Hřebenovka Volovských vrchů, Skalisko a Volovec - Karpattrek

Hřebenovka Volovských vrchů na Skalisko a Volovec, Rudohorský Karpattrek (4)

Ráno propátrávám místo, odkud se v noci ozývalo praskání větví a supění. Je sucho, takže stopy nenajdu, ale pár převrácených kmenů a kamenů svědčí o tom, že se tady medvěd ládoval červíky. Takže přece jen mě v noci navštívil maco…

Roztahuji karimatku na sluníčko a užívám si ranního klidu. Proti zvyklostem si dávám snídani. Dnes nikam nespěchám, mám před sebou pouze krátký úsek. Budu pokračovat po hřebeni Volovských vrchů, ale chtěl bych zabivakovat již na Chatě Volovec pod Skaliskom. Což je nějakých 14 kilometrů - pohodová procházka na dopoledne.

Po snídani balím saky paky, těžaři již ty své naopak rozbalili a dělají dole pořádný hluk. Míjím vysílač na nedalekém brdku a po široké lesní cestě se dostávám do Uhornianského sedla. Za sebou nechávám téměř vytěženou Pipitku a Malou Pipitku, před sebou mám krásně zalesněný Panský vrch (1 058 m). Jaká to změna.

Cesta na Skalisko

V Uhornianském sedle (999 m) se nezdržuji. Přecházím úzkou silnici vedoucí Krásnohorského Podhradí do Úhorné a dále do Smolníka a opět pokračuji po široké lesní cestě. Okolí sedla je silně zaneřáděno odpadky, návozy dřeva. Na tu spoušť smutně shlíží chlapík přibitý na kříži a po tvářích mu kanou slzy…

Čtěte také: Divočinou Volovských vrchů na Pipitku a za medvědy, Rudohorský…

Kousek nad sedlem vidím v lese maníka, jenž balí spacák. Asi také nějaký treker. Zdravím ahoj, ale asi mě neslyší, je poměrně daleko. Po rozbité a kamenité cestě, která se místy vcelku svižně zvedá, se dostávám za občasných výhledů na Skalisko (1 293 m) na rozcestí Pod Bielymi skalami (1 198 m). Po cestě mě předjíždí sběrači borůvek naložený tranzit. Ještě že je na Slovensku vjezd auty do lesa trestný…

Na rozcestí odbočuji doleva a po malých dřevěných schůdkách překonávám malou terénní vlnu, za kterou mě vítá rozsáhlý porost kosodřeviny a borůvek, kterým neodolám. Jediné co mi tady chybí jsou ony biele skaly.

Příjemná lesní pěšina prochází okrajem lesa, lesními mýtinami a pláněmi táhnoucími se až k vrcholu Hekerová (1 260 m) s nedozírnými pláněmi borůvek, na kterých se pohybuje ještě větší množství sběračů s hřebeny. Obdivuji skalní štíty Vysokých Tater, které se opět ukázaly, podcházím vrch Biele skaly (1 252 m) a scházím do sedla Krivé (1 109 m), v jehož okolí se objevují další rozsáhlé holiny.

Pokud vám došla voda, je možno ji doplnit z pramene. Jeho nevýhodou je ale fakt, že je nutné po modré TZ vedoucí na Grexu a do Rožňavy sestoupit asi 15 minut… Za sedlem Krivé si na chvíli užívám rovinky, za níž následuje poměrně táhlé stoupání pod vrch vysoký 1 245 m.

Sluníčko dnes obzvláště hřeje, takže si užívám dopoledního teplíčka. A je tu vrstevnicový lesní chodník se svou opičí dráhou (popadané stromy) a další poměrně prudký sestup a opětovné stoupání. Okolní vrchy jsou téměř bezlesé, stromy zmizely pod pilami těžařů.

Na konci stoupání usedám na okraj znovuobjevivšího se lesa a mám podobné pocity jako onen chlapík na kříži v Uhornianském sedle. Jen díky pálícímu sluníčku chybí ony slzy. Bude trvat desítky let, než se okolní vrchy znovu rozšumí hustými karpatskými lesy. Toho se dožijí ale až příští turistické generace.

Po krátké sváče opět nahazuji na záda svého miláčka (rozuměj batoh) a pokračuji dále. Smrkový les se jako mávnutím kouzelného proutku mění v les bukový s podrostem husté trávy. Jaká to změna. Buky jsou však poměrně brzy opět vytlačeny smrky na poměrně ostrém hřebeni sevřeném od severu Tichovodskou dolinou a od jihu dolinou Čiernou. Po pravici mě provázejí louky, které dnes nikdo nekosí, takže se ani nesnažím hledat nějaký seník či podobný objekt vhodný k bivaku (pro doplnění na náš web).

Brzy se louky rozevírají a rozšiřují, neklamný znak toho, že se blíží vrchol Skaliska. A opravdu. Brzy na mne vykoukne mezi smrky vrcholová skalka, která se za pár minut ukáže v celé své kráse. Nikde nikdo, dnes jsem potkal pouze jednoho člověka. To se však s výstupem na Skalisko rychle mění, neboť od Chaty Volovec sem začínají proudit turisté. První baťůžkáři po třech dnech…

Skalisko a jeho výhledy

Shazuji batoh, vylézám na vrcholovou skalku a užívám si výhledů. Brzy přichází první várka turistů, takže klidu tady nebude. Výhled je opravdu impozantní. Na jihu jsou vidět krasové planiny Slovenského krasu s dominující Silickou a Plešiveckou planinou. Na východě a západě se táhnou hřebeny Slovenského rudohoří - Volovské vrchy, Stolické vrchy se Stolicou (1 476 m), Revúcka vrchovina (vidím již i Velký a Malý Radzim) i Nízké Tatry s nezaměnitelným vrcholem Králove hole.

Severnímu obzoru kralují skalní štíty Vysokých Tater, oblé hřebeny Spišské Magury, Braniska. Na vrcholu je kovová růžice, která neznalým usnadní orientaci. Na vrcholu duje poměrně studený větřík, proto scházím do závětří. Za chvíli slyším hlas nějakého maníka jenž říká, že by ze Skaliska měl být vidět Spišský hrad. Nemůže jej prý ale najít. Vstávám, koukám a opravdu nalézám, je parádně vidět. Ale nechci se místním znalcům se svým "objevem" vnucovat…

Na Volovec a Chatu Volovec

Když již mám dost výhledů ze Skaliska (1 293 m), opět nahazuji na záda svého miláčka a vydávám se po červené směr vrch Volovec (1 284 m). Sice jsem měl cukání sejít přímo k chatě po zelené, ale jelikož mám čas, chci si užít dalšího krásného a lučnatého hřebene s výhledy. Navíc se mi zítra nebude chtít drápat tím krpálem nazpět na Skalisko, takže mířím na chatu tak trochu "oklikou".

Potkávám další sběrače borůvek či spíše brusinek, míjím skupinku cikánu, kteří po mně somrují chleba a vodu. Vodu již nemám, ani slzu, a chleba mám akutní nedostatek. Nejsem lakomý, ale zbytek treku bych musel trávit na ostružinách a borůvkách. I tak jsem jich za svůj přechod spořádal snad galon!

Hřebínek je opravdu parádní s krásnými výhledy. Podcházím vršek Volovce, jenž se po tzv. Vídeňské arbitráži, kdy Československo muselo odstoupit velké části svého pohraničí, stal na sedm let nejvyšší horou Maďarska. Uvažuji, zda-li bych se neměl přece jen na ten vršek prodrat a či bych tam nenašel starý hraniční kámen z této doby (ovšem byl-li tam kdy nějaký).

Konečně jsem na žluté turistické značce, která mě vrací zpět ke Skalisku po jižním úbočí hory Volovec. Všude vůkol velké paseky, les dostal řádně zabrat. Hotový masakr. Konečně jsem na Chatě Volovec, je něco po poledni a já nemám do čeho šlápnout…

Vcházím, zdravím a ptám se po pivu. A říkám, že mám takový hlad, že bych tady klidně i přespal. Ochotný chatař, kterého všichni kolem zvou Pišta, mi sděluje, že všeho se mi může dostat. Skvělé, dnes si tedy mohu dát voraz a již se nemusím nikam hnát.

Nejuchám však dlouho, protože po třetím pivu zlatavý mok vyschl. Ne nadobro, pouze na této chatě a pro tento víkend. Škoda, my v Ostravě jsme zvyklí pít pivo, které zdejší maníci používají spíše na zapíjení borovičky a rumu. Nevadí, dávám si tedy vynikajícího guláše a relaxuji za skvělých výhledů na Slovenský kras.

Brzy se na verandě objevuje rodinka, která také dává guláš (nakonec jej měli objednán) a jsou docela veselí. Dokonce mi nabízejí štamprli nějakého voňavého pití ještě z tuzexu! Opravdu, archiv! Ze slušnosti i zvědavosti neodmítá a ještě jednou takto na dálku děkuji. Škoda jen, že jsem se místy ztrácel v maďarštině, kterou spolustolovníci občas používali. Pro mě je maďarština stále nesrozumitelný jazyk, přestože jsem se stihl naučit pár zdvořilostních frází a užitečných slov. Třeba v Silici ve Slovenském krasu barlang, jeskyně…

Pozdě odpoledne přicházejí tři borci s batohy, první trekaři na mé pouti. Dáváme se do řeči a brzy zjišťuji, že se vydali na 751 km dlouhou Cestu hrdinov SNP. Přislíbili, že se po návratu ozvou, zda-li se cesta povedla. Tak jsem zvědav. Dny jsou krátké, takže se brzy setmí, čehož využívám k pořízení pár fotografií nočního Plešivce.

Kilometráž čtvrté etpapy

• Pokračování článku

Další související články: