Moldávie potřetí - Národní park Orhei

Od kláštera Sacharna u Dněstru jsme pokračovali směrem do nitra nevelké Moldavské republiky směrem k hlavnímu městu Kišiněvu. V podvečer jsme dojeli do města Orhei (cca 20 tis. obyv.), nacházejícího se asi 30 km severně od Kišiněva. Na první pohled bylo zřejmé, že jsme se s chudé periferie dostali do bohatší části státu, třeba co se zásobování v obchodech týče je tady situace podobná jako v sousedním Rumunsku, tedy zemi EU. Jediný rozdíl je v tom, že v Moldávii převažuje ukrajinské, případně ruské zboží.

Ubytovali jsme se za přijatelnou cenu v hotelu Stark v centru města. Než jsme jej další den ráno opustili, vyptal jsem se mladého recepčního (ruštinu zde zvládají všichni), kam by nám doporučil ještě zajet, zbývalo nám totiž poslední půldne před návratem domů. Poslal nás do národního parku se stejným jménem, jako má město - tedy Orhei.

Ač jsme jej původně neměli v plánu, dali jsme si říci a rozhodně jsme nelitovali. Konkrétně nás nasměroval do vesnice Trebujeni, která je jakýmsi turistickým centrem parku. Navíc se nachází v jeho nejatraktivnější části, leží totiž v hluboce zaříznutém údolí řeky Răut (Reut). Răut je po Dněstru a Prutu (ten tvoří hranici s Rumunskem) nejvýznamnější moldavskou řekou. Je dlouhý 286 km a ústí do Dněstru nedaleko města Dubossary (město samotné však leží v separatistickém Podnestří).

K řece Răut jsme dojeli asi v 10 hodin dopoledne, začínal pravý moldavský horký den, nejspíš první v loňském roce. Byla neděle a parkoviště, kde jsme za poplatek odstavili auto, se postupně zaplňovalo. Zdejší archeologicko-antropologické muzeum bylo zavřené, vydali jsme se po proudu řeky směrem k hranici národního parku.

Po asi hodině pomalé chůze, obdivování řeky a skal s poustevnami nad ní (přístupnými ovšem jen shora) jsme se stejnou cestou vrátili k mostu u parkoviště a přešli Răut do vesničky Butuceni, plně žijící turistickým ruchem. Místní nabízejí možnosti noclehu, před domy prodávají různé výpěstky a hlavně víno. Sladké víno typické pro jižní země. Butuceni leží v mohutném meandru řeky Răut.

Na ostrožně nad obcí pak stojí chrám "Svatá Marie". Cesta k němu byla v květnu moc krásná, na skalních hranách kvetly barevné jižní rostliny (mochny, kozince apod.). Nezadržitelně sem však proniká masový turismus, NP Orhei je totiž rekreačním zázemím hlavního města. Prašná pěšina ke kostelíku je postupně nahrazována dlážděným chodníkem, za pár let nejspíš bude kouzlo tohoto místa pryč.

Mimochodem, jméno řeky patrně souvisí s rumunskám slovem râu (čti riu), které znamená řeku (odraz nacházíme v našem nářečním slově rigól (terénní žlab, kterým může protékat voda).

Národní park Orhei (Parcul National Orhei) je jediným v Moldavské republice a byl vyhlášen roku 2013 na ploše přibližně 300 km2. Území usiluje o zápis na Seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO (od roku 2017). Je součástí lesnaté pahorkatiny Codru, význačné soustředěním několika moldavských klášterů z 14. až 18. století (Capriana, Curchi a další). Slovo codru, pocházející pravděpodobně z lidové latiny, označuje v rumunštině zalesněné území.

Oblast je zajímavá tím, že se zde stýkají tři floristické oblasti - mediteránní (lesní), středoevropská (lesní) a eurasijská (stepní). Hlavními dřevinami jsou dub zimní a letní spolu s bukem lesním a habrem obecným. Vyskytuje se zde asi 700 druhů vyšších (cévnatých) rostlin, některé z nich patří mezi celoevropsky ohrožené. Příkladem může být pablen kraňský (Scopolia carniolica), druh s centrem rozšíření ve Východních Alpách a Východních Karpatech (např. Bukovské vrchy na Slovensku).

Z dalších zajímavých či nápadných druhů v Orhei roste orchidej střevíčník pantoflíček, keř klokoč zpeřený, kamzičník uherský či měsíčnice vytrvalá. Zdejším endemitem je mateřídouška moldavská. Z fauny je území bohaté především na ptactvo (zaznamenáno více než 100 druhů), z obojživelníků je třeba zmínit blatnici skvrnitou a z plazů alespoň užovku stromovou. Skrytě žijící šelmou je kočka divoká.

Součástí národního parku je jedinečná archeologická lokalita Staré Orhei (Old Orhei, moldavsky či rumunsky Orheiul Vechi). Místo bylo využíváno již ve starší době kamenné (paleolitu), následně na konci mladší doby kamenné (o pozoruhodné cucuteni-tripilské kultuře jsem psal v minulém dílu) a v době železné. Později zde bylo geto-dácké osídlení a ve vrcholném středověku pevnost Zlaté hordy (mongolsko-tatarského chanátu). Opevnění zde měli také moldavský stát Štěpána Velikého a nakonec osmanští Turci.

Národním parkem prochází jedna z moldavských vinařských stezek (Drumul Vinului Moldovei).

Z NP Orhei jsme vyjeli k severozápadu směrem k rumunským hranicím. Přes Băl?i a provinční město Edine? jsme to na už vyzkoušený hraniční přechod Lipcani měli asi 120 kilometrů. Silnice byla zpočátku skvělá, kam se na ni hrabou ty české. Teprve v pohraničí se její kvalita zhoršila. Cestou jsme se krátce zastavili v nejlidnatějším moldavském městě Bălci (Belcy, jeho zastaralé české jméno je Bělce). V separatistickém Tiraspolu je sice soustředěno lidí víc, leží však už v Podněstří a moldavská vláda jej nekontroluje. Bělce se staly městem teprve roku 1818, několik let po připojení Besarábie (zhruba dnešní Moldávie) k Ruskému impériu. Svá nejlepší léta už mají za sebou, po rozpadu SSSR klesl počet zdejších obyvatel zhruba o třetinu na dnešních necelých 100 tisíc (přes polovinu obyvatel tvoří Moldavané, o zbytek se dělí rovným dílem Ukrajinci a Rusové).

Bělce jsou mladým městem, většina budov pochází z 20. století. Jsou také posádkovým městem moldavské armády, ve kterém se nachází hned několik uzavřených vojenských zón. Pozoruhodným způsobem se zde snoubí současný globální kapitalismus s relikty sovětské minulosti. Konec 2. světové války se slaví podle sovětského vzoru 9. května, transparent je doplněný o heslo Světu mír, které si pamatuji z dětství ze školní ruštiny za socialismu. Hlavní třídě vévodí tank osvoboditelů z Rudé armády. Nepřehlédnutelná je krytá tržnice, kde se mimo jiné prodávají živé ryby. Vyznačuje se typicky východoevropským koloritem.

Z Bělců nás čekala už jen monotónní cesta mírně zvlněnou moldavskou krajinou, přejezd do rumunské Bukoviny a návrat domů přes Karpaty a Panonskou nížinu.