Hochfeiler, Zillertálské Alpy

Po otevření hranic vedly moje první kroky do rakouských Alp. Od té doby pravidelně každé léto navštěvuji tuto malebnou oblast. V létě jsme se spolu s přáteli rozhodli poznat blíže Zillertálské Alpy. Cílem našeho výletu byl vrchol tohoto pásma, 3 509 metrů vysoký Hochfeiler.

Vycházíme od jezera Schlegeis. Mírně stoupání nás vede do sedla Pfitseher Joch (2 246 m). Zde nás vítá sluníčko. Kousek od hranice je chata. Místo jako stvořené pro odpočinek. Svačinka, výhledy na okolní zasněžené kopce. Mlha zůstala v Rakousku, v Itálii je slunečno.

Po silnici sestupujeme do výšky 1 500 metrů. Ztrácíme pracně nastoupané metry, navíc pochod po silnici je nepříjemný. Uhýbáme ze silnice a po značené cestě již míříme na Hochfeiler Hütte.

Mírné táhlé stoupání nás dovede po 11 hodinách cesty na chatu. Chatař je příjemný, stejně jako osazenstvo chaty. Po večeři uléháme, abychom ráno byli svěží na vrchol. Většinu věci necháváme na chatě a pouze se svačinou a rezervním oblečením vyrážíme. Krásný slunečný den, fantastické pohledy na okolní kopce s ledovci. To vše nám zpříjemňuje cestu sutí. Závěrečné stoupání vede již po sněhové čepici Hochfeileru.

Za tři hodiny jsme na vrcholu. Přátelští Rakušané a Italové nabízejí vrcholovou "šlivovic". Ta naše je stejně nejlepší. Nikam nespěcháme. Téměř kolmá SV stěna Hochfeileru, pod ní východisko našeho putování – vodní nádrž Schlegeis, nad ní další třítisícovka Grosser Möseler, ke kterému se táhne ostrý hraniční hřeben Zillertálských Alp.

Odpoledne na chatě ubíhá v přátelském rozhovoru se dvěma Němci. On – učitel fotografie, ona – voják. Navzájem si sdělujeme zážitky z cest. Odrazují nás od plánovaného přechodu na Furtschlag Haus. Prý je to velmi těžké. Oni jen s malými batohy, svačinkou si chodí po pohodlných cestách. Přespí na chatě, zde si zaplatí nocleh a stravu. My, obtěžkáni batohy se spacáky, vařiči a jídlem.

Brzy ráno odcházíme přes sluncem zalitý ledovce Gliper Ferner do sedla Weisszint (2 390 m), opět ztrácíme metry k chatě Edelraut Hütte (2 545 m), aby následoval dlouhý přechod Muttenock. Zde nás okolo jdoucí odrazují od úmyslu přejít na Furtschlag Haus. Prý je to velmi těžké. Snad nejtěžší je najít v tom suťovisku mužíky. Místo nich potkáváme Holanďana českého původu, pana Vytopila. Ten nám potvrzuje správný směr naší cesty a na památku věnuje zillertálský nerost.

Sutí a kameny se dostáváme ke sněhovému poli, nasazujeme mačky a téměř kolmo vzhůru stoupáme k sedlu Nevesattel (3 025 m). Již z dálky je vidět tyč označující sedlo. Poslední překážkou je asi 10-ti metrová stěna. S těžkými batohy na zádech se neleze lehko.

Počasí se prudce zhoršuje, mračna tmavnou, začíná bouřka. Snažíme se co nejrychleji dostat z ledovce na skálu. Mačkám se nechce zasekávat do hladkého a tvrdého ledu. Teprve na skále si oddechneme. Bouře už přešla a nás čeká sestup k výchozímu bodu našeho putování, jezeru Schlegeis.

Po celodenním šlapání usínám, v hlavě se mi honí zážitky z překrásných hor a kamarádského vztahu zdejších horalů. Pro letošek je s Alpami konec a můžeme se těšit na příští rok.