Putování po Jižním Tyrolsku aneb po stopách Ötziho, II. část

Dnešní trasa má být odpočinková. Jedná se o tzv. "Meraner Hohenweg" což je vyhlídkový traverz v Přírodním parku Naturpark Texelgruppe neboli Naturele di Tessa. Na severu jsou opět třítisícovky (Zielspitz, Hohe Wilde, Hohe Weisse) a hranice s Rakouskem.

Vyhlídky na Meranské magistrále

Autobus nás vykládá v Rablandu (525 m), odkud nás kabinková lanovka potupně vyveze až do výšky skoro naší Sněžky - 1 565 metrů na Gigggelberg, odkud půjdeme oním traverzem zpět na západ až k další stanici Unterstell, která je ve výšce již jen 1 300 metrů. Trasa je se stálými impozantními výhledy do údolí i na protější vrcholy na jihu a je "ozdobená" asi šesti pohostinnými salašemi, kde je možno se občerstvit. Na této výhledové pouti jsem tak nasbíral do wanderbuchu devět razítek, což je téměř údernický počin.

• Předchozí část článku

Cítím se zdravotně podstatně lépe, útroby začaly opět normálně fungovat a tak tentokrát pro změnu unikám já Markétě, navštěvuji salaše a šťasten z opět tuhé stolice degustuji místní piva, která však za moc nestojí. Zato však stojí tři eura. Místy trasa připomíná vodopády Bílé Opavy nad Karlovou Studánkou či Jánošíkovy diery v Malé Fatře nad Terchovou a prudké sestupy i následné výstupy ve skalách jsou symbolicky jištěny lany.

Na cestě byly i dva krásné šumící vodopády, které jen umocňovaly romantiku pochodu. Přesto však klesání a stoupání v skalnatých roklích poněkud zpomalily tempo postupu účastníků zájezdu, takže nakonec jsme z městečka Naturs (spodní stanice lanovky) odjeli zpět až v šestnáct hodin, místo v plánovaných čtrnáct. Čekání na poslední členy naší vrcholové družiny bylo díky vychlazenému Radegastu v plechu (v autobuse fungovala lednička) docela příjemné a vyzkoušel jsem i místní horký buřt s hořčicí. Hlavně italská, nezvykle žlutá, hořčice měla neobvyklou sílu a říz. Po delší dietě - lahoda!

Pak se již skoro nikomu nechtělo navštívit i shlédnout zámek slavného horolezce Reinholda Messnera (17.9.1944), který svou první třítisícovku zdolal již v pěti letech a vyrostl ve Villnösu v Dolomitech. Později navštívil odvážně postupně všech čtrnáct osmitisícovek a stal se průkopníkem sólového lezení bez kyslíku. Zámek je na kopci n ad Meranem a jmenuje se Schloss Juval, slavný muž tam pěstuje také chlupaté lamy, které přivezl z Tibetu. Tam se také věnuje intenzivně projektu vybudování sítě pěti neobvyklých muzeí, nazvaného Messner Mountain Museum, kdy první je právě zde na zámku Juval (je zde soustředěná sbírka artefaktů pocházejících z Tibetu). Tak jsme si zámek alespoň prohlédli z údolí. Někteří dokonce dalekohledem. Škoda, docela jsem se tam těšil, možná by jsme ho i někde mezi lamami uviděli, pokud by nebyl opět na svých nekonečných toulkách bůhvíkde.

Prý je za osm euro ochoten se s každým vyfotit a jeho podpis ve wanderbuchu by byl jedním z dalších cenných skalpů. Neméně slavný Gustav Ginzel toto v Jizerských hrách u svého "Hnojového domu" na Jizerce vykonával zadarmo, ale když mu dům shořel, tak prodával jeho popel ve skleničkách za 30 Kč. Vlastním jak fotografii, tak i vzácný popel. U Messnerů však snad hořet nebude.

Jednalo se dnes pochopitelně jen o část této dlouhé překrásné magistrály, cesta směrem do Merana na opačnou stranu by zabrala klidně celý další den, zde již traverz překračuje výšku 1 800 metrů a lanovka zpět do Merana (je považováno za nejkrásnější horské město Itálie) vede právě okolo Messnerova zámku. Tak snad někdy příště, kdo ví!

Tentokráte jsem bazén a vířivku stihl pouze já, Markéta byla pod sprchou asi hodinu. Co tam dělala, nevím. Tradici červeného vína k večeři jsme opět neporušili, spíše potvrdili a i lehce navýšili spotřebu. Další den již bude opět s horským nábojem!

• Pokračování článku