Putování po Jižním Tyrolsku aneb po stopách Ötziho, I. část

Letošní toulání Alpami bylo pro mne jubilejní hned z několika důvodů. Uplynulo přesně dvacet let, kdy jsem se poprvé v Alpách díky otevřeným hranicím konečně objevil, byla to letos má historicky třicátá návštěva tohoto nejvyššího evropského horstva a s CK Juhász jsem vyrazil mezi horské velikány zrovna po třinácté, což by teoreticky nemělo věstit nic dobrého.

Vzpomínám si, jak jsme tehdy v roce 1990 nevěřícně hleděli na vysoké štíty, horské silnice, hotely, lanovky a v neposlední řadě taky na plné obchody a připadalo nám vše strašně drahé i nedostupné. Leč život pokročil, vše je jinak a dnes jezdíme do Rakouska na benzin i za dalšími produkty. Říká se tomu "kanystrová turistika". Vzal ji čert, hlavně, že můžeme jezdit tam, kam chceme.

Číslo třináct však nezůstalo tentokráte nic dlužné své pověsti - mezi kopce jsem odjížděl zeslaben čtyřdenním průjmem (následek dvoudenního přechodu Hrubého Jeseníku s přítelem Chřestýšem) i absolutní dietou a navracel se s bolavým zubem, jenž mi moje dobrá zubařka Tonička hned následujícího dne vytrhla. Kupodivu však odolaly horským výškám a drsným denním převýšením moje trombotická noha, bederní a krční páteř i třísla. Díky za ty dary!

Letos vyrážím do hor s dcerou Markétou, jenž má dvacet čtyři let, je jak jinak než ve svém mládí krásná, dosti inteligentní a překvapivě zdatná, což mne logicky činí pyšným otcem. Holt namyšleným! Navíc má ráda hory, lidi i pivo, což je moje životní krédo. Úspěšně ukončila vysokou školu v Olomouci, má to tudíž za odměnu a bude muset týden snášet vrtochy starého horského blázna. Naši matičku, kterou předloni ve Slovinsku nazvali horalé na Velkém Kaninu v jejich osvědčených botaskách "kamzíkem, jsme tentokráte zanechali doma, má málo dovolené.

Vyrážíme z Ostravy tradičně večer, abychom okolo poledne následného dne vystoupili z autobusu již u hotelu Rainhof ve vesnici Unser Frau (Madonna de Senales) v údolí Schnalstal alias Val Senales. Tato část Tyrolska patřila až do konce 1. světové války Rakousku - Uhersku a zdejší obyvatelé se hlásí k německé minulosti. Všichni tu mluví německy, což mi vyhovuje a nápisy jsou dvoujazyčné - napřed však v němčině. Kdyby to bylo podobně na jižním Slovensku, pana Slotu by asi z toho "jeblo". A byl by klid!

Cesta vede tradičně přes Znojmo, Linz, Salzburg, Innsbruck a slavný Brennerský průsmyk (1 374 m) na hranici mezi Rakouskem s Itálií mezi Zillertálskými Alpami na východě a Stubaiskými Alpami na západě. Italsky se jmenuje Passo del Brenero a putovali zde již i Římané v roce 48 n.l. Silnice tady vede již od roku 1772, železnice od roku 1864 a dálnice do Bolzana od roku 1974. Průsmyk zdobí most Europabrücke s výškou plných sto devadesát dva metrů.

Kousek za ním na jihu se nachází onen "učebnicový" Brixen, kde "krvelačný" představitel tehdejšího absolutismu a germanizace A. Bach (1813 - 1893) "trýznil" v letech 1851 - 1855 českého politika, novináře a spisovatele, ale i poslance zemského a říšského sněmu, Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856), jenž stačil chudák zemřít těsně před vznikem Rakouska - Uherska. To vzniklo 21.12.1867 po prohrané bitvě Rakouska s Pruskem u Sadové 3.7.1866. Měl v Brixenu ve svém domě i kuchařku se služebnou a jeho "vězení" je možno si ještě dnes prohlédnout.

Val Senales je krásné, asi dvacet kilometrů dlouhé horské údolí, táhnoucí se od Merana severozápadním směrem až k italsko - rakouské hranici ledovcové oblasti Ötztalských Alp, kde byl ve výšce 3 210 metrů v roce 1991 nalezen překvapivě slavný Ötzi, jak byla nazvána cca 3300 let stará mumie člověka, jenž prý zemřel na zranění šípem do zad. Byl rovněž pořezán na těle, kupodivu i potetován a u sebe měl měděnou sekeru, pazourkový nůž a toulec se šípy. V ledu vydržel neporušený až do doby globálního oteplování a nález způsobil patřičnou senzaci na celém světě. To vše zjistili vědci a pak ho uložili s láskou do muzea v Bolzanu mezi kusy ledu, podobně jako kdysi soudruzi V.I. Uljanova alias Lenina (1870 - 1924) do mausolea na Rudém náměstí v Moskvě. Ten ale nebyl zastřelen šípem, ba ani výstřelem z lodě Aurory, nýbrž skonal na progresivní paralýzu.

Do údolí Val Senales se odbočuje z městečka Naturno (556 m) v údolí řeky Adige přes další horská letoviska jako M.S. Caterina (1 245 m), Certosa (1 327 m), již zmiňovanou Madonnu d.S. (1 508 m), přehradu Lago di Vernage u Vernaga (1 700 m) do závěrečné "hotelové" vesnice Maso Corto (Kurzras), která se nachází ve výšce 2011 m a vede odtud lanovka pod vrchol Grawandu, který měří již plných úctyhodných 3 212 metrů nad mořem.

Na severu v Rakousku na něho navazuje 39 km dlouhé údolí Pitztal, ukončené Mittelbergem (1 734 m) s podzemní lanovkou a slavnou druhou nejvyšší horou Rakouska - Wildspitze (3 774 m) s bílou čepicí, na kterou jsem vylezl sám po ledovci v kraťasech, mačkami a s lyžařskými hůlkami v roce 1995, kdy jsem byl shodou okolností s CK Juhász v Pitztalu vůbec poprvé. Dcera Markéta měla tehdy deset let a díky lanovce si vytvořila výškový rekord nad tři tisíce metrů, který jí pak dost dlouho odolával. Hned východněji se nalézá další - Ötztalské údolí, odkud se chodí na Wildspitzi (nejvyšší hora Tyrolska) pro změnu z Ventu.

Naší skupinu CK Juhász tvoří třicet tři účastníků nejrůznějšího věku i pohlaví, z nichž řada již má nad šedesát let a jedna dáma dokonce sedmdesát. Každý si může vybrat trasu dle svých možností a o to se stará náš vedoucí i průvodce Petr R. (1963), který je v této oblasti zkušený i znalý borec. Byť o sobě prohlašuje, že trpí sklerózou, nic podstatného nepopletl, snad kromě toho, že doma v Ostravě před odjezdem zapomněl litrovou láhev becherovky, pro kterou se následně musel navrátit a způsobil tak menší zpoždění při odjezdu. Becherovkou totiž majitel cestovky uklidňuje klienty před dlouhou cestou autobusem a současně vytváří chytře přátelský ráz zájezdu. Značce zůstává věrný od svého založení CK počátkem devadesátých let, zatímco např. expremiér Miloš Zeman (1944) přešel od becherovky ke slivovici. Za tuto zradu byl letos ve volbách potrestán a musel se navrátit na Vysočinu mezi stromy, které s láskou objímá.

V dalším povídání se pokusím popsat všechny čtyři trasy, které jsem za onen červencový týden stačil absolvovat, protože ve čtvrtek jsem relaxoval a měl tzv. "den hrocha", kdy jsem studoval mapy, seděl ve vířivce, pil pivo i červené víno a skládal říkanku pro účastníky zájezdu.

Zahřívací kolo přes Croda Rota

Aby měl řidič po dlouhé jízdě z Ostravy čas na jednodenní odpočinek, je naplánovaná túra od našeho hotelu po okružní trase na vrchol hory Croda Rota (2 815 m), jenž se německy nazývá Schröfwand. Vzhledem k tomu, že hotel Rainhof je v n.v. asi 1 480 metrů, jedná se o tisíc čtyři sta metrů převýšení, což je na rozchození dosti "výživné". Hora s křížem je vidět již zezdola z našeho údolí a budí značný respekt.

Prudce stoupáme po louce na traverz, trasa je červeně značená jako 27, pak 18A a sestup je po čísle 18. Jsem po dietě značně zesláblý a po půlhodině jsem úplně poslední, což se mi ještě nikdy nestalo.Usměvavé babičky mě zdraví s pochopením, když vidí, kterak odpočívám na kameni jako starý jezevec v klobouku. Trochu se mi motá hlava a blbě se mi dýchá. Pomalou chůzí přicházím k dalšímu traversu, kde na mne čeká Markéta, které sděluji, že je mi poněkud blbě, ať jde nahoru a případně na mne počká. Když se neobjevím, vrátil jsem se potupně do hotelu.

Pomalu se šourám nahoru, leč po hodině chůze do mne vniká nějaká nová síla a zrychluji, čímž předcházím asi polovinu družiny. Začíná louka, pasou se zde krávy a jedna z nich, kterou jsem nazval Milka, na mě blbě čumí, jakoby chtěla říci -"Co tu chceš tak vysoko, ty starý vole!" Tak jsem si ji vyfotil na louce mezi kravinci a potkávám další horaly, kteří se již navrací do hotelu. Končí louky i stromy a začíná skála, cesta se točí v dlouhých serpentinách a "okřížovaný" vrchol je stále v nedohlednu. Brzy však vidím asi tři metry vysoký kovový kříž a u něho Markétu v červené bundě, kterak na mne přátelsky mává. Gratulujeme si k prvnímu letošnímu vrcholu vyšší výšky než je Gerlach a otevírám pivo z Velkých Popovic na oslavu, že jsem tam vůbec vylezl. Kozel se mezi krávy docela hodí, no ni?

Trvalo mi to celé čtyři hodiny - strašné! Tolikrát jsem snad cestou nikdy v životě neodpočíval. Ochladilo se, fouká chladný osvěžující vítr a zatahuje se, mraky se však naštěstí brzy rozplynuly. Vůdce Petr čeká na další zpozdilé účastníky a hodlá od kříže dolů odejít jako poslední. Sestupujeme s Markétou tedy sami dva, cesta je tentokráte s poněkud jinými výhledy - je vidět hřeben Ötztalských Alp s Wildspitzí někde v mlze a taky skupina Ortleru na jihu. Dolomity byly krásně vidět na východě z vrcholu. Odvážné tvary jejich podmanivých štítů nelze nepoznat. Přímo pod námi je impozantní přehrada Vernagtsee s jakoby zelenou vodou, která se tak stává naším sestupovým bodem číslo jedna, protože k ní klesneme i na dalších túrách.

Cesta vede napřed mezi skalisky, pak lesem a nakonec krásnými horskými loukami až k vodní hladině přehrady, kde využíváme jedné z otevřených hospod, odkud vyhlížíme přímo nad námi další naše pochodníky z "české hroudy". Leč nikdo nejde, tak sestupujeme okolo hráze lesem hezkou romantickou pěšinou a kolem Archeoparku v Unser Frau nad kostelem se vracíme do hotelu. Je ještě čas jít na večeři, tak spěcháme do bazénu a následně i mezi vlny vířivky, což je za odměnu a je to kupodivu v ceně pobytu. Tak proč toho nevyužít, doma to nemáme. Po italské večeři o několika chodech potěší červené vínko a cítím, že se mi navrací mé síly starého horského vlka. Byť šedivého, nechť! Uvidíme zítra. Markéta je spokojená, což mě těší.

• Pokračování článku