Výstup na Grawand v Jižním Tyrolsku

Putování po Jižním Tyrolsku aneb po stopách Ötziho (3)

O půl deváté ráno, což je náš již tradiční čas, vyrážíme autobusem vstříc výškám nahoru údolím Val Senales do konečné štace, kterou je v tomto případě skutečná "hotelová vesnice" - Maso Corto neboli Kurzras o výšce již 2 011 metrů. Kromě nejrůznějších hotelů je zde i lanovka, jedna z nejvyšších v celé Itálii, která je využívána turisty a v zimě hlavně lyžaři z celého světa. Lyžuje se i v létě, jedná se o ledovcové lyžařské středisko, pro příznivce snowboardingu je zde i U - rampa. Zkrátka, odvážní a adrenalin vyžadující lyžaři se zde vyřádí, ale to již není můj šálek čaje. Života ve stáří si musí člověk vážit.

Grawand (3 212 m) - můj výstup pravdy

Ataman Petr stanovil pro dnešní den po zralé úvaze znalce tři varianty:

• lanovkou nahoru a zpět s pokocháním se na ledovci
• nahoru pěšky a dolů lanovkou
• nahoru pěšky a dolů přímo za nosem až k našemu hotelu

I když dříve bych se nad touto velkorysou nabídkou jen pousmál a v patnáct hodin odpoledne bych již seděl s plechovkou piva ve vířivce hotelu, je mi jasné, že moje zdevastované tělo si jízdu lanovkou dolů plně zaslouží a variantu číslo tři s láskou přenechám své dceři Markétě. Tedy - pokud se jí bude chtít.

• 1. část článku
• Předchozí část článku

Vyrážíme za zcela jasného počasí po červené trase číslo A3 napřed loukami, lanovku necháváme po pravé straně na východě. Její konečná vrcholová stanice se odtud nezdá ani nijak vysoká, ale jedná se skutečně o tisíc dvě sta metrů převýšení - což pro nás důchodce pochopitelně nic není!

Našim nejbližším opěrným bodem je nyní horská chata s názvem Schöne Aussicht neboli Bella Vista ve výši již 2845 metrů. Tomu, že tam bude pěkný výhled, věříme, jinak bychom tam doboha vůbec nelezli…

Asi po hodince chůze v horském "kotli" je odbočka doprava k "Teufelhütte", ale ta je asi v létě zavřená a slouží jen v zimě pro prokřehlé lyžaře s nabídkou "čertovsky" osvěžujících nápojů. Asi grogu, nic jiného mne nenapadá. Borovičku s hořcem tu asi neznají. Pod naší úzkou pěšinou se pase skupina horských koňů a moje dcera s vůdcem Petrem mají zájem je blíže prozkoumat. Taky je pohladit a polaskat. Sestupují tedy z cesty do chráněného území (mohou tu šlapat pouze koně) a laškují s těmito ušlechtilými tvory. To se jim však zcela nevyplácí, neboť, když je vůdce Petr v předklonu, je lehce kousnut jedním z hnědáků do velitelského pozadí. Toto jim dává další sílu pro postup vpřed.

Cesta pak jako vždy v těchto podobných výškách kličkuje mezi skálami, kameny, plošinami i rampami a asi po další hodině jsme konečně u chaty. Tedy - jsem tady pouze já, neboť moji milí milovníci koní jistí "zadek" pomyslného peletonu účastníků zájezdu. Dávám si pivo a objednávám své dceři "kapučino", přepokládavši její brzký příchod. Toto se i stalo a společně ve třech ještě dalších dvacet minut pozorujeme ledovcové okolí. No, že by mi nějak učarovalo, to se nedá říci ani náhodou. Kolem samé lanovky, šlepry, bagry a i náklaďáky - zkrátka zotročená hora, která se pak občas zaslouženě nasere a spustí do údolí pár lavin. Za odměnu člověkovi.

Klesáme po kamenné drti do sedla a pak stoupáme místy konečně trochu "drsnější" náročnější cestou na ledovec, kde je několik roleb a bufet "U Ötziho", který však "premává" jen v zimě. Musíme "přebrodit" asi dvacet metrů rozbředlého ledovce a opět již po šutrech dobýváme konečně horní stanici lanovky, kde je obrovský horský hotel se samoobslužnou restaurací, do které vnikáme. Kontroluji čas - trvalo nám to nahoru skutečně ty čtyři hodiny, které inzeroval rozcestník dole, ale seděli jsme nějaký čas v chatě "Schöne Aussicht".

Musím se přiznat, že ke konci se mi již docela blbě dýchalo a byl jsem docela "dojebaný", ako hovoria bratia Slováci. Asi ještě zbytky únavy z předchozích problémů a trochu i vliv výšky. Ještě jdu s Markétou i Petrem na samotný vrchol Grawandu, odkud je od tradičního nezbytného kříže excelentní výhled na všechny světové strany. Tedy - vidíme do Rakouska na Wildspitzi, na celý pohraniční hřeben s dalšími třítisícovkami a na jihu skupinu Ortleru, jenž byl kdysi nejvyšší vrchol bývalého Rakouska - Uherska. R. Messner o něm napsal knihu "König Ortler", což hovoří za všechno. Za protektorátu "Böhmen und Mähren" byla zase naše nejvyšší hora Lysá hora v Beskydech, protože zbytek horstev byl v Sudetech. Pořád se něco děje! Ale těm horám je to asi jedno, pokud se ovšem v nich neválčí. To pak bolí i ty hory…!

Z vrcholu již dříve sestoupili naši kamarádi - rychlonozí manželé Alena a Pavel Klimovičovi z Orlové a my jsme nyní nahoře čtyři. Kromě nás tří je zde i pan Beránek, který své vzácné tmavé brýle zapomněl již na Schröfwandu a byly mu posléze odevzdány poctivými nálezci z našich řad. Nyní se opět po brýlích pídí, leč je má naštěstí na svém nose. Takže jsem je "našel" tentokráte já, aniž jsem se musel ohýbat k zemi a šlachovitý pan Beránek byl spokojen. Vracím se rozvážně zpátky k lanovce a zbývající tři stateční sestupují odvážně skalami do nížin a pak k našemu hotelu.

Já chytám dole v Kurzrasu stopa, hodní Švýcaři měli pro šedivce v klobouku nečekané pochopení. Dokonce jsme si trochu pokecali. Udivil jsem je tvrzením, že ocelárnu s nejhoršími ekologickými podmínkami pro pracující lid jsem viděl právě u nich - v Gerlafingenu. Spatřil jsem jich v životě asi třicet pět, tak to mohu trochu posoudit.

Den byl opět veskrze zdařilý, všichni byli spokojeni. Vířivka vířila a červené víno se červenalo.

• Dokončení článku