Tajemní Sikóliové pod horou Kilimandžáro, Afrika

Z cesty po Tanzánii, Sikóliové

Na naší cestě Afrikou, která trvá už více než rok, právě procházíme rovinatou vyschlou krajinou severní Tanzanie, ze které se zvedá nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro. Míříme do odlehlých vesnic Masajů. Po pěti hodinách chůze od nejbližší civilizace (tedy od cesty vyjeté v písku, kde nás vysadil náklaďák) spatřujeme na obzoru dvě černé postavy. Pomalu pokračujeme.

Jakmile si nás všimly, zastavily se. Pro jistotu mírně zpomalujeme, abychom nevzbudili nějaké podezření. Rozeznáváme, že jsou to dva mladí černoši v černých hábitech a mají něco bílého na obličejích. Z této vzdálenosti ale nejsme schopni rozeznat, čím mají obličeje pokryté. Mohou to být bojové symboly. Muži mohou být na trestné výpravě. Neradi bychom se připletli do kmenového vyřizování účtů, jako se nám to stalo v Mali.

Muži se opět rozešli směrem k nám. Vypadají jako zjevení z jiného světa. Omotaní do lehce průsvitných černých látek svírají v ruce kopí. Jejich bíle pomalované obličeje jsou hrozivé. Jakmile se ale přibližujeme na pár desítek metrů, vidíme, že se muži usmívají a že to vlastně ani nejsou muži, ale chlapci. Opětujeme úsměv a za chvilku už si podáváme ruce.

Čtěte také: Dva roky napříč Afrikou - mezi nahotou a filozofií

Podle rituálních symbolů na obličejích poznáváme, že se jedná o Sikólie, mladé Masaje, kteří právě absolvují náročnou zkoušku před obřízkou. V životě Masajů je totiž mnoho důležitých rituálů. Jedním z nejdůležitějších je obřízka, kdy se z chlapce stává muž, bojovník. Mladí chlapci ve věku kolem třinácti let se obléknou do černého roucha, pomalují se rituálními motivy a pouze s kopím odcházejí na několik měsíců do divočiny, kde musí zvládnout přežít.

Během této doby je nikdo z jejich vesnice nesmí spatřit. Čím dál odejdou, tím lépe. Po této zkoušce je provedena obřízka a z chlapce je bojovník, který bude dále chránit svou vesnici a shromažďovat dobytek. Bojovníkem je mladý muž asi do třiceti let. Poté se žení a stává se stařešinou. Nemusí již bojovat a chránit vesnici, ale stará se o své stádo a svou rodinu.

Fotíme se s chlapci a sdílíme ten neuvěřitelně velký rozdíl našich kultur tři stupně pod rovníkem. Konečně nám Tanzanie ukázala svoji krásnou exotickou tvář, která snad zastíní rozčarování z nedávného přepadení a dvojitého okradení v jednom týdnu. Snažíme se s chlapci dorozumět, ale kromě několika svahilských slov nenacházíme společnou řeč. Alespoň posunky se proto ptáme, kudy k masajským vesnicím.

Sikóliové snad pochopili a ukazují nám směr. Pokud chápeme správně jejich výklad, do západu slunce bychom měli narazit na první vesnici. Opět si podáváme ruce a necháváme je samotné v jejich náročné zkoušce. Ještě netušíme, že se brzy opět shledáme a budeme svědky jedné z nejtěžších zkoušek jejich života, rituální obřízky, která probíhá veřejně, za pomoci ostrého kamene nebo tupé žiletky. Sikóliové mizí mezi nevysokým porostem suché buše a my pokračujeme dál.

Jakmile se slunce dotklo obzoru, spatřili jsme první masajskou vesnici. Zatím máme s Masaji jen tu nejlepší zkušenost. Ti na Zanzibaru byli velmi přátelští a také Sikóliové nás vítali, ale teď přicházíme k vesnici, kde může svou roli se hrát strach z vetřelců. Kráčíme proto pomalu a čekáme, až si nás někdo všimne.

Za pár minut už slyšíme dětský křik. S malými dětmi k nám přichází asi patnáctiletá dívka, která nás vítá slušnou angličtinou. Vida, mezi Masaji se domluvíme. Dívka nás zve do vesnice.

Obcházíme starší Masaje a vítáme se stiskem ruky. Potom jsme usazeni k velkému ohništi na plácku mezi chýšemi. Chýše mají kruhový půdorys. Jsou dřevěné, stěny mají pokryté hlínou. Dívka nám vysvětluje, že náčelník a ostatní stařešinové jsou nedaleko za vesnicí a řeší nějaký problém. Můžeme pobýt, odpočinout si a počkat na náčelníka, určitě nás prý rád pozná, neboť má rád divné věci. A dva špinaví běloši s velkými batohy to je tady pod Mount Meru dost divná věc. Také my máme moc rádi divné věci, a tak se skvěle doplníme.

Masajové jsou na první pohled odlišní od ostatních černochů. Mají tmavou pleť, vysoké hubené postavy a spíše bělošské rysy obličeje. Je to etnikum nilotského původu, které původně přišlo ze severní Afriky, podle jejich vlastních legend pocházejí z Egypta. S ostatními etniky se nemísí. Jsou pověstní svými rituály, při kterých skáčou na místě za doprovodu rytmického tleskání tak vysoko, že se zdá jako by létali.

Muži tohoto kmene nosí dlouhé vlasy v propracovaných tradičních účesech. Ženy mají hlavy buď oholené, nebo mají pouze krátké vlasy. Typickým oděvem Masajů jsou červené látky. Muži i ženy si velmi zakládají na bohatém zdobení. Bývají ověnčeni barevnými korálky, které v současnosti do Tanzanie přichází z Jablonce nad Nisou. Globalizace zasáhla i odlehlý kmen Masajů.

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.

Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije.

Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito.

Kolik času v Evropě věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy? Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Těžko říci. I Masajopvé mají, jak sami vidíme, své problémy, starosti a stresy. Myslím, že v každém místě této planety a v každé době lze prožít opravdový čas, který dá životu smysl, jen když člověk prohlédne skrze lež, která je mu neustále vnucována jako dogmatická pravda. Jen vhled osvobozuje. A nezáleží na tom, zda jste Masaj bez jakéhokoli vzdělání, nebo profesor biologie na pražské univerzitě. Každý má svou cestu k vhledu, ale rádi si ji zastíráme balastem zbytečností a bezcenných věcí, které považujeme za hodnotné. Velká kulturní odlišnost, kterou prožíváme při návštěvách domorodých kmenů v Africe, nám krásně boří naše vystavěné předporozumění životu, náš světonázor.

Je třeba zbořit falešné představy a spálit na prach bezcenné cetky, které vláčíme životem a zakládáme si na nich. Snad právě to je ten poklad, který jsem hledal u domorodých kmenů.

Wougunte nám vypráví krásný příběh své vesnice. Předci prý přišli z daleké země a usadili se pod velkou horou, na které, jak věří, sídlí velký bůh. Dávný předek Morfou Kekete prohlásil tuto zemi za posvátnou a nejvhodnější pro jejich kmen. Kdo by se opovážil kmen napadnout nebo vypudit z této země, musí být zabit. Matka země musí být ctěna v posvátné úctě a využívána jenom do té míry, do které sama dává plody. Podle legendy seslal bůh Enkai na Zemi krávy, když se obloha a země rozdělily. Krávy jsou dědictví boha Enkaie.

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík. Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví.

Mezitím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.

"Tak už se napij," říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl. Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám.

Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali.

Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší děti, připravují jídlo, opravují chýše… V průběhu dne vládne pomalá, líná, nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.

Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností.

Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí.

Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání.

Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Stejně probíhá obřízka všech přítomných chlapců. Od Wougunte se dozvídáme, že ještě před několika lety se předkožka sekala ostrým kamenem. Žiletku stařešina používá až poslední dobou. Po obřezání všech chlapců začíná oslava. Náčelník pronáší obřadní řeč, po níž bojovníci předvádí své tance plné vysokých skoků. Potom už se servíruje maso a všichni se nerušeně baví.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

Ondřej Havelka - cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.