doplnění sil, takže já s Víťou sníme výbornou polentu s klobásou, zatímco Barča si dává čočkovou polévku. Během jídla zvažujeme, co dál, je hodně brzy, počasí se zdá lepší, takže se rozhodujeme pro další postup.

Po travnatém hřebeni pokračujeme západněji k hoře Portella a poté sestupem do stejnojmenného sedla. Za vichřice je sestup do sedla docela náročný a místy i lehce exponovaný. V sedle 2250 metrů vysokém to stáčíme k severu a krátce klesáme až na kótu 2 170 metrů, kde se dělí cesty. Severním svahem traverzujeme horu Portella až k rozcestí Campo Pericoli. V těchto místech se vichřice znatelně uklidňuje a postup je mnohem veselejší. Místo větru se sice přidává občasný déšť, ale naštěstí nejsme z cukru.

Z tohoto místa stoupáme travnatými loukami po krasové plošině až k útulně Garibaldi. Tato útulna je bez obsluhy a v době naší návštěvy byl otevřený pouze nouzový bivak se třemi místy pro spacák na palandách. Stav otevření nebo uzamčení doporučuji ověřit u místních! Od chaty Abruzzi to sem přes sedlo Portella trvá asi dvě hodiny. V útulně jsme brzy, tak tedy brzy uléháme, abychom byli ráno svěží k výstupu.

• Dokončení článku