Pohoří Volovské vrchy, přechod hlavního hřebene hor

Volovské vrchy, hřebenovka: Trek na Pipitku a za medvědy, Rudohorský Karpattrek (3)

Volovské vrchy se i přes svou relativně malou nadmořskou výšku ukazují mnohem větší divočinou, než by se mohlo na první pohled zdát. Totální nedostatek turistických chat a poměrně obtížná orientace tuto skutečnost jen podtrhují.

Po poměrně teplé, ale větrné noci konečně začíná vycházet sluníčko. Vylézám ze spacáku a s foťákem se opět škrábu na rozhledničku na Kloptani. Ta stojí přímo nad boudou, kterou jsem dnes využil k noclehu. Na dva dny to byla poslední střecha nad hlavou…

Výhledy sice zakalil opar, Nízké Tatry, Vysoké Tatry a další pohoří jsou ale dobře patrné. Některá horská údolí zahalily radiační mlhy, takže jejich obyvatelé si, na rozdíl od mé maličkosti, slunečních paprsků příliš neužijí. Obhlížím i další průběh hřebene Volovských vrchů, kudy se dnes budu ubírat. A den to bude poměrně náročný, vždyť mám před sebou 28 km…

Čtěte také: Hřebenovka Volovských vrchů na Kloptaň, Rudohorský Karpattrek (2)

Zbojnícka skala a Lastovičí vrch

Loučím se s vrchem Kloptaň a jeho rozhledničkou (poskytli mi pro tuto noc pohodlný azyl) a mířím dolů do sedla vstříc dalšímu vrcholu. Tím je Zbojnícka skala (1 147 m). Co jsem sestoupil, tak to si musím opět vyškrábat pěkně vzhůru. Naštěstí sluníčko již příjemně hřeje a výhledy jsou dobré, takže cesta vcelku rychle odsejpá.

Za výhledů na Vysoké Tatry se dostávám pod vrchol Zbojnícke skály. Lesní cesta se nějak podezřele stáčí vpravo a míří k hromadám klestí po těžbě. Nějak se mi to nezdá a navíc i značka zmizela, tak se asi 100 metrů vracím. No jasně, minul jsem neznatelnou odbočku a slabě vyšlapanou stezku k vrcholovým skalkám. První šance, jak se dupnout a zabloudit. Ještě že jsem ve své podstatě strašně líný člověk a hrozně nerad bloudím, takže není-li značka vidět 100 - 200 metrů bystřím pozornost, není-li něco špatně…

Zbojnícka skala neboli Rabastan mě vítá malou tabulkou a skalkou s omezeným výhledem k jihu a východu. Scházím níže na sluníčko a za výhledy a konečně usedám k snídani na povalený kmen. Rovněž vyřizuji pár pracovních telefonů (já vím, v horách se to nemá, ale když budu 10 dní mimo redakci i civilizaci…).

Po krátkém relaxu se vydávám k dalšímu sestupu směr sedlo Jedľovec (840 m), ve kterém se červeně značená hřebenovka křižuje s modře značenou trasou ze Smolnícke Píly resp. městečka Medzev.

Ze sedla, jak jinak, je potřeba se opět drápat vzhůru. V cestě stojí kóta 954 m a Lastovičí vrch (1 061 m), na jehož úbočí je upravený a vydatný pramen vody s malým tábořištěm a upraveným ohništěm. Ještě před tím procházím krásný úsek s malými mýtinami a porosty bříz a opravdu sladkých ostružin a borůvek (čučoriedok). Za pramenem docházím na rozcestí lesních cest. A jako tradičně značka nikde. Držím se proto hřebínku a za zákrutou se objevuje první značka. Mrška, byla pěkně schovaná. Ale já sní na schovku hrát nechtěl…

Štós - kúpele, Štóské sedlo

Další cesta je rozryta koly těžké techniky, těžaři tudy vláčeli mrtvolky stromů. Snad z nich nevyrobí nějaká pitomá lejstra pro úředního šimla, jehož nenažraný pažerák spucuje obrovské rozlohy zdejších lesů. Ještě že je sucho. Být po dešti, tak bych asi na vlastní kůži zakusil pocity vojáků Brusilovovy armády z I. světové války, jejichž ofenzíva zkrachovala nejprve kvůli blátu a později kvůli krutým mrazům na hřebenech Východních Karpat. Kdo ale nezakusil karpatské lepkavoučko - mazlavoučké blátíčko, nepochopí.

Přes rozcestí Priporčie (728 m) se dostávám k okresce č. 548, kterou pouze přejdu a za svodidly pokračuji v sestupu do Štósu - kúpelí (640 m). Podle mého tady červeně značená hřebenovka vede zcela pitomě, neboť Štós - kúpele, jak bych to řekl slušně… No chcíp tady pes, ani pivo ani polévka, prostě nic. Nejbližší hospoda je až dole v obci Štós. Komu by se tam ale chtělo. Takže opět bágl na záda a nazpět vzhůru po široké lesní cestě do Štóského sedla (798 m). Do sedla by se dalo (pokud mapa nekecá) sestoupit od kóty 961 m po lesní cestě přímo bez nesmyslného sestupu do lázní…

V Štóském sedle stojí pěkný kostelík sv. Mária, jejíhož zastřešeného vstupu by se dalo v případě nouze využít k bivaku.

Přes Skorušinou na Osadník

Po široké lesní cestě opouštím Štóské sedlo a mířím dále do nitra Volovských vrchů. Na prvním rozcestí potkávám těžaře, kteří tady navláčeli hromady stromů a odbočuji vlevo po rozježděné lesní cestě. Naštěstí je sucho, za deště to tady může být opravdu pošušňáníčko…

Přestože procházím nad Mědvědí dolinou, po medvědech ani vidu ani sluchu. Není divu, i medvědi mají rádi klid a ticho, kterých se jim ale v blízkosti těžařů a jejich lakatošů nedostává. Za občasných výhledů k východu ke Košicím a Slanským vrchům pokračuji k vrchu Skorušiná (1 028 m). Cestou míjím vydatný a upravený pramen vody, pod cestou skrytou lesáckou chatou a již jsem na rozcestí Skorušina (1 000 m).

Sluníčko hřeje a já se dostávám k pasece, kde vůbec není jasné, kudy dál. Chodník mizí, pod nohama hromady roští a vysoké trávy. Hele Oťas, nedivoč, za bloudění to nestojí. Zrakem propátrávám nejbližší stromy a přitom zahlédnu jednu značku. Jasně, více doleva, hlavně nespěchat. Á, další značka, okraj lesa chodník vzhůru. Dobré, kufrování mě vždy pěkně štvalo a nyní jsem sám, takže by nebylo komu vynadat. Leda tak sám sobě… (vím, do hor člověk nemá chodit sám; kdybych se toho ale striktně držel, pak byste tuto reportáž nečetli…).

Cesta mě však ani na chvíli nechce nechat vydechnout. Míří si to pěkně po spádnici k vrcholu Osadník (1 186 m). Místy je to navíc tak trochu opičí dráha, protože je potřeba překonávat spadané stromy. Alespoň ale tady trekař či turista udělá něco pro svou kondičku a pro zdraví. Pokud si ovšem při tom na čnících pahýlech smrkových větví nevpíchne oko…

Konečně jsem na vršku, tedy podle mého. Vlevo je to dolů, vpravo je to dolů, dopředu i dozadu jakbysmet. Čekal jsem tady nějakou vrcholovou tabulku, té se ale nedostává. Tak ahoj vrchole hory Osadník.

Sestupuji a zarážím se o bariéru spadaných stromů. Kudy dále? Dopředu to nevypadá, žádné polámané větve, žádná sloupaná kůra po mých předchůdcích. Ani žádný odhozený bágl či zbytky výstroje a proviantu, žádné torzo vyčerpáním zhynuvšího turisty či turistky. Že by to bylo dále doleva k těm ohromným holinám? Ano přesně tak, periferně jsem zahlédl červenou čepičku stříšky turistického rozcestníku a posléze i charakteristickou žlutou štangli. Díky značkaři, alespoň ty rozcestníky krásně udržujete a turista se má občas čeho chytit.

Vycházím na rozsáhlou paseku, která se táhne až kamsi k obzoru a po znatelné pěšince přicházím k rozcestníku Osadník (1 186 m). Vršek je ovšem o kousek dále a výše. Přes paseky a malé travnaté loučky mířím k hoře Pipitka. Za vrškem Orlia studňa (1 103 m) začínám vyhlížet vhodné místo k bivaku, ale nikde nic. Na loučkách se válí hromady větví a štěpů, na které by se nabodl snad i nosorožec, lehnout si tady by bezbolestně dokázal snad jen indický fakír. Jinde je samé roští. Ani seník, ani posed. Nic. Seníkově dokonale rigidní hřeben.

Pipitka

Chtěl jsem spát ještě někde před Pipitkou, ale nedá se. Jedině na lesní cestě. Tady ovšem nechci riskovat přejetí. Co kdyby si nějací nadšenci čtyřkolek a lesního krosu chtěli v noci uspořádat závody. Stan nemám (fakt ne, vždyť už jsem vám říkal, že jsem ve své podstatě strašně línej - a to se týká i nošení, stavění i skládání stanu), takže by mě přefrčeli a ani by mě při tom nemuseli zaregistrovat…

Výhledy jsou ale velkolepé a podvečerní sluníčko pěkně barví a prokresluje okolní hřebeny. Po dobře patrné pěšině mířím vzhůru, ale před horní hranicí lesa se chodník větví a rozbíhá do různých stran. Nabírám směr mírně vlevo, ale v lese jsem v pytli. Ani vpravo, ani vlevo není chodník vidět. Zvažuji zamířit přímo k vrcholu, ale ty houštiny se mi nějak nezdají. Vydávám se proto mírně napravo a ani ne po 10 metrech jsem opět na chodníku. Uff, večer se blíží a v terénu poničeném těžaři se opravdu špatně orientuje.

Konečně jsem na vrcholu Pipitky (1 224 m). No na vrcholu - vrcholová tabulka je umístěna na chodníku, jenž vrchol hory Pipitka podchází po severním úbočí. Opět jsem venku z lesa a vidím i Skalisko, Úhornianské sedlo a další cíle hlavního hřebene. Mířím po lesní cestě a opět mizí značka. Kuš, to snad není možné. Vracím se 200 metrů - no jasně, měl jsem zabočit doleva a po druhé cestě pěkně vzhůru směrem k vršku. Cesta vede přes hřebínek a pak opět dolů po strmé kamenité cestě.

Medvědí (?) návštěva v bivaku

Doufal jsem, že se konečně objeví nějaký šikovný seník a nebo velký myslivecký posed, ale prd… Je mi jasné, že to dnes bude širák. V okolí je dosti ostružin (černic), doufám že medvědů tady je o něco méně. Ukládám se na prvním vhodném místě za Malou Pipitkou (1 087 m). Uvažuji rozdělat oheň (kvůli oněm medvědům), ale je tady tak sucho a v okolí tolik klestí, že by stačila jedna jiskra, aby se tady rozhořel "šikovný" lesní požár.

Dávám symbolickou večeři (ani nemám hlad) a jídlo odkládám kus od bivaku. Co kdyby přece jen nějaký chlupáč dostal zálusk na proviant. Noc je klidná, jen po druhé hodině v noci jsem dostal nezvanou návštěvu. Vzbudilo mě praskání větví a nespokojené funění. Jelen? Kanec? Ne, ti dělají v lese virval jako tank. Medvěd? Rozsvěcuji baterku a dělám lomoz, abych nezvaného "vetřelce" zaplašil. Asi to byl fakt medvěd. Nebo ne?…

Kilometráž třetí etapy

• Pokračování článku

Další související články: