Mauretánie: Izolace, otroctví i nejstarší knihovna

Stopem Afrikou - Mauretánie

Na naší cestě kolem světa jsme se ocitli na mnoha pozoruhodných místech. Jedním z těch výjimečných byla Mauretánie. Výjimečný byl už samotný vstup do země. Na straně sousední Západní Sahary, dříve samostatné svobodné země, kterou již delší dobu okupuje Maroko, totiž končí cesta. Pískem zavátý asfalt je dotažen pouze k jednoduché dřevěné závoře vymezující hranici Západní Sahary a několik kilometrů širokého pásu nikoho. Dál už je jenom nedozírná poušť bez jakýchkoli záchytných bodů. Pro nezávislé stopaře poněkud složitější úloha. A k tomu ještě malý detail, území podél hranice je zaminované.

Vleklý spor o nezávislost Západní Sahary nebere konce. Boj o nezávislost země podporuje např. Alžírsko, zatímco Marockou okupaci technicky podporují např. USA. Pro stopaře to znamená, že pokud se veze v autě s místními, musí se připravit na nekonečné kontroly, šikanu a vynucování bakšiše ze strany úředníků a vojáků. Na Mauretánské straně potom číhá pustina bez cest okořeněná nášlapným výbušným zařízením. Vzdálenost od hranice do nejbližšího města je asi 40 kilometrů.

V poledne, kdy jsme obešli závoru a vstoupili do jedné z největších nejistot na naší cestě, bylo kolem čtyřiceti stupňů. Za závorou jsme sundali batohy a čekali na stopa. Asi po dvou hodinách přijel terénní vůz s několika zahalenými muži. Vojáci na západosaharské straně hranice jim direktivně nařídili, aby nás vzali, protože jsme jim naší přítomností narušovali klid a pohodu při nekonečném popíjení čaje a pokuřovaní vodní dýmky. Mysleli jsme, že máme vyhráno, ale vše bylo naopak.

Čtěte také: Západní Sahara - nejvyprahlejší poušť světa

Zahalení muži sice znali bezpečnou cestu, ale nikoli k oficiální mauretánské straně hranice. Namířili si to přímo k nelegálnímu překladišti jakéhosi kontrabandu, ukrytého hluboko v poušti na území nikoho mezi dunami. Vysadili nás a agresivně nám vysvětlili, abychom co nejrychleji zmizeli. Mezi dunami bylo asi deset terénních aut zakrytých hnědou plachtou a spousta beden. Celé to tam hlídal polonahý černoch, kterého ihned po příjezdu jeden ze zahalených mužů několikrát přetáhl přes holá záda jakousi rákoskou. Chudák jen zatnul zuby a tiše zasténal. To co jsme zatím znali pouze z literatury, jsme právě zakusili na vlastní oči. V Mauretánii totiž stále existuje otroctví.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Oficiálně bylo otroctví v Mauretánii postaveno mimo zákon teprve v roce 1981, což je samo o sobě otřesné. Ještě otřesnější je ale fakt, že zejména na venkově stále Maurové vlastní své černošské otroky. Ti nemají žádná práva a jsou pouhým majetkem svého pána. Podle odhadů se může jen v Mauretánii jednat o statisíce lidí. Jednoho z těch chudáků jsme v jeho tristní životní situaci právě potkali. Napadlo mě srovnání s konžskými pygmeji, lidmi malého vzrůstu žijícími hluboko v deštném lese, které v Kongu stále mnoho lidí považuje za pouhá zvířata a jsou také jako zvířata loveni a někdy i konzumováni, v "lepším" případě zotročováni. Někde je to barva, jinde je to výška, co určuje míru lidskosti. Bohužel…

V Mauretánii žije mnoho etnických skupin, rozdělovaných pro zjednodušení do tří hlavních: bílí Maurové jakožto nejvyšší kasta, černí Maurové, nazývaní též Haratinové nebo osvobození otroci a nejníže postavení černí Afričané, což jsou různé Afro-mauretánské kmeny. Otroci jsou vesměs černoši a patří zejména Bílým, ale také Černým Maurům. Rasové dělení společnosti se v zemi ničím nemaskuje, je to zkrátka status quo. Za ateismus nebo kritiku islámu je zákonem ustanoven trest smrti. Výsledkem tohoto nábožensko-kulturně-politického směřování země je nesnášenlivost ke všemu "jinému", což jsme jako běloši v této zemi zakoušeli každý den.

Dialog, ať už mezináboženský nebo multikulturní, je zatím naprosté tabu. V cestě dialogu stojí také skutečnost, že dvě třetiny populace v zemi jsou negramotné. Kde se nevede dialog a jeden nemá zájem poznat a pochopit druhého, tam bohužel vládne násilí a zbytečná nesnášenlivost ke všemu jinému. Přitom právě to jiné, to odlišné a leckdy bizarní, nás na cestě nejvíce fascinuje, obohacuje a rozšiřuje naše myšlenkové obzory.

Dialog s jiným náboženstvím mi umožňuje lépe poznat svoje náboženství, dialog s jinou kulturou dává možnost podívat se na tu svoji jiným (nezúčastněným) pohledem a odhaluje možná dilemata nebo rizika jejich střetů. Dialog je dar, který obohacuje osobu jakožto vztahovou bytost, která se právě ve vztazích realizuje. Dialog ovšem stojí na zájmu obou stran a nikoli jen jedné. Zakušení nestejnosti je krásné, prožitek neidentity s jiným určuje a posiluje identitu mojí, ovšem v jedné z nejizolovanějších zemí světa, kterou je Mauretánie, zatím není svobodný dialog na pořadu dne.

Naše situace po setkání se zmláceným otrokem byla proti jeho životní situaci vlastně procházka růžovým sadem, jen místo rozkvetlých růží byly kolem zaminované písečné duny a místo zamilovaných párů na nás křičelo několik zahalených ozbrojených gangsterů. Nejistě jsme přemýšleli nad každým krokem. Oddychli jsme si až v místě, kde jsme se pašerákům ztratili z dohledu. Ale co dál?

Asi po hodině strategického promýšlení situace, kdy už vítězila myšlenka pozdějšího návratu na hranici po našich a vyjetých stopách, se mezi dunami vynořil další terénní vůz, tentokrát s bělochy. Podařilo se nám tak chytit stopa na jednom z nejméně pravděpodobných míst na světě. Francouzi s sebou měli místního znalce terénu a k našemu štěstí mířili na mauretánskou stranu hranice pro vstupní razítko. Pokud by se totiž člověk ocitl v zemi bez oficiálního razítka v pase, což se tady může snadno stát, měl by vážné problémy.

Už samotné získávání mauretánského víza v Maroku bylo velmi obtížné. Dlouho se do země vůbec nesmělo a v poslední době byl povolen pouze rychlý průjezd přes Mauretánii do Senegalu v rámci vojenského konvoje. Cestovatel tak neměl šanci poznat zemi, jen z poza okénka vojenského náklaďáku mohl zahlédnout něco málo z této velmi izolované části světa. Sami jsme byli překvapeni, že nám bylo uděleno vízum, díky němuž jsme se mohli měsíc svobodně pohybovat po celé Mauretánii.

Francouzi nás ale vzali jen k maurským celníkům. Zaplatili tučný bakšiš a dál pokračovali na východ, přes poušť do Mali, zatímco my jsme měli namířeno do nejbližšího města Nouadhibou. Celníci po nás chtěli pár dolarů jako všimné za razítko v pase, jinak prý se můžeme vrátit zpátky. Situaci jsme strategicky vymlčeli, jako už mnohokrát, a razítko jsme nakonec dostali zdarma, tak jak to má být. Afričané totiž mají čas a nikdo nikam nespěchá, což tedy v důsledku znamená, že nic pořádně nefunguje, ovšem Evropané mají většinou nabitý program a potřebují vtěsnat co nejvíce jeho bodů do několika týdenní dovolené. A proto většinou podlehnou a platí, aby zbytečně neztráceli drahocenný čas. To však nebyl náš případ. Měli jsme tolik času, kolik jsme ho v Africe chtěli prožít. Návrat jsme neplánovali.

Maurští celníci na hranici neměli těžkou práci. Jeden hlídal žhavé uhlíky, aby nikdy nechyběla káva a čaj, zatímco druhý neúspěšně ladil rádio, ze kterého se tu a tam ozvalo pár tklivých tónů, a staral se o stoleček s dominem, z něhož musel co chvíli oprašovat navátý písek. Jinak se v průběhu dne nedělo nic.

Sledováním nudného dne celníků jsme strávili celé odpoledne. Až za tmy, kolem deváté hodiny večerní, poušť vydala dvě ostrá světla doprovázená rachtavým rámusem. Velmi starý Renault s poznávací značkou EX 20 1-17 a v něm o fous mladší Francouz židovského původu. Neměl v úmyslu nás vzít, ale celníci tím podmínili udělení razítka, čímž vlastně ušetřil pár dolarů. Vypadalo to, že máme vyhráno. Těžko by Francouz v naprosto nevhodném autě do pouště mířil v tuto hodinu jinam, než do nejbližší civilizace. Jenže i takové situace cesta přináší. Ukázalo se, že chlapík mířil pouze na několik kilometrů vzdálené místo k suché palmě, kde měl prodat Bílým Maurům svůj unavený Renault.

Maurové měli Francouze po prodeji odvézt džípem zpátky na stranu Západní Sahary. Francouz nám vysvětlil, že kvůli naprosté izolaci Mauretánie je možné skvěle vydělat i na autě, které je v Evropě považováno za životu nebezpečné. Stačí auto nějak dostat do země. Nestřežená poušť je ideální příležitostí, ovšem pouze pro znalce bezpečné cesty.

Pro nás to ale znamenalo, že jsme se uprostřed noci zase ocitli někde v zaminované poušti. Už jsme si na to začínali zvykat. Pokusil jsem se domluvit s Maury, zda by nás nevzali s sebou do Noadhibou. V autech místo měli, ale naprosto razantně nás odmítli. Jeden z nich výstražně vytáhl zbraň, a když jsem přesto naléhal, vystřelil do vzduchu. Pochopili jsme, že tyto obchody asi nebudou úplně legální a raději čekali opodál, až vše skončí.

Když už jsme měli vyndané spacáky a byli připraveni na noc, začali se Maurové s Francouzem hádat. Nakonec se totiž nedohodli na ceně. Maurové s vulgárními gesty nasedli do svých džípů a zmizeli v temných dunách. Francouz tak neměl na výběr. Musel pokračovat do Nouadhibou, aby prodal své auto tam. Na chvíli nás napadlo, že nás dál nevezme, ale i on byl z další cesty pouští vyveden z míry a raději nás vzal s sebou, což se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé, když jsme společnými silami vyprošťovali několikrát auto z písku. Nad ránem jsme dorazili do města. Byl to jeden z nejnepravděpodobnějších stopařských úspěchů na naší cestě kolem tohoto prazvláštního světa.

Při cestě z Maroka se cestovatel v mauretánském Nouadhibou viditelně ocitne v jiné dimenzi. Na pískem zavátých ulicích se mezi přestárlými zrezlými auty proplétají velbloudi a kozy, Maurové zahalení do modrých dželábií a větrem hnané odpadky, jímž vévodí odhozené igelitové sáčky. Kdybych měl objektivně říci, čeho tam je nejvíce, jednoznačně igelitových sáčků. Město je jimi doslova pokryté. Ekologie byla v době naší návštěvy zcela neznámým slovem.

Odpor ke všemu jinému jsme ve městě zakoušeli stále dokola. Lidé k nám přistupovali s opovržením, nechutí komunikovat, s výsměchem a mnohdy i s kameny v rukou. Házely je po nás hlavně děti, ovšem kámen hozený dítětem rozbije hlavu podobně jako kámen hozený dospělým. Za správnost tohoto tvrzení ručí jeden japonský cestovatel, kterého jsme v Mauretánii později potkali se sešitým čelem.

Abychom však neukazovali pouze ošklivou tvář Mauritánie, je na místě vyzdvihnout jedno zvlášť krásné místo ukryté hluboko v písku mauretánské Sahary. Tím kouzelným místem je Chinguetti, ospalá hliněná vesnička ukrývající nejstarší dosud přežívající knihovnu v celé Africe. Tam si cestovatel může zalistovat třeba devět století starou knihou vázanou v gazelí kůži.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Bohužel tam z Nouadhibou nevede přímá cesta, ovšem bohudík vede přímo po zaminované hranici Mauretánie a Západní Sahary železniční trať v délce více než 700 kilometrů, po níž jednou týdně převáží nákladní vlak železnou rudu z povrchových dolů v oblasti Zouérat na severu země až Atlantskému oceánu do Nouadhibou. Mimochodem, se svými 210 nákladními vagóny a délkou 2,5 kilometru jde o nejdelší a nejtěžší vlak na světě.

Lidé mohou bez omezení naskočit na vagóny s nákladem. Cestou z pouště k oceánu sedí přímo na haldě železné rudy, opačným směrem sedí v prázdném vagónu, kde je soustavně pokrývá tmavý popílek železné rudy. Výsledkem je vždy černý pasažér, ať už měl při nástupu jakoukoli barvu a jakýkoli úmysl.

Na jeden z prázdných vagónů jsme naskočili spolu se skupinkou deseti černých Maurů. Zatímco Maurové mířili za prací v dolech až na konečnou, my jsme měli v plánu vyskočit z vlaku u vesnice Choum. Maurové se ještě před rozjezdem vlaku kompletně zabalili do látek. Důvod jsme pochopili ve chvíli, kdy vlak nabral rychlost a vítr rozehrál divokou show, jejíž hlavní postavou byl popílek železné rudy. Než jsme stačili otevřít batoh a něco přes sebe přehodit, měli jsme popílek mezi zuby, v uších, v nose i v očích. Zakuklili jsme se tedy po způsobu Maurů a připravili se tak na 500 kilometrů dlouhou cestu rozlehlou písečnou rovinou.

V intervalu asi deseti minut se ozývaly ohlušující rány, když do sebe vagóny tvrdě narážely při brždění nebo překonávání nerovností na staré trati. Když jsme se postavili, abychom zahlédli alespoň něco z rovinaté suché krajiny, okamžitě jsme obdrželi několik citelných ran do hlavy. Byly to kobylky, které svým enormním rozšířením opakovaně působí v zemích Sahelského pásu ekologické škody. Zásah deseticentimetrovou kobylkou v sedmdesátikilometrové rychlosti do hlavy není nic příjemného a často se stalo, že jsme jich trefili několik najednou. Zůstala bolest hlavy a krvavé fleky na popílkem pokryté improvizované kukle. Vypadali jsme děsivě.

Největší komplikací celé naší cesty ovšem bylo opustit vlak na správném místě. Vlak totiž stavěl z nám neznámých důvodů každou hodinu a pár minut stál na místě. Mezi Nouadhibou a Choumem přitom není nic než písek a miny. Na nádraží jsme zjistili, že v Choumu vlak na pár minut zastaví někdy mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno, jenže v tomto rozpětí vlak zastavil asi čtyřikrát. Maurové ve vagónu s námi odmítali komunikovat. Jak se zabalili, tak tam byli. Jen jeden se cestou rozbalil, aby v rohu asi pět metrů od nás vykonal svou nezbytnou potřebu. I to patří k cestě nejdelším vlakem.

Jak tedy poznat, kdy vyskočit z vlaku? Vesnice Choum není elektrifikovaná, v noci prostě není vidět a navíc jsme seděli v zadní části vlaku, tedy více než dva kilometry od první lokomotivy. Pokud bychom minuli Choum, cestovali bychom další stovky kilometrů na sever Mauretánie do povrchových dolů.

Nakonec jsme se rozhodli vyskočit z vagónu asi ve dvě hodiny v noci, protože se nám zdálo, že z vedlejšího vagónu někdo vyskočil také. Ale co když jenom řešil svou potřebu civilizovanějším způsobem než naši spolucestující? Mimochodem do dvou v noci už se v rohu vystřídali všichni.

Pokud bychom vystoupili jinde než ve vesnici, byli bychom opět uprostřed zaminované pouště neznámo kde. Útěchou nám byly jen koleje, po kterých bychom asi došli do vesnice. Měli jsme zásobu vody a pár jahodových sušenek.

Vyskočili jsme a vlak po chvilce odjel. Po půl hodině nejisté chůze po pražcích pod úžasnou noční oblohou jsme naštěstí došli do vesnice Choum. Uchýlili jsme se do jediného osvětleného místa a tím byla velká čajovna se dvěma zapálenými svíčkami. Někteří hosté popíjeli čaj, jiní prostě spali na koberci položeném přímo na písku. Krátce jsme se připojili k těm prvním a potom dlouze k těm druhým.

Probudili jsme se až v devět hodin ráno, kdy kolem nás už bylo pěkně rušno. Kávovary bublali, dýmky voněli a lžičky cinkali pravidelným rytmem o šálky s čajem. S úlekem jsme se vymrštili ze země a ihned zkontrolovali věci. Nikdo nám nic nevzal a kupodivu nás lidé přátelsky pozdravili a nabídli i čaj. Vida. I Mauretánie nabídla svou vlídnější tvář.

Brzy jsme zjistili, že jednou týdně, právě to ráno poté, co projede vlak, vyráží několik terénních vozů do nejbližší civilizace. Je to asi 70 kilometrů. Bohužel terénní auta vyrazila před hodinou, a tedy znovu pojedou až za týden. Jeden džíp tam sice ještě stál, ale jeho majitel chtěl naprosto přemrštěnou částku za svezení a to my, stopaři, ze zásady odmítáme.

Po pořádném občerstvení jsme proto vyrazili pěšky po vyjeté cestě. Dál už naštěstí nebyly miny a zásobu pitné vody jsme měli skoro na týden. Po dvou dnech náročné chůze v měkkém písku ve čtyřiceti stupních jsme dorazili do města Atar a odtud stopem pokračovali do kouzelné vesničky Chinguetti, založené v roce 777, která se později coby významné město, důležitá zastávka obchodních karavan a středisko učenců tehdejšího arabského světa, stala sedmým nejsvětějším místem islámu. Vrcholu své slávy dosáhlo Chinguetti v 17. století, kdy bylo povinnou zastávkou karavan směřujících do Mekky. Kontrolovalo tak obchod se solí v oblasti Sahary. Kdysi mělo pět velkých knihoven s tisícovkami knih, které sem lákaly učence a básníky z dalekých zemí.

Když jsme dorazili do nestarší nepřetržitě fungující knihovny v Africe a ověřili, že si můžeme vzít ozdobně psané teologické texty ze 13. století jen tak do ruky a prolistovat si je, cítili jsme odměnu za náročnou a nebezpečnou cestu, která sem vede. V malé knihovně postavené z pravidelných kamenů skládaných na sucho bez spojovacího materiálu je stálé, příjemné klima. Obdivovat tam můžete zejména knihy s náboženskou a vědeckou tématikou středověkých madras (islámských škol) a z důvodu izolace Mauretánie od okolních zemí si tento zážitek dopřejete sami, jen s dohledem knihovníka, který pochází ze starého rodu strážců knihovny a díky své sečtělosti a myšlenkovému rozhledu má na rozdíl od ostatních v této zemi zálibu v poznávání jiného, i když fyzicky nikdy Chinguetti neopustil.

Více historek z dvouleté cesty pěšky a stopem napříč celou Afrikou najdete v knize Cesta k branám Damašku Východní Afrikou.

Autor Ondřej Havelka - cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.