Považský Inovec, hřebenovka pohoří na Slovensku; Považský Karpattrek (7)

Přechod Považského Inovce

Noc byla nezvykle chladná. Jsem opravdu rád, že jsem si vzal teplý spacák. Z vyhřátého spacáku se mi do chladného rána vůbec nechce. Je ale již po půl osmé a mne čeká nejen dorazit plánovanou část hřebene Považského Inovce, ale i sestup do Piešťan a cesta vlakem…

Naposledy na Považském Karpattreku balím saky paky. Tak trochu bez ladu a skladu, vždyť mám před sebou posledních 20 kilometrů při zanedbatelném převýšení 300 metrů. Krátce se loučím se spolunocležníkem. Však se ještě cestou potkáme. Nakonec nepotkali, přestože jsem se na pár místech zasekl při focení.

Sedlo Gajda a Krahulčie vrchy

Poslední rozloučení s Marhátem (748 m), rozlučkové foto kolegy z Nitry a již nabírám kurz k jihu. Původně jsem chtěl dojít do Hlohovce, tak jako minule, ale po "studiu" jízdních řádů jsem usoudil, že by to byl čilý nerozum. Z Piešťan toho jede neporovnatelně více. A navíc je "hřeben" Považského Inovce za Svrbickou plešinou velice fádní a vhodný spíše pro cyklisty.

Čtěte také: Předchozí část článku, Považský Karpattrek (6)

Po krásném a docela ostrém hřebeni porostlém převážně pokroucenými duby, které dosud ani nenasadily pupeny, scházím z pěkného a vlastně posledního výrazného a přes 700 metrů vysokého vrcholu hlavního hřebene Považského Inovce. Trochu mi to tady připomíná hřeben na Vysokou v Malých Karpatech.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z řady míst se během sestupu otevírají výhledy na pohoří Vtáčni, Tribeč se Zoborem i na zástavbu města Nitra, nad kterým se tyčí známý Nitrianský hrad. Obzoru ale dominují nekonečné dálavy rovin jižního Slovenska. To po levici. Po pravé ruce se zvedají hřebeny Malých Karpat. Přehlédnout nelze ani hrad Tematín. Odbočku k němu jsem míjel včera na Bezovci.

A již je tady sedlo Gajda (505 m). Krátká odbočka zve na Visiace skalky, zajímavé skalní útvary a louky s pěkným výhledem k východu. Duny nahradily krásně zelené buky. Ta jarní sytá zeleň se opravdu nikdy nepřejí. Široká lesní cesta mne cikcak vede k dalšímu rozcestí - Krahulčie vrchy (530 m), u kterého se má nacházet Veľká jeskyně.

Již minule jsem si říkal, že se po ní musím příště poohlédnout. Minule jsem tudy šel již za šera, dnes ale stejně nemám čas. Ještě že jsem si přesně nestanovil, které příště to má být… Na okolních lesních stráních se objevuje množství skalek a sutin.

Zdejší podloží je tvořeno vápenci, jejichž zvětráváním vznikají poměrně bohaté půdy, na kterých se daří nejen stromům, ale také řadě bylin. Však se Považský Inovec může pyšnit řadou endemitů a rostlinných druhů jak karpatských, tak panonských.

Obloha je dnes jako vymetená, je správné "fotografické" světlo a konečně docela teplo. Sice když zaduje ledový vichr tak člověku naskočí husí kůže, ale na sluníčku je opravdu příjemně. V četných zákrutách obcházím vrch zvaný Krahulčie vrchy (566 m), po kterém dostal své jméno i jeden z geomorfologických podcelků Považského Inovce, který, pro někoho možná trochu překvapivě, patří do Tatransko-fatranské geomorfologické oblasti.

Sedlo Havran, Piešťany

Za rozcestím se trochu prodírám houštinami, mnoho lidi tudy asi nechodí. Ani jsem se nenadal a stojím na rozcestí Striebornica (430 m). Za ním jsou statné buky, jejichž mohutné kmeny a košaté koruny se směle vzpínají k nebi, nahrazeny opět duby. Doubravy se krásně zelenají, tráva v podrostu již pěkně povyrostla.

Za rozcestím Plešiny (430 m), kde červeně značenou hřebenovku protíná žlutá TZ z Banky na Čertovu pec (motorest a zajímavá tunelovitá jeskyně) následuje krátké a mírné stoupání. To jsem již ale na dohled sedla Havran, kterým prochází silnice č. 499 z Piešťan do Radošiné a Topoľčan. Strakapoud si tady nevzrušeně tluče zobákem do stromu, objevují se první soukromé chatky a asfaltka procházející sedlem. A motorest.

Motorest v sedle Havran (390 m) je však již delší dobu uzavřený, takže občerstvovačka tady bohužel nehrozí. Za sedlem ukrajuji poslední metry z hřebenovky Považského Inovce. Na rozcestí Havran, rázcestie (395 m), u kterého mne vítá překvapený ušák hopkající po lesní cestě, hřeben definitivně opouštím.

Po modré turistické značce sestupuji do Piešťan. Kolem penzionu a restaurace Furman s malou oborou, kvůli níž byla turistická značka o kus přeložena, sestupuji za výhledů na Malé Karpaty, Piešťany a jezero Sĺňava na řece Váh sestupuji do Piešťan. Nádherné panorama kazí jen dýmající chladící věže jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice. Jen po té cestě vysypané kamennou drtí se nejde nejlépe.

Na rozcestí Piešťany, Benátky (160 m) se zahrádkami a vinohrady krásně kvetou třešně. Tady jaro drží otěže pevně v rukou, zatímco na hřebeni Považského Inovce si ještě poměřuje síly s paní Zimou…

A již jsou tu Piešťany. Chvíli se zastavuji na mostě nad řekou Váh, fotím kolonádu i labutě. Na nádraží mi zbývají poslední tři kilometry. To je co by kamenem dohodil. V duchu rekapituluji trasu. Jsem rád, že jsem již téměř v cíli a spokojený, že jsem celou trasu měřící 161 km v pohodě ušel. Přestože jsem horám za poslední půlrok moc nedal…

Dokonce i vlak jede za necelou čtvrt hodinu, takže se na závěrečné pivo zastavuji až v Žilině. Piešťany si nechám na příští návštěvu Považského Inovce.

Kilometráž sedmé etapy Považského Karpattreku

Celková kilometráž Považského Karpattreku

• Celková trasa: 161 km
• Převýšení: 8 100 m

Další související články: