Přechod Karnských Alp

Přechod části pohoří jsme uskutečnili ve dvou ve směru SV - JZ. Vše potřebné na spaní a vaření jsme si nesli s sebou. Naším prvním zdolaným vrchem během tohoto přechodu byl Helm (2 433 m), z kterého se otevírají překrásné výhledy na Sextenské Dolomity ležící na jihu. Hlavní hřeben tvoří z převážné části státní hranici mezi Itálií a Rakouskem.

Hřebene jsme se striktně nedrželi, neboť v některých místech nebyla hřebenová cesta značena vůbec, a nebo byla tvořena via ferratou. S plnou bagáží jsme se na ni neodvážili. Přechod hřebene jsme třikrát přerušili jednodenními výstupy nalehko na obtížněji dostupné nejvyšší vrcholy se zajištěnými cestami různé obtížnosti (Gross Kinigat, Monte Peralba a Monte Coglians). Nejvíce vzrušující byl závěrečný výstup (a sestup) na nejvyšší horu Karnských Alp Monte Coglians (2 780 m, Hohe Warte).

Výstup na Monte Coglians

Nalehko (stan jsme nechali i se všemi dalšími věcmi na místě, kde jsme ho včera postavili, tj. asi ½ hod. nad salaší Ub. Wolayeralm) jsme se nejprve vydali nahoru po značené cestě č. 403 na chatu Eduard Pichl hütte (1 959 m).

Z dostupné literatury jsme nastudovali jako nejsnažší výstupovou cestu tzv. "normálku", to znamená z italské strany od chaty R. Marinelli, na kterou jsme se napojili pěknou, zajištěnou cestou Spinottii, začínající asi 20 minut chůze pod italskou chatou Rifuggio Lambertenghi. Nejprve hezký traverz v šikmé skále se dvěma hlubokými žlaby a sněhovým polem, potom už kolmý žebřík, ocelová lana natažená ve stěně se sklonem tak v 60° až 70°. Dále jsou již úseky s o něco menším sklonem, ale zato nezajištěné.

Asi po hodině jsme se dostali na boční hřeben, travnatý a skalnatý s širokým chodníkem. Boční hřeben jsme přetraverzovali do členité náhorní plošiny plné děr, závrtů, skalek, kytiček a balvanů. To byl nejhezčí úsek celého výstupu a sestupu. Ze zdola z pravé strany přicházela cesta od Rifuggio Marinelli.

Následoval dlouhý, nechutný stoupák sutí kolem vysoké skály, potom jsme zdárně překonali skalky. To už jsme nejméně potřetí měnili názor na to co, nebo kde je vlastně vrchol. Kdyby nebyla cesta zřetelně značená červenou značkou, mysleli bychom si, že trapně kufrujeme. Počasí se začalo kazit, bouřkové mraky se objevily přímo nad námi. Tak kde je k sakru ten vrchol?!

Konečně vidím vpravo nad sebou tři lidi u "něčeho". Ale to už opravdu za chvíli stojíme u čtyřnohé vysoké ocelové konstrukce s bronzovým zvoncem. Dvakrát zvoním na znamení dosažení vytouženého vrcholu. Jitka (má manželka) je o tento slastný okamžik ochuzena, neboť na zvonec nedosáhla.

Poslední lano zajišťující severní stěnu končilo ukotvením přímo na konstrukci zvonu. Při pohledu zpátky se v hloubce ztrácelo přímo pod nohami. No nazdar! Jsme zahaleni v mracích. Výhledy by byly jistě překrásné. Od zvoničky pokračoval hřeben pár desítek metrů rovně k malému kříži, zakončen byl kamennou pyramidou.

Ve chvíli, kdy jsme k ní došli, proťal tmavou oblohu první blesk a s malým zpožděním zahřmělo. Bouřka se nezadržitelně blížila. Najednou cítím brnění u kořínků vlasů a zažívám pocit, že mi vlasy vstávají na hlavě. Ale není to hrůzou. Poprvé v životě zažíváme úkaz zvaný "Eliášův oheň". Opravdu jen ta svatozář chybí. Ale to už je konec legrace. Rychle zpátky dolů do nižších poloh!

Skalky jsme seběhli ani nevíme jak. Ty ferraty, co už tam nebyly, nám teď nijak nechyběly. Stejně bychom se jich ani netkli. Ještě aspoň pět, možná deset minut, jsme cítili to brnění. Stále nepršelo, bouřka se vzdalovala. Během dalšího sestupu suťoviskem se vyjasnilo, ale při obědě se oblačnost vrátila a trochu zapršelo. Říkali jsme si: "Hlavně , aby nebylo mokro, až budeme na ferrátách!" Ale přání nebylo otcem myšlenky. Windstopperové bundičky jsme si oblékli při prvních nevinných kapkách.

Ani jsme nezpozorovali jak rychle z toho byl vydatný déšť, který vzápětí přešel v pořádný lijavec. To už jsme byli na železech. Najednou byla tma jako v pytli, hromy a blesky. Přišlo to hrozně rychle. Teď už byla bouřka přímo nad námi. Najednou kolem dokola plno malých vodopádků a potoků, které rychle přibývaly na síle. Žebřík jsme slezli za vodní clonou, jakoby byl někde pod jezem řeky. Mokro už jsme vůbec nevnímali.

Ještě nás čekal přejít nezajištěný traverz přes sněhové pole a dva hluboké žlaby, které byly při cestě nahoru úplně suché. Teď to byly řeky. Opatrně jsme přešli sněhové pole, abychom z blízka viděli ten vodní živel. Zoufalí jsme zůstali na chvíli stát. Přes vodu to opravdu nešlo. Pokusit se přejít by bylo šílenství a zpátky přes ten sníh se nám taky nechtělo.

Už nám byla pořádná zima. Najednou ze sněhu nad námi je něco slyšet. To jak se uvolněné kameny koulí dolů přímo na nás. Než jsme se stačili otočit, jeden menší mě docela nešetrně praštil do boty. Ty větší se koulely naštěstí v poměrně bezpečné vzdálenosti. Tak honem zpátky! Za obrovským balvanem, který byl dostatečnou ochranou proti padajícímu kamení, jsme si oddychli.

Déšť pomalu slábnul. Postupně jsme se svlékali, ždímali mokré ponožky i ostatní věci a co jsme měli v batohu ještě suchého jsme si oblékali. I voda rychle opadala a z neprůchodné řeky už se stal jen potok. Asi po čtvrt hodince jsme mohli směr chata a dál dolů ke stanu, kde naši pouť plni dojmů pro dnešní den končíme.