Queyras, zapomenutý horský kout francouzských Alp (1), hory a turistika

Sobotní svítání nás probouzí na autostrádě před italským Turínem. V prvních slunečních paprscích se nám v dálce po pravé straně dálnice objevuje bílý masív švýcarské Monte Rosy a bezmála 90 km před námi vystupuje špička Monte Visa. Tato nejjižněji položená alpská "skoro-čtyřtisícovka" je i zároveň nejvyšším vrcholkem francouzského Přírodního regionálního parku Queyras, který je cílem naší cesty.

Po hodince a půl jízdy a delším stoupání, překračujeme v městečku Claviére italsko-francouzské hranice a překonáváme sedlo Montgenevre ve výšce 1 850 m. V okolních horách probíhaly některé soutěže her zimní olympiády 2006, které pořádal právě Turín.

Sytě zelené golfové hřiště přímo vedle silnice láká k procházce po perfektně střiženém greenu. Klesáme a za čtvrt hodinky již zastavujeme v centru Briancon přímo u dominanty města pevnosti Fort des Sallettes, kterou projektoval slavný francouzský vojenský stavitel Vauban.

Příjemné necelé dvě hodinky toulání v úzkých a malebných uličkách jednoho z nejvýše položených evropských měst (1 321 m), dokoupení podrobných map, francouzského vína a lahodných sýrů a již pokračujeme dál v naší cestě na jihovýchod. Při průjezdu městečkem Mont Dauphin míjíme další Vaubanovu pevnost a odbočku do jen skok vzdáleného známého lyžařského střediska Risoul.

Pak už se proplétáme divokou soutěskou Gorges de Guil, abychom krátce po poledni dorazili do srdce Queyras - městečka Chateau Queyras, kde strávíme nejbližších sedm dní. Naše stany stavíme v útulném kempu pod modříny vedle raftové řeky Guil s nádherným výhledem na pevnost Fort Queyras, která vévodí celému údolí.

Něco z historie oblasti

Údolí Queyras patří k nejvýše položeným a historicky časně obydleným oblastem Hautes Alpes přímo v sousedství talských hranic. Nálezy v regionu Queyras poukazují na osídlení dávno před obsazením Římany. Právě této populaci nazývané les Quariates někteří přisuzují vznik jména Queyras. Nedávné vykopávky vypovídají o využívání měděného dolu v Saint Véran, hlavním centru usazování obyvatel v době římské.

Stejně jako snad každým alpským údolím i tudy procházel v roce 218 př. n. l. Hannibal se svou armádou a slony – od města Mont - Dauphin až po průsmyk Col de la Traversette. Kolem pátého století n.l. Queyras neunikl útokům, které ukončily éru Římského impéria. Ve 14. století dostalo 7 obcí v údolí Queyras (Arvieux, Aiguilles, Abries, Chateau-Ville-Vielle, Molines, Ristolas a Saint Véran) od Huberta II. správní samostatnost v oblasti soudní, daňové, volbě úředníků a konzulů (tzv. Escarton Queyras).

Tuto autonomii jmenované obce velmi šikovně využívaly a sdílely ji spolu s dalšími čtyřmi escartony a tvořily Velký brianconský eskarton. V roce 1713 byl však tento celek rozdělen odevzdáním některých eskartonů Savojskému knížectví. Není tedy divu, že si tak řada vesniček na italské straně hranice zachovala francouzské názvy. Všech sedm vesniček určitě i dnes stojí za příjemnou zastávku a prohlídku.

V průběhu první světové války opustila údolí řada obyvatel v důsledku tvrdých životních podmínek. Za druhé světové války se Queyras jako pohraniční zóna nacházela v oblasti trvalého ohrožení a proto byla většina rodin evakuována. V roce 1944 bylo například Abries a Ristolas téměř zničeno bombardováním. Turistický zájem o region propukl ve 30 letech minulého století s vybudováním prvních lyžařský vleků. Dnešní typický obyvatel Queyras se živí jako farmář a zedník v létě a lyžařský instruktor nebo obchodník v zimě.

Sportovní dovolená pro milovníky hor Přestože přírodní park se svými 650 km² nabízí nepřeberné možnosti pro aktivně dovolenou, nenajdeme zde davy turistů jako v jiných mnohem známějších oblastech Francie. Krajina nabízí opravdové potěšení pro milovníky hor. Vzhledem k tomu, že se oblast nachází jižněji, převládá na většině území sucho, slunečné počasí, modrá obloha a díky rozdílným nadmořským výškám jsou zde i velké rozdíly teplot.

Zhruba každý třetí den v letním období dochází v oblasti Monte Visa zajímavému úkazu zvanému "La Nebbia". V podstatě se jedná o páru odpařující se z Pádské nížiny, která díky nadmořské výšce kondenzuje, a kolem desáté hodiny dopolední vytváří velké mraky, které zvlhčují alpské trávníky i skály. Vytváří tak příznivé podmínky pro zdejší flóru vyžadující dostatek vláhy. Suchým vzduchem jsou pak odpoledne tyto mračna rozptýlena.

Díky tomuto specifickému klimatu se zde vyskytují rozmanité druhy fauny a flóry. Rozsáhlé a malebné modřínové lesy v nižších polohách, stáda pasoucích se ovcí a krav na zelených vysokohorských loukách, staletími tvarované uzoučké chodníčky pastevců, pestré koberce květin od druhů, které najdete v Provence až po ty, na které narazíme v arktickém pásmu na Kavkaze. Můžeme obdivovat krásně tvarované borovice, jalovce, rododendrony, hořce, protěže, desítky druhů motýlů a dalšího rozličného hmyzu.

Příkré stráně a skalnaté štíty výrazně převyšující 3 000 m, horská sedla s neskutečnými výhledy, modrá plesa, divoké potoky a kaňony. Bohatá fauna zastoupená svišti, kamzíky, muflony, kozorožci, mloky i velkým množstvím ptačích druhů. Svědkem uplynulé historie je architektura zdejších malebných vesniček, ve které převažuje dřevo a kámen. Právě všudypřítomné modřínové dřevo inspirovalo místní řemeslníky k zachování tradiční výroby nábytku a dřevěných hraček.

Přes 70 slunečních hodin, jimiž se pyšní venkovní stěny mnoha místních stavení, nás přesvědčuje o tom, že jsme v kraji stálého slunečního svitu. Některé ručně malované hodiny jsou přímo umělecká díla. Na své si tu přijdou turisté, horolezci, cykloturisté, bikeři, milovníci raftingu i paraglidingu. Turistické i cykloturistické trasy jsou dobře značené a jako červená nit se táhne po celém parku trasa GR-58. Zimní období zde pak poskytuje jedinečné podmínky milovníkům skialpinismu a lyžování.

• Dokončení článku